Všichni moji blízcí

Pro mne jeden z nejlepších polistopadových filmů od specialisty na Wintona - Mateje Mináče. Jedná se o skvostně herecký obsazený příběh jednoho z 669 zachráněných dětí, resp. jeho rodiny od Mnichova do začátku 2. světové války. Jak pomalu se příběh rozjíždí, o to větší grády nabírá v druhé půlce filmu. (10.08.2011)

Výborný film, prošpikovaný českými hereckými hvězdami. Procítěně a emotivně zpracovaný příběh slabší povahy může dovést až k slzám, těm silnějším se snad alespoň trochu stáhne hrdlo. Určitě jde o jeden z nejpůsobivějších filmů na židovské téma a mezi českými filmy 90.let se řadí tento mezi absolutní elitu. (09.05.2003)

V tuhle chvíli, když píšu komentář, nevím, jestli dát silné tři nebo slabé čtyři. Ten film je dobře natočený, jenže vyprávění příběhu je takové zvláštní. Celkem dlouho trvá, než přijde nějaký zvrat, Nicholas Winton ve většině filmu není ani zmíněný a první polovina filmu je vyprávěná poněkud zdlouhavě. Závěr dost silný, ale pro mě musí být nějak zajímavé i to před tím, jako tomu bylo ve Spalovači mrtvol. Je fajn, že se to ze začátku snažil Mináč občas odlehčit, protože tam ještě nešlo do tuhého. A zatímco první polovina je strašně v pohodě a fajn, druhá polovina je zase depresivní. Zmatek žánrů. Někteří herci dobří, jiní přehrávají. Takže nakonec dávám silné tři. (26.07.2018)

Hodinu sa pozeráte na židovské spevy a tanečky a za polhodinu už je koniec. Nestačím sa diviť tomuto nadhodnoteniu. Wintonovi samozrejme všetká česť, ale film dejinné udalosti len málo zobrazil. Do nekonečného hrania na husliach alebo na klavíri sem tam niekto niečo povie v rádiu alebo príde pán herec Labuda, ktorý tu bol najlepší napriek krátkemu priestoru, a niečo povie, aby sa dej nejak posunul. Z podobných filmov boli takmer všetky lepšie, či už Musíme si pomáhat, alebo Habbermanov mlyn. (03.03.2016)

Když pan Satinský na konci filmu ústy hlavního hrdiny vypráví: ..další vlak už nejel, 1.9. začala válka .. měl jsem slzy na krajíčku. Když pak povstal celý sál před dojmutým panem Wintonem, nemohl jsem se již udržet. Při pohledu na ostatní členy rodiny se kterými jsem film sledoval jsem zjistil, že pláčí všichni. Krásná poklona Siru Wintonovi. Když jsem se pak dodatečně dozvěděl, že nebýt jeho manželky, která při uklízení půdy jejich domu náhodou narazila na podivné krabice s fotkami dětí, čísel a jmenovek, které to pak pan Winton vše dávno po válce pověděl, musel jsem se tomuto člověku v úctě poklonit podruhé. Jen díky tomto náhodnému objevu se svět a hlavně zachránění dozvěděli o panu Wintonovi. Ta neskutečná skromnost a lidskost je odzbrojující. (25.01.2011)