Miami Vice

Osobně nevím (a možná i trochu nechápu), proč se Mann na stará kolena pustil do digitálního filmování, ale zřejmě potřeboval trochu rozptýlit a změnit nářadí. Výsledek je vizuálně rozpačitý a Miami by určitě slušely jasnější barvy a méně "krupicové kaše"... za tím mravenčením a neposedností každého záběru však nijak nezaniká duše filmu, se kterou si Mann opět pohrál s pozorností největšího puntíčkáře. Zapomeňte na původní seriál, zapomeňte na Mizery, Mannova vize je úplně jinde a táhne se jako velepříjemná medová slina, ve které sice o nic moc nejde, ale přesto cítíte, že je "smooth". Foxx i Farrell jsou jenom loutkami v rukou režiséra a snaží se tvářit pokud možno cool... jde jim to stejně jako všem ostatním rekvizitám... naleštěným člunům, autům a budovám. Mann k ničemu nepojme přehnaně vřelý vztah, nikdy nesklouzne do klasického buddy klišé a když už nečekáte žádný závan akce, vytasí přestřelku, která vám rozvibruje ušní bubínky na hranici snesitelnosti (stejně jako velmi chytře využívaný soundtrack). A zbytek? Žádné hlášky, žádná velká gesta, žadné macho momenty, o které byste se mohli opřít. Snad jen velmi osobitý způsob snímání, který svou jednoduchostí až provokuje. Pro někoho byl (r)evolucí v akčním žánru M:I-3, pro mě je to Miami Vice. Eat your shorts, Abrams. :) (15.08.2006)

Láska amerického detektiva a kubánské Číňanky jako pravé ruky kolumbijského narkobarona? Že by globalizace? Tahle věta symbolizuje hlavní problém Miami Vice, a tím je scénář. Jak je Mann zručným režisérem, tak je podle mě špatným scénáristou. Ve filmu je totiž nemálo dějových zářezů, nad kterými nelze než kroutit hlavou. Tak rychlá Montoyova důvěra v nové dopravce (kteří přitom nápis jsem drsnej polda mají přímo napsanej na čele)? Stejně tak vyslání celého oddělení narkotik až do Kolumbie? No i policajti maj nárok na odpočinek. Romantické dostaveníčko na Kubě? Ještěže Fidel zrovna onemocněl. Hispánci kšefující s neonacisty? Atd. atd. Vůbec celá konstrukce příběhu je dost nezvládnutá, jako šitá horkou jehlou. Začínáme v několika dějových liniích, aby nás v půlce filmu všechno okolo přestalo zajímat a my koukali, jak nám ta lovestory dopadne. Takže máme něco o zrádci, ale i když se dozvíme, z jaké služby asi je, jeho totožnost nám zůstane utajena. Ne proto, že na vše policisté prostě přijít nemohou, ale prostě proto, že se na to asi ve scénáři zapomnělo. Z filmařského hlediska mě udivila nejen kamera (která byla OPRAVDU digitální :)), ale hlavně celková kompozice záběrů, která přímo čišela televizností, což vrcholí v akční přestřelce, kde díky zrnitosti opravdu hodně špatně vidíme, co se vlastně děje. To vše doprovázeno místy velmi seriálovou hudbou. Mannovou klasickou devizou zůstal zvuk. Hlasité výstřely a střely narážející do překážek působí velmi reálně. Herci ani špatní, ani nijak výrazní (což třeba u Farrella zamrzí), na Gong Li toho moc smyslnýho nevidím, jediným výraznějším je pro mě Ciarán Hinds (Caesar z Říma), bohužel ho scénář odsuzuje do další z variací na neschopu z FBI. Z mnoha hledisek tak Miami Vice působí prostě jako jeden díl seriálu natočený za velké peníze (moc tam vidět nejsou), který se od hodinových epizod liší lepší režií a neučesaností do odpolední podoby. Z podobných filmů poslední doby tak králem zůstává Válka policajtů. (18.08.2006)

Není to žádné překvapení, přesto to má něco do sebe co nutí diváka sledovat sled sekvencí a nenechá ho na pochybách. Herci jsou velmi pečlivě a vkusně vybráni a ve filmu jejich snaha rozhodně navyšuje kvalitu tohoto filmu. Celkem jsem se bavil, i když se to těžko hodnotí...přeci je to film již mnohokrát uznávaného režiséra a díky tomuto filmu rozhodně jeho pověst poroste dál svižným tempem. Velmi mě přkvapil soundtrack spíše ve stylu elektra a rocku, jehož obsah je k příběhu a k jeho tempu velice dobře přikládán. Nejvíce mě zaujali skladby: Mogwai - Auto Rock, Goldfrapp - Strict Machine, King Britt - New World in My View a nejvíce John Murphy - Who are You. (24.09.2006)

Scénář: Michael Mann .. Nic extra se nekoná! Tvůrce seriálové předělávky Miami Vice, režisér a scénárista Michael Mann, sice od samého začátku předvádí jednu vizuálně nablýskanou scénu za druhou a mezitím vším ještě navozuje u diváka dojem, že to vše je jen jakýsi pověstný klid před bouří. Bohužel čekání nepřinese nic víc než jen pár vlahých kapek, které zmizí pod máchnutím stěračů tj. cool výbuch na závěr jedné z mála akčnějších pasáží následován finální ovšem nepřehlednou noční přestřelkou. Ano, akce je poskromnu a navíc tma na digitálu nepříjemně ruší. Čeho se však dostává v dávce větší a myslím i očekávané jsou všemožné emoce, ať už více či méně věrohodné až klišovité. Jenže ani to nestačí na překrytí mnoha hluchých ba samoúčelných pasáží, které mohly klidně skončit na zemi ve střižně, neboť by to výsledku jen prospělo. V kombinaci s drobnou nevěrohodností (Mann se s divákem moc nepáře a to zrovna neprahnu po doslovném vysvětlování) vyvstává nefalšovaný "summer cool look" film, který je pěkně natočený, ale jen na chvilkový efekt bez většího přesahu. Havana mojito rulez. (18.08.2006)

Koktejl z Mannových oblíbených klišé. Dobře nasnímaná, dobře zahraná další Mannova namixovaná variace na téma výběru povolání - aneb další instruktážní film o tom, že ani dobří hoši, ani zločinci nemají tu správnou perspektivu, která by jim umožnila skutečně v čase vychutnávat krásu a hodnotu života, ale že mezi těmi, které jejich povaha či řízení osudu předurčily pohybovat se v šedé zóně mezi oběma stranami, se občas vyskytnou výjimeční jedinci nucení dotýkat se podstaty věci, svého bytí - a že vzácně se při troše štěstí mohou letmo dotknout i jeden druhého. Byť jen na okamžik, v němž se protínají dramatické úsečky jejich životů, jen na tak dlouho, nakolik se jim podaří to protínání svých komplikovaných vektorů v tom okamžiku silou vůle zpomalit. *** Mannovy ústřední postavy ovšem nejsou žádné osvícené bytosti, které by na té hraně dokázaly vybalancovaně žít - jsou to lidi, kteří si nikdy nedopřejí dost času na rozmyšlenou, za co jim život opravdu stojí a proč, a jeho zbytek stráví zase ve zrychleném tempu událostí, smíření s rutinou štvané či štvoucí zveře, pohánění nostalgickou vzpomínkou na ten vzrušující zpomalený okamžik, v němž si užasle sáhli na něco pravého, a namlouvající si, že to je nejvíc, čeho se dá vůbec dosáhnout, takže po zbytek života jim stačí vzpomínat. *** Od filmu Heat, kde se Mannovi podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posledností riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze opakuje, omílá, předvádí své staré teze v nejrůznějších nových a třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, a působí tak poněkud vyčpěle. Chvílemi jsem měla pocit, že se dívám na Dirty Dancing v žánru kriminálního thrilleru. (17.01.2015)