Hořící keř

Nebudu se pouštět do argumentačního střetu s některými komentátory z mé topky, a brojit proti jejich (pro mě nepochopitelnému) požadavku na korektní "objektivitu" ani proti neadekvátní potřebě rozvádět myšlenky o tom, že současnost je stejně prohnilá, jako období totality. To je vážně spíš důkaz oné nic neříkající a po povrchu věci plující "blbé nálady". Pro mě jde každopádně o jeden ze tří nejlepších "českých" porevolučních snímků a zároveň o další důkaz, že zdaleka největší problém naší kinematografie tkví v tom, kteří režiséři se dostávají k financím pro natočení celovečerních snímků. (11.01.2014)

Napovídalo se o něm mnoho, výsledek nakonec naplnil ohlasy. Zvlášť když má převýraznou tuzemskou příchuť, to potěší o to víc. Než se schoval srp a kladivo, dělo se tu hodně prasáren. Poměr sil byl předem daný. Třídílné televizní drama, které natočila polská režisérka Agnieszka Holland, je sakra ambiciózní. Dalo by se o něm rozepsat na několik stran, ale tentokrát bude lepší, když si každý přímo při projekci vytáhne to své. Ať to bude naléhavý scénář mladého autora, spolehlivá režie umně analyzující nelehkou dobu, velkolepá kamera Martina Štrby nebo přesný casting, kdy bez výjimky potěší proklepnutá jména Pauhofová, Trojan, Huba nebo Budař, stejně jako civilně úsporná Palachova matka (Jaroslava Pokorná). Naléhavé, objektivní, emotivní, tíživé, stále aktuální a hlavně nepolopatické. (15.08.2014)

Na české poměry opravdu výjimečné a nejen na ty seriálové. Pohled z "vnějšku" od Agnieszky Holland navíc celému projektu neuvěřitelně pomáhá a celá minisérie je tak plná intenzivních a emotivních momentů. Celé je to navíc brilantně zahrané a člověk ani neví, koho z obsazení vychvalovat víc, protože tady hráli všichni na 200%. Jen škoda úplného závěru, který nedokázal naplno využít potenciálu a nepřišel s žádnou emotivní tečkou a byl spíše takový prázdný. Nedořešenost okolo některých postav totiž celkem zamrzela. Jinak ale nevím, jestli u nás něco podobného ještě někdy vznikne. 80%+ (17.02.2013)

Mé obrovské DĚKUJU patří paní Agnieszce Holland za tuto filmovou minisérii, kterou bych prožitkově přirovnal snad jen k majstryštyku Všichni dobří rodáci. Filmová minisérie se prioritně nezabývá postavou Jana Palacha, ale především dobou, která následovala těsně po jeho činu. Dobou a hlavně atmosférou. Neskutečně dokonale a reálně je tu vidět ten nástup strachu, způsobený psychickým vydíráním a terorem komunistických katů, příslušníků StB. Opravdu velmi deprimující pocit sledovat jak s revolučně odhodlanýho národa se během několika měsíců stává strachy se podřizující neškodný stádo. Další velké DĚKUJU patří scénaristovi Štěpánovi Hulíkovi, protože tenhle kluk předved práci snů. Všechny ty dialogy, kde ty největší hnusy a nejemotivnější kousky jsou obsaženy v jedné větě či v jednom záběru jsou prostě a jednoduše dokonalý. Pokud jde o herecký výkony, tak před každým z herců klobouk dolů, ale kdo mě svým hereckým výkonem naprosto vyrazil dech, byla Táňa Pauhofová, protože ta holka předvedla bezchybný oscarový výkon. Nepochybuju ani jednu minutu, že Hořícímu keři by slušelo velké plátno, ale bohudík za to, že HBO se rozhodlo tenhle projekt finančně podpořit, protože překonová absolutně všechno, co zde bylo po roce 1989 natočeno na téma "naše neradostná minulost". Během výročí upálení Jana Palacha jsme všichni měli možnost slyšet nástupce a pokračovatele rudých teroristů, dnešní komunistickou stranu a z názorů nečlověka Grebenička je jasný, že komunisti nikdy lidmi nebyli, nejsou a nikdy nebudou, protože jinak by nemohli dělat to co dělali a říkat to co dnes říkají. Je smutný, že do současný trapný hry na demokracii patří i právo na jejich existenci, protože sdílet jeden prostor ze zmrdama, schopnejma skákat dávno mrtvýmu mladýmu klukovi po zádech je fakt flustrující. (11.02.2013)

I don't know myself where do we go to find the place where we belong. Podívaná, která klouzá po zřítelnici, hlodá mysl a místy bodá tak, že zůstává podivná tupá bolest rezonující v hrudním koši. Nepředstavitelná doba v projektu, který leptá, pálí a škvaří tkáně pod povrchem a divák vše sleduje skrze odrazy výloh, rozostřených a deštěm smáčených oken a zrcadlech bez možnosti cokoliv změnit. Není to dokonalé, ale Hořící keř v našich končinách působí tak trošku jako zjevení, kterému leccos odpustím a rád. PS: Hang ve zvukové složce filmu je pak příjemným překvapením a pomyslnou třešničkou na dortu. (04.02.2013)