Les Amours imaginaires
Imaginárne lásky
Heartbeats
Les Amours imaginaires
Obsahy(1)
Francis (Xavier Dolan) a Marie (Monia Chokri) jsou blízcí přátelé. Jednoho dne se u oběda seznámí s Nicolasem (Niels Schneider), venkovským mladíkem, který právě přijel do města. Jedna katastrofální schůzka následuje druhou. Ať už se odehrají ve skutečnosti nebo jen v představách, žádná nedopadne dobře a Francis i Marie jsou čím dál posedlejší předmětem jejich touhy. Čím víc oba zápolí o přízeň jejich nového kamaráda, tím hlubší trhliny dostává jejich kdysi neotřesitelné přátelství. Imaginární lásky, druhý film Xaviera Dolana je studií zamilovanosti. Sledujeme všechna stádia typického průběhu milostného příběhu, na začátku je seznámení, na konci slzy. Film odhaluje na pozadí jednoduché zápletky celou paletu fází lásky a jejího subjektivního vnímání – rozpoutané vášně, očekávání, smutek, ponížení a nakonec samota. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (257)
Odpáliť "Les Amours imaginaires" prívlastkom povrchné je vcelku unáhlené a predovšetkým slabozraké. Pojednáva sa tu o povrchu, ale v reflektovanej podobe, ktorá prezentuje oveľa variabilnejšie stanoviská než podaktoré, nepatričné povzdychy. Už len trefne zakomponované intermezza náhodných dotknutých jasne napovedajú, že až tak plytké to zas nie je. X.D. sa nijak vehementne nesnaží o zaslepenú glorifikáciu zvoleného životného štýlu či egoistického zápolenia o vytúžený ideál, poskytuje skôr zronený náhľad na tápajúce osoby, ktoré napriek nezakrývanej ašpirácií o lásku neodolávajú nástraham svojho libida (čož v tomto prípade môže vadiť snáď len upjatému puritánovi) a s prísunom naakumulovaného nezdaru sa do seba stále viac a viac uzatvárajú. Navyše ten ironický epilóg je len ďalším dôkazom toho, že X.D. je nad vecou a jeho generačná výpoveď je mnohorozmerná a opodstatnene prešľachtená...maniera, ktorá vyplýva z úprimnosti autora, ktorá nie je dutou pózou. Ubral by som slow-mo masturbácie a dodal väčší obnos genderového i vzťahové konflitku aby niektoré pasáže nezaváňali monotónosťou. Inak spokojnosť, X.D. má nielen talent, ale aj fantáziu + takýto vrelý otlačok rukopisu Kar-Wai Wonga ("Fa yeung nin wa") nemôže nepotešiť. ()
(Pozor, možný spoiler!) Imaginární lásky... Les Amours imaginaires... Do jisté míry to je studie zkoumající anatomii "patologické zamilovanosti", tedy fenoménu, který nemá s láskou nic společného, který se však za lásku rázně vydává; fenoménu, který je vlastní postmoderní společnosti a civilizaci mačkátek a bezdrátové komunikace. V hlavní roli je trojúhelník sestavený ze tří dutých stran a vyplněný prázdnem a frustrací. Základní linie je banální: Idol + dva sokové a postupná degradace vztahů založená na vzájemném boji o "lásku". Příběh je však nepodstatný, stejně jako (víceméně pouze zpestřující) detail že o idola bojují opačná pohlaví - každé ze své hetero- či homo-pozice. Podstatné je, že film celkem výstižně poodkrývá symptomy tuposti moderní formy mezilidských vztahů: Naprosto totální povrchnost, pozérství, pseudointelektuální exhibicionismus, ztrátu soudnosti, psychickou labilitu, nestálost-těkavost, nejistotu, nevyrovnanost, špatně skrývanou nucenost.... Postavy se v tomto filmu chovají dle stejných vzorců: žijí v iluzi vlastní jedinečnosti, avšak propast hlubokého narcismu jim neumožňuje širší pohled na svoje velice vypočitatelné myšlení a konání. A to se týká v podstatě všech postav ve filmu bez výjimky. Ve filmu vlastně není žádná sympatická postava. Jednotlivé postavy touží po vášnivé lásce, ale ve skutečnosti vlastně neví, co chtějí. Jde jim o uspokojení jakýchsi imaginárních potřeb, které sami neumějí definovat. Že jim jde pouze o sebe, je nutné dvakrát podtrhnout. Usilují o "lásku", pro ukojení sexuální potřeby - kterou dle všeho od lásky bez problému oddělují - si však chodí za neutrálními milenci... Nutně to musí mít za následek nesnesitelné psychické pnutí a frustraci. Bezvýchodnost takto degradovaného pojetí mezilidských vztahů pak akcentuje závěrečné vteřinové vystoupení nového idolu (Louis Garrel). Vše začíná nanovo... __ Film je zajímavě doplněn o zdánlivě nesouvislé osobní zpovědi dalších postav. Tyto zpovědi však mají zesilující účinek. Zajímavá je kamera i výběr hudby - přičemž jejich nejvtipnější kombinací jsou zpomalené záběry na Francis a Marii, které dokonale podtrhují jejich trapnost a marnost. Tento způsob života je tím zesměšněn. Jinak film má i pár slabých míst. Ne vše funguje úplně perfektně, ale celkový dojem je spíš kladný. 3,5* ()
Detaily v detailech. BFF, vole. ()
Manipulatívne hry o láske, ne/naplnených túžbach a potrebách zabalené v umeleckom pozlátku, kde hrajú pekné tváričky a pocitové momenty. Nemôžem si pomôcť, ale Dolenova inšipácia je zjavná. Almodovarovský štýl je síce čitatelný, len miestami bolo ťažšie uchopiteľné, či sa ho snaží prekrývať (a dať tomu svoju tvár) alebo priznať farbu (a jemne dotvoriť po svojom). Je to film nezávislácky, umelecký, krehký a "precitlivelý". Rozhodne ho treba prežiť, preto aj pri hodnotení viac zvažujem to, ako som ho "odčumela" a nie analyzovala či prirovnávala. Zaslúži si, aby bol hlavne vnímaný cez všetky prvky (aj manierizmus, slow scény, kamera aj keď je podaná tak, že môže vadiť, vytvára zvláštnu koketériu s divákom). ()
A nejradši mám filmy o lásce. ()
Excelentní romance o problematice promiskuity, která geniálně opěvuje tvůrčí nespoutanost a kreativní svobodomyslnost. Konceptuální úlet, který je o ničem, a přesto takřka o všem, že je až neuvěřitelný, že si dokáže zachovat svou atypicky pestrou stylizaci a rozmanitost. Příběh zde prakticky neexistuje – jde spíš o leporelo různorodých příhod. Neskutečně temperamentní ústřední milostný trojúhelník si bezprecedentně zamilujete – totéž platí pro famózní videoklipový sekvence, které kombinují symfonie klasické hudby a osmdesátkového disca. To vše - ozvláštněné hekticky těkavou anebo statickou kamerou, neonovým vizuálem, a pseudo-dokumentárními intermezzy o osudech vztahů různých lidí - ve výsledným resumé tvoří naprosto senzační pop-art, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek feel-good dramedií. Boží žánrovka! ()
Jistě se mohu rozplývat nad "genialitou mladého tvůrce", ale pokud k filmu přistupuji objektivně, musím přiznat, že mě nijak zvlášť neohromil. Snaha být co nejvíce artový, cool, queer apod. je prostě moc očividná a často rušivá. Líbilo se civilní herectví a Xavierův obličej. HUDBA: je jednou z nejsilnějších stránek filmu. Obsahuje pouze převzaté písně, které jsou skvěle vybrané. Potěšilo mě především užití Pass This On od The Knife - tenhle song jsem si, bez ohledu na klip, vždy představoval v podobném snímku. Dolan využil i sólovou desku Fever Ray. ()
Dolanov majstrovský epiteton - dielo vpravde hodné novodobého génia. Povedané s nadsádzkou, plakal som od šťastia, že som to mohol vidieť na plátne. Ten svet je tak úžasne a nereálne farebný, štylizovaný a nádherný, že v ňom chcem nadobro zostať. Dve veci - kúpiť DVD a vyhradiť mu miesto v TOPke... P.S.: Xavier Dolan je básnik. Absolútne a do bodky využíva básnických literárnych postupov, vedúcich k jedinečnej obrazivosti a krásnemu precíteniu. Nechýba irónia a kríženie dokumentárnosti z debutu (záznamy spovedí na kameru) a vlastných umeleckých postupov. Ono to, samozrejme, niekedy v budúcne vyžaduje dlhší komentár, ale zatiaľ len takto. Dotyk nebies. 100% ()
Plně podepisuji Marigoldova slova. Dojalo mě to. Xavier Dolan je neskutečný talent a potvrdil to i ve svém druhém filmu. Ten člověk má úžasné pozorovací schopnosti. Určitě se v tom mnozí z vás poznáte. Závěrečné cameo ze mě vyrvalo spoustu emocí a samozřejmě krásný úsměv. ()
Fuck! (prozatím tak trochu nehodnotitelné, tedy jen provizorně... ale závěrečná tečka je geniální) ()
Chalaniskovi nemožno uprieť snahu o umeleckú formu snímku, to áno, aj keď miestami mi to prišlo dosť kŕčovité a naivné, našťastie ale s prídavkom osvedčených filmových formálnych postupov a prostriedkov, ktoré však u mňa bez pridanej obsahovej hodnoty nefungujú. V tomto smere mi to prišlo až moc osobné a zamindrákované. V podstate na túto tému neprišiel s ničím novým ani objavným. Prišlo mi to ako keby dieťa zrazu otvorilo oči a zistilo o čom je dospelácky svet a myslelo si, že našlo Ameriku. Ono vo všeobecnosti je Xavier Dolan veľmi tematicky monotónny režisér, ktorý v podstate okrem homo tém a vzťahov matky so synom nič iné netočí (chudáčisko, musel mať alebo ešte aj stále má nejaký hrozný komplex z detstva). Chvíľu to možno baví, ale čoskoro sa toho človek presýti. Preto by to chcelo už aj niečo nové, hlavne aby sa už oprostil od tém, ktoré evidentne súvisia len s jeho osobnosťou a zameral sa aj na niečo iné, veď svet u matky a u sexuálnej orientácii nekončí. Na priemer je to hrozne slabé, nevýrazné, nič nehovoriace a hlavne zbytočné, proste obsahová stránka nula bodov a nesúrodý zlepenec citových výlevov chronológie nešťastnej lásky. 35/100 ()
Všechny pocity, které občas míváme i my, představuje Dolan s živoucností a až neskutečně reálně. Nemusíte být gay, abyste se ztotožnili se zoufalým vyznáním lásky, kde se konečně očistíte, ale zároveň svým způsobem ponížíte. ()
Netradicni zobrazeni lasky, posedlosti, falesnych nadeji a zklamani (to vse zahalene v oblaku cigaretoveho koure :)). Konec me pobavil, nekdo se holt nikdy nepouci :). Fantasticka kamera a hudba. Mladicky Xavier Dolan to nejen mistrovsky napsal a zreziroval, ale i zahral. Nejvic se mi libily podbarvene postelove sceny a zpomalene zabery. Xaviere, jen tak dal! Jedine, co mi trochu vadilo, byly vypravene vztahove peripetie... vubec se tam nehodily a v postate byly strasne nudne, ale to na celkovem vysledku nemuze nic zmenit. Uz se tesim na dalsi film.... ()
Z doterajšej trojice filmov, ktoré som od Dolana videl, mi práve Imaginárne lásky svojou atmosférou najviac sadli. Znova však sledujeme formálne machrovanie mladého režiséra, ktorý to ale takto presne cíti a nemožno mu brať právo na slobodné, úprimné sebavyjadrenie. Ja mám však o dekádu viac ako on a nie je mi ľahké sa do jeho pocitov úplne vžiť, ako to asi dokážu jeho súputníci a teen intelektuáli. Dolan je totiž James River Dean Phoenix dnešnej generácie a je obdivuhodné, že sa vôbec niekto taký našiel. On totiž zobrazuje veci tak, ako cíti, vrátane a vlastne najmä revolty voči všetkým naokolo a túžbou po zbavení sa pocitu samoty. Mladé babenky musia byť zdrtené jeho opačnou orientáciou, na rozdiel od takého Georga Michaela však vyložil karty hneď na začiatku na stôl. Na Imaginárnych láskach ma bavili pesničky, ktoré boli prezentované vo filme klipovou formou, pohodová atmosféra bezstarostnej mladosti, ale nezaujímali ma príliš zobrazené vzťahy a ich vývin. ()
Rozhodla jsem se, že se podívám na všechny filmy od Xaviera, nevím jestli zkouknu všechny za sebou nebo si dám na čas, ale každopádně to nebude trvat tak dlouho, jelikož jeho mladá tvorba zatím není moc rozsáhlá. Jeho filmy mají za prvé něco do sebe a za druhé se na něj i na ně hezky kouká. A ani tento výtvor není výjimkou. Strasně super příběh, nad kterým se na konci pousmějete, jak je ten svět absurdní. Milé. ()
Imaginární lásky, to je film přímo ze života. Natočen řekl bych až "lajdácky", přesto tak přesný. Tohle se děje a dělo dnes a denně úplně všude na světě. Věčné souboje jeden o druhého, o přízeň opačného pohlaví, začátky a konce vztahu. Xavier to pojmenoval naprosto trefně a co bych ještě rozhodně ocenil, tak to je skvělý soundtrack, u kterého jsem si hned vzpomněl na Tarantina. Kdo viděl, zcela jistě ví proč. ()
Rád něco připojím, nepodaří se už asi tolikrát, abych mohl psát o filmu někoho mladšího, než jsem já. Mám tendenci Xavierovi proto tykat, ale on je mnohem důležitější osoba - tak si to nezasloužím. Omlouvám se za ten osobní tón:) Po skončení filmu se ale nechce odcházet.. Chce se víc.. Ty závěrečné momenty nejlépe lákají na další a další Dolanovy snímky. Prozatím se dá koukat na svět jeho zpomaleným pohledem, vidět v běžných "záběrech" každého dne cosi estetického, krásného. Xavier má v obou filmech naprosto geniální momenty (ony střihové pasáže přímo sladěné do hudebního rytmu) a okouzluje vpravdě auteurským přístupem: má kontrolu i nad kostýmy, vizuálním pojetím, barevností. Pěkný zázrak lyricky subjektivní kinematografie. ()
(3x) Láska, to nejsou jen dva lidé držící se za ruce a šeptající si něžná slova. Patří k ní také slzy, smutek a osamění. I dříve neotřesitelné přátelství může utrpět významné trhliny, pokud se objeví někdo třetí. Francis a Marie o tom ví své. Když se do města přistěhuje Nicolas, sympatický a velmi pohledný mladík z vesnice, jedna katastrofa následuje druhou. Čím více Francis a Marie zápolí o přízeň nového kamaráda, tím více se vzdalují jeden druhému. Za nevinnými doteky hledají skryté významy a sebemenší náklonnost Nicolase k tomu druhému v nich vyvolává žárlivost. Ani jeden si však neuvědomuje, že Nicolas si s nimi pouze hraje – láska bývá slepá, neopětovaná, imaginární. Nebezpečná hra lehkomyslného pokušitele lidských srdcí zpočátku nezachází za hranici zvladatelného flirtování, záhy se ovšem transformuje v zásadní konflikt mezi oběma přáteli, v jakousi přehlídku lidské žárlivosti. Fascinující vizuální koláž je doplněna o paletu výtvarných a hudebních motivů, výborně souznějících s atmosférou příběhu, a samozřejmě o herecké výkony titulní trojice. Vedle Xaviera Dolana, ztvárňujícího citlivého a pohledného gaye, na sebe v roli Marie upozornila vynikající kanadská herečka Monia Chokri, jejíž hrdinka se zoufale snaží být jiná než ostatní, přičemž sklouzává do jakési upjaté stylizace, komické i tragické zároveň. A pak je tu ještě Niels Schneider alias přímočarý Nicolas, spontánní kluk, který učaruje každému. Imaginární lásky nejsou film založený na náhlých a dramatických zvratech, nesoustředí se v první řadě na příběh, ale pomocí nenápadných prostředků – zpomalené sekvence, detailní záběry – můžeme vnímat sílu emocí a průběh bouřlivého vztahu mezi mladými lidmi. Klíčové pro celý film je právě slovo imaginární. Milostný vztah se odehrává převážně v rovině snů, nadějí a iluzí a tím se divákovi dokáže skutečně dostat pod kůži. Můžeme se jen dohadovat, odkud Dolan čerpá inspiraci, kde bere nápady a co se skrývá za jeho nepopiratelným talentem. Odvedl podle mého názoru skvělou práci ve všech třech rovinách – živě a neskutečně reálně ztvárňuje to, co každý známe ze svého života. Vystihuje naše pocity a nastavuje zrcadlo našemu chování. On sám později na adresu svého filmu prohlásil: Když se dnes ohlédnu za sebe, nestačím se divit, co všechno se událo a hlavně mě fascinuje způsob, jakým vesmírné síly přispěly k tomu, aby můj projekt nakonec skutečně vznikl. Teď vidím, že bych si nemohl přát lepší druhý film než Imaginární lásky. Zachumlaný do nepopsatelné radosti z dokončeného projektu už uvažuju nad tím, co bude dál. Umění vás nikdy nenechá dlouho lenošit. Musí se makat dál. #Mezipatra 2010 ()
Příběh tak jednoduchý, že by se dal jednoduše odvyprávět jednou větou, přesto to kanadskému filmovému zázraku Xavieru Dolanovi (režie, scénář, podíl na produkci, střih, výprava, kostýmy a představitel jedné z hlavních rolí) stačilo v 21-ti letech na druhý celovečerní film. Základní story glosují postavy s příběhem zdánlivě nesouvisející svými výpověďmi o vlastních milostných trablech. Film zaujme jak barevnou stylizací, hudebním soundtrackem i moderně povrchní charakterizací hrdinů. Všichni tu sice hulí jak fabrika, ale hlavní hrdinka mi dokonce dokázala vysvětlit proč, což je u tohoto zlozvyku nevídané. ;-) ()
Film, jehož trailer na mě v kině zapůsobil jako zjevení. O to bolestnější bylo zklamání, když jsem po zhlédnutí celého snímku zjistil, že trailer v podstatě obsahoval z filmu to nejlepší (mj. scénu blížícího se setkání všech tří hlavních postav podbarvenou coververzí songu „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“ od Cher v podání Dalidy). Současně film, u kterého jsem si nemohl nevzpomenout na můj oblíbený úryvek z eseje J. Wintersonové „Sémiotika sexu“: „V jakékoli diskusi o umění či umělcích je heterosexuální orientace upozaďována, zatímco homosexualita je naopak zdůrazňována. To, s kým člověk šuká, je mnohem důležitější než to, jak píše, což je možná dané tím, že čtení vyžaduje mnohem větší úsilí sex. Nebo možná tím, že slovo „sex“ je mnohem víc vzrušující než slovo „kniha“. V jednom rozhovoru s mladičkým X. Dolanem (šokovalo mě, že mu v době uvedení Imaginárních lásek do kin bylo teprve 21 let, a přitom to nebyl jeho první film) jsem se dočetl: "I’m gay. I’ve always been. But it doesn’t define my craft or style. I don’t have any craft or style! What defines my films is the story. I want to be a great storyteller. Not a gay director. Not a director. I’m a storyteller! I’m not a gay filmmaker.“ Což mi osobně přijde trochu zvláštní: režisér o sobě prohlašuje, že nechce být vnímám jako režisér - gay, přitom hlavní vtip Imaginárních lásek spočívá v tom, že profláklé téma milostného trojúhelníku ozvláštňuje právě prvkem homosexuality, a je si toho dobře vědom. Vynecháme-li z Imaginárních lásek homosexuální motiv, dostaneme v podstatě Bertolucciho Snílky z r. 2003 – tyto dva filmy mají mimochodem společné i to, že se v jedné z hlavních rolí objevuje Louis Garrel. Imaginární lásky fungují jako artová chuťovka pro zmlsaného diváka, který chodí s bezpředsudečnou otevřeností do kina na snímky, které by v multikině nikdy vidět nemohl. Odhodíme-li ale sympatie k umělecké razanci mladíčka, který si navzdory svému mládí razí cestu dobře zvládnutou prací s filmovým vizuálem a hudbou, musíme přiznat, že je to zatím málo, a jeho hlavní ambice – být "great storyteller" - mu zatím zrovna dvakrát nevychází. Obsahová stránka zde totiž dostává dost na frak, a neubránil jsem se příležitostné nudě až povzdechu, zda by Imaginární lásky nefungovaly lépe jako krátký film. Neodbytně se zde nabízí srovnání s filmovým debutem staršího Toma Forda „Single Man“ z r. 2009, který mě na rozdíl od „Imaginárních lásek“ zasáhl nepoměrně více. Tom Ford je o 28 let starší než Xavier Dolan, oba jsou homosexuálové, oba ve svém filmu tematizují lidskou potřebu lásky a spřízněné duše, nezávisle na pohlaví. Oba pracují s artovou poetikou, oba snímky jsou vizuálně vycizelované a podbarvené skvělou hudbou, v obou se zdánlivě nic neděje, přestože hlavní postavy prožívají svá soukromá dramata, až tragédie. Tam, kde se však X. Dolan teprve rozkoukává, nabírá dech a svou režijní nejistotou nedokáže přesvědčivě vést mladé herce (včetně sebe samotného v hlavní roli), a pouze se vzdáleně přibližuje k nějaké generační výpovědi, tam T. Ford suverénně pracuje s filmovým obrazem beze slov, a neskonale lépe se mu daří něco sdělit. Tam, kde se Imaginární lásky jen lehce otřou o emoce, aby ve výsledku stejně působily prázdně a zbytečně, tam Single man brnká na univerzální pocity každého z nás, a ve výsledku je neskonale přesvědčivější a cílevědomější. Ač nerad, musím se stejně opět vrátit k věku X. Dolana – myslím, že je to talentovaný mladík, o kterém ještě uslyšíme, ale podruhé bych na Imaginární lásky do kina nešel. Dělají-li dva totéž, není to vždy totéž – možná, že kdyby s natočením Imaginárních lásek počkal minimálně do překročení třiceti let (T. Ford si svůj filmový debut odbyl v 48 letech!), mohl vzniknout skutečně silný film. To by ale už nebyly ty samé Imaginární lásky, jejichž hlavní síla je právě v mládí všech herců a svěžesti celého filmu. Síla, a současně hlavní slabina, protože mi zde chybělo nějaké podložení životními zkušenosti, které jsem cítil u mnohem staršího T. Forda. Imaginární lásky jsou jen takové polechtání diváka, asi jako když píchnete slona špendlíkem. Citlivější jedinci se v tom mohou poznat, leckdo si může prostě jen užít vystajlovanou image hlavních postav, ale pro mě osobně je to málo, a od silného artového filmu o lidských vztazích chci víc. Slabé 3*, s tím, že budu X. Dolana dál sledovat. UPDATE 6. 4. 2015 - Po novém zhlédnutí po letech jsem se ujistil, že na mých původních slovech netřeba nic měnit. Není to vyloženě špatný film a je tam pár pěkných nápadů, ale žádná sláva to také není. Nejvíc mě na tomto filmu asi baví soundtrack a herectví Monie Chokri - strašně zajímavá herečka, na kterou mě hrozně baví koukat. Duo Schneider & Dolan mě naopak moc nebere, byť k druhému jmenovanému člověk samozřejmě cítí jistý respekt, protože si ve filmu nejen zahrál, ale sám ho i režíroval podle vlastního scénáře. Navíc mi přijde, že ten film překvapivě rychle stárne, viděl jsem ho skoro po 5 letech od premiéry a působil na mě dojmem, jako by byl mnohem starší (outfity herců, použitá hudba, prostředí, kde se pohybují...). Plus nově jsem měl neodbytný dojem, že Dolan se v některých záběrech hodně inspiruje filmy Kar-wai Wonga - obzvláště v jedné scéně, v níž jde Marie po ulici za hlasitého hudebního podkresu, a kamera ji zabírá zpomaleně zezadu, to je přece jak vystřiženo ze STVOŘENI PRO LÁSKU. Pokud je tam takových momentů víc, jsou IMAGINÁRNÍ LÁSKY ještě horší film, než jsem si myslel. () (méně) (více)