Já, Earl a holka na umření

Nevim čím to je, ale poslední dobou umíraj ty nemocný teenageři docela zábavně. Bezpochyby pokud bude někdo chtít do filmu kopat, střeliva se mu rozhodně dostane. Hlavní hrdina je středoškolský introvertní podivín, nemocné děvče je taková dying pixie girl, scházení se s terminálně nemocnou se postavě v zásadě hodí do krámu, protože akcentuje její odlišnost, film proráží čtvrtou zeď, využívá alternativní intertextové pomůcky, je vyhipstřenej na Wernera Herzoga a protagonista je hroznej vocas. Když v sobě ten první dojem zabijete, může vám začít docházet inscenační paráda mnoha scén, za což ve velké míře může kameraman Oldboye, ale také nadšená Gomez-Rejonova režie, která žádnou ze scén nepovažuje podřadnou a například nejzásadnější a nejtemnější dialog filmu vyšle na jeden statický záběr, ať se mladý učej. Je to vlastně často poměrně slušná manýra, ale nezlobím se za to, protože ten film má schopnost budit emoce nejen umírajícím děvčetem a snaží se nespoléhat pouze na tuto vděčnou zápletku. (06.11.2015)

Tak formulka je zde předepsána jednoznačně: Fox Searchlight produkce, na motivy bestselleru, ovace ze Sundance, známí herci v rolích rodičů, trocha animace. A aby geekové nedržkovali tak hlavní postava se ve volném čase zabývá roztomilým "švédováním" hollywoodských blockbusterů. Chápu, že pro někoho může být tento indie kousek ultimátním filmovým zážitkem, na mě je málo kreativní (Prosíme přetočte), málo punkový (The Dirties), ale ani není dostatečně melancholický (hmm... těch je mnoho, třeba Život podle Dana)... zkrátka jsem celou dobu myslel na úplně jiné filmy ačkoliv ten přede mnou nebyl formálně špatný. Ale nebýt sympatického Thomase Manna, zřejmě bych raději volil upadnouti do tvrdého spánkového komatu. 65 % (13.10.2015)

Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo 8½, ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním. (18.09.2015)

Přesně tohle od filmů vyžaduji. Me and Earl and the Dying girl je perfektním příkladem filmu, který má svůj vlastní xicht, tak trošku se vymaňuje ze škatulek, a i když je to více méně stále stejná písnička, tak Vás dokáže ihned bouchnout přes prsty, abyste vůbec nemohli přemýšlet o podobných hovadinách, jakože tohle jsme už dávno viděli. Prostě Vás vtáhne. Inovativní maličkosti umně dávkovány tak, aby nepřekážely. Klišé schována a zaobalena tak, aby nevypadala jako klišé. Příjemní herci a navíc ty drobnosti které prostě pokud chcete a nebudete líní, najdete a budete si je neskutečně užívat. K tomu všemu skvěle padnoucí hudba a tíživý závěr, který nenechá jedno oko suché. Přesně tohle já jednou za čas potřebuji, totálně se zbláznit do filmu a přehlédnout všechny jeho menší nedostatky. Tam kde daleko více protlačované Paper Towns končí, tenhle snímek teprve začíná a jde o pořádný kus dál. Prozatím indie komedie/drama roku a nejspíš tomu tak i zůstane. (26.09.2015)

Kdyby to v závěru nebylo až tak zdlouhavé - i když zde jsou pořád naprosto skvělé scény - asi bych šel ještě výše, možná i na maximum. Ale ke konci už to pro mě něco trochu ztratilo. Tohle je jeden z těch filmů, který krásně ukazuje, že smrt je součástí našeho života a že s tím prostě nic neuděláme. Je to přitom pojato s láskou k člověku a k vztahům, které jsou zde podány celkem originálně. Za tohle si tvůrci zaslouží potlesk. (30.09.2015)