Teď a tady

Ken a Barbie s rakem. Rakovinotvorné. Doslova! Rok poté, co mi nabroušené ostří vrazila do zad NEKLIDná Mia Wasikovská, se prakticky totožná věc povedla, téměř nachlup stejně sestřihané další mé oblíbené mladé herečce Dakotě Fanning. A já se ptám: "Holky proč??" Scénář na přestlamu.. Retardovaní si popláčou. (23.01.2013)

Romance ve chvilce mezi životem a smrtí. Každoročně podobný přírůstek mezi filmové diváky holt zavítá. Někdy je jich víc, liší se kvalitou i počtem momentů, kdy divák vytahuje kapesník. Procítěný kousek Now is Good si jde svou vlastní přirozenou cestou. Nepodbízí se, nehledá viníky. Jízlivá Tessa je prostě nemocná. Smrtelně nemocná, ač se to zejména jejímu otci (znamenitý Paddy Considine) a nejlepší kamarádce nemusí zamlouvat. Do seznamu uslzených brzy přibude také nová známost, a to nejen proto, že ztráta nevinnosti je součástí tak trochu jiného seznamu, aneb co ráda bych ještě stihla, než mě nadobro zavřou do dřevěné rakve. Scénárista snímku Báječný hotel Marigold Ol Parker si tentokrát do scénáře podle knižní předlohy nenechal rýpat nikým jiným a usedl i na režisérskou sesli. První šťastnou ruku měl při výběru Dakoty Fanning i při celkovém uchopení látky. Silné, neumělé, sarkastické, nenápadné, citlivě natočené.. a paradoxně k tématu navýsost příjemné.. (24.03.2013)

Problém vidím především v tom, že oproti jiným filmům s touto tématikou je Now is Good nevýrazný. První polovina je díky hlavní postavě trochu otravná, jakmile ale začne jít do tuhého, deprese padne na diváka naplno a musím říci, že ji bylo na mě v závěru až moc. Scény s hroutícími se rodiči mě dostanou pokaždé. Sice naštěstí nemluvím z vlastní zkušenosti, ale dle mého názoru je horší, než umírat na rakovinu, je mít dítě, které umírá na rakovinu. Každopádně zatímco 50/50 mělo vtip a The Fault in Our Stars příjemnou romantiku, Now is Good je v obou ohledech mírnější, až moc reálný a tudíž i těžší a ne moc zábavný. Dakota hraje skvěle, ale přesto to na víc jak 3* nevidím. (28.08.2014)

Filmy, v ktorých má hlavná postava chorobou vymeraný čas sú u tvorcov obľúbené, pretože umožňujú hrať na divákove city, ale súčasne sú extrémne náročné, pretože falošnosť, klišé, póza z nich pri nepozornosti tvorcov priam trčí. To sú dôvody, pre ktoré ma nezaujal najslávnejší predstaviteľ tejto tematickej skupiny - Love Story a ani dnes videný Now Is Good. Naopak Isabele Coixet ma dokázala zaujať filmom My Life Without Me, pretože sa dokázala existujúcim nástrahám vyhnúť. U nej sa mohol Ol Parker inšpirovať a mohlo to dopadnúť o niečo lepšie. (04.07.2014)

Život je sled okamihov, to má byť hlavná myšlienka filmu o prirodzenej láske človeka k životu. Dakote krátke vlasy nesvedčia, ale o to tu nejde. Ak si pozriete Kým si po nás príde a pozeráte sa na dvoch pánov v rokoch s rakovinou ako vystrájajú rôzne bláznovstvá, to je stráviteľné. Film o teenagerke s rakovinou však tak ľahko stráviteľný nie je a obávam sa, že kniha, ako aj film, boli vytvorené účelovo s cieľom dojať diváka, ktorý od začiatku pozná koniec. Napriek peknej hudbe, pár dobrým obrázkom a troche romantiky je film v podstate nepríjemný, hnusný. Keďže sa hovorí, že kniha je ešte depresívnejšia, tak to autorke gratulujem, to musí mať iné psychické stavy. (30.01.2017)