Režie:
Roman PolańskiScénář:
Ronald HarwoodKamera:
Paweł EdelmanHudba:
Wojciech KilarHrají:
Adrien Brody, Emilia Fox, Michał Żebrowski, Ed Stoppard, Maureen Lipman, Frank Finlay, Jessica Kate Meyer, Wanja Mues, Richard Ridings, Anthony Milner (více)Obsahy(2)
Polsko je v srpnu 1939 bez jakéhokoliv varování napadeno německými vojsky. Život mladého, mimořádně talentovaného a úspěšného pianisty židovského původu Wladyslawa Szpilmana se tak změní k nepoznání. Jeho rodina je donucena po obsazení Varšavy Němci postupně přijímat tvrdé a ponižující restrikce zaměřené proti židovské komunitě. Nejprve rozprodávají majetek, který rodina dlouhá léta shromažďovala, včetně pianistova drahocenného klavíru. Pak se musí podřídit ponižujícím pravidlům a nosit pod hrozbou přísného trestu na rukou Davidovu hvězdu. Jsou přestěhováni do uzavřeného areálu obehnaného vysokými zdmi - na místo, které brzy vstoupí do dějin jako Varšavské ghetto, ve kterém živoří půl miliónů Židů. S postupujícím časem začínají transporty do koncentračních táborů, jimž se nevyhne ani Szpilmanova rodina. Wladyslaw se na poslední chvíli zachrání a s pomocí přátel se dostane za zeď, kde až do konce války přežívá v opuštěném bytě. (TV Nova)
(více)Videa (6)
Recenze (1 107)
Triumfální návrat Polanského do domácího filmu po 40ti letech. Takový je Pianista. Dokonale strhující příběh z autobiografie Wladyslawa Szpilmana. Adrien Brody v hlavní roli se Szpilmanem skutečně stal a vytvořil svou postavu jako člověka z masa a kostí, se kterým je nutné si projít veškerá válečná zvěrstva. Vše ostatní nicméně za výkonem Brodyho nezaostává, výprava je velice realistická, ostatní herci taktéž velice dobře zapadají do celkové koláže obrazů minulosti a není nic, co by dokázalo pokazit takto ojedinělý portrét zlomeného člověka, který se zrodil skrze bolest a nespravedlnost války. ()
Jakkoli jde u Nože ve vodě o jediný Polanského čistě polský film, Pianista je jediný jeho film o Polsku. Jakkoli se mi příčí aplikace auteurského konceptu a čtení snímku jako projekce osobního života historického autora (samozřejmě prizmatem implikovaného autora), u Pianisty jde velmi okázalé a velmi intenzivní Polanského vypořádání se s traumatizující holocaustovou zkušeností. Film je nejvíce působivý ve chvíli, kdy opustí většinu postav a začne vyprávět o hlubokém symbiotickém odlidštění města a člověka. Čím zničenější a zpustošenější Varšava ve filmu je, tím „méně“ musí být Szpilman člověkem, aby přežil. ()
Mistrovské dílo. Pro mě jeden z nejlepších válečných filmů. Mrazivé a kruté svědectví o jednom z nejstrašnějších činů v dějinách. Geniální scénář, tíživá dobová atmosféra, silné scény a fenomenální civilní Adrien Brody ve své, dosud nejspíš nepřekonané roli. Scéna, kdy se setkává s kapitánem Wilmem Hosenfeldem v podání Thomase Kretschmanna (jehož jsem si zde zamilovala a je pro mě snad tím nejlepším filmovým nacistickým pohlavárem:) je zároveň dechberoucím, dojemným a nepopsatelně silným vrcholem celého snímku. Pomůže mu záchrana a soucit nad jedním člověkem přestat cítit tíhu a vědomí toho, co za hrůzy prožívali ostatní? Pianista je jak nádherným a obdivuhodným kouskem filmařského umění, tak zároveň jednou z těch nejmrazivějších a nejotřesnějších výpovědí o nelidských válečných zločinech, které jsou schopni lidé zcela bezcitně učinit jiným. "Co tady děláte?" - "Jen jsem zkoušel otevřít konzervu..." ()
Další film, který nám nevědoucím divákům ukazuje, že Židé to měli za války opravdu hodně těžké... Poslední, co bych chtěl, je nějak tohle téma zlehčovat, ale už asi stý film podle jednoho a toho samého mustru vidět vážně nepotřebuju. Prvoplánově ukazované utrpení naprosto vedlejších postav, které se objeví, zemřou, či zaplakají, a dál už na ně scénář ani nevzpomene, ve mně žádné skutečné emoce nevzbudí. Mnohem působivější je ten téměř postapokalyptický survival ve třetí čtvrtině snímku (kdyby měl celý film takový ráz a atmosféru, byla by to neskutečná pecka!), jenž však trpí jen velice těžko uvěřitelným následujícím děním. Je mi naprosto jasné, proč má Pianista převážně kladné ohlasy (nedotknutelný námět a citové vyděračství zmůžou mnoho), ale kromě prvotřídních hereckých výkonů zde neshledávám nic, co bychom už neviděli jinde a lépe... ()
Galerie (100)
Zajímavosti (61)
- Otec herca Adriena Brodyho (Szpilman) je poľsko-židovského pôvodu a matka sa narodila v Budapešti do židovsko-katolíckej rodiny. (Raccoon.city)
- Když se Szpilman (Adrien Brody) snaží otevřít plechovku s okurkami, ve zpomaleném záběru je vidět, že vůbec nemlátí do plechovky, ale vedle ní. (JayCZ)
- Postava tancujúceho starčeka s malými deťmi nazývaná Rubenstein (Popeck), ktorému Nemci dávali cigarety, je založená na skutočnosti. Wladyslaw Szpilman o ňom povedal, že sa nikdy nedozvedel, či bol naozaj blázon alebo toho blázna len hral. (Raccoon.city)
Jedno z nejlepších děl polskoamerického (evropského) režiséra ještě roste volbou silného tématu. Židovská etnocida zůstává zlým svědomím nejen těch, kteří ji provozovali - Němci a jejich přisluhovači - , ale i těch, kteří ji umožnili - mnichované a jim blízcí bázlivci, kteří tak dlouho hasili oheň olejem, až v něm málem uhořeli nejen oni, ale i ti, kterým soustavným vydíráním a vyhrožováním vnutili své nedomyšlené představy. Životní příběh všestranného předního polského umělce, strhující drama faktu, smršť likvidující nejen rodiny a ideály, ale celé národy, ponížení, které je nepředstavitelné pro ty, kdo ho nezakusili, to jsou jen některé momenty neobvyklého zorného úhlu, pod nímž jsou pojednávány mezní historické události světových dějin dvacátého století, jak se odehrály a byly zaznamenány bolavým srdcem doživotně poznamenaného jedince na úzkém pruhu středopolské půdy, jímž protéká matka polských řek Visla. To, co se filmu vytýká nejvíce - komornost jeho záběru, jakobynezúčastněnost pohledu na krvavé události nacistického zločinu - je naopak v tomto případě jeho předností. Základní, takto vyjádřený kompoziční princip, začíná svou aplikaci mikrosvětem varšavského rozhlasového studia v okamžiku, kdy začíná válka, vyvracející všechny a všechno z kořenů. Pokračuje druhým mikrosvětem - světem bohaté, kultivované polské rodiny židovského původu a jejím postupným propadem do vyvražďovacích koncentračních táborů s režimem tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung). Hrdinův osud-svět se postupně zužuje do jedné místnosti, do velmi občasných kontaktů s krajně omezeným počtem lidí, to vše v líčení, jež nic nezkresluje a do krajnosti téměř reportážní naopak vyhrocuje gradující děsivost zločinů samozvané Třetí říše. A z tohoto hořkého lusthausu (ráje) srdce před námi jako na stříbrném plátně defilují velké události obou varšavských povstání. (Celé dlouhé plochy filmu rámuje hudba především Chopinova. Vyjadřuje a vypovídá jinak nevyjadřitelné.) Protagonista Brody, skvěle zvládající svůj nesnadný part, na ně hledí jako někdo, kdo k nim nepatří. V zápětí se však opakovaně hroutí celá jeho polokonspiračně poslepovaná ilegální existence. Ze smrtelného nebezpečí, do nějž se opakovaně dostává, ho zachraňuje krajně nepravděpodobné: známí z židovské i "árijské" polské umělecké komunity a v posledním okamžiku naprosto nečekaně iluzí zbavený německý důstojník, dobře vědoucí, že válka je prohraná a že hitlerovský židovský mýtus, jeden z největších myšlenkových, ale i existenčních podvodů, nemůže nikdo soudný brát vážně. Úzký záběr hluboké konspirace, tolik sužující osamělou mysl, je unikátním, neopakovatelným kontrastním pohledem mikrosvěta doslova do střev jeho velikostního opaku. (Z okénka se škvírkou nemůžeme nikdy vidět celý svět tak, jak bychom si to sami přáli.) Disponujeme - pokud se nechceme nedobrovolně odevzdat klišé nejrůznějšího druhu - pouze a právě touto drsnou vzpomínkou. Přesto tu cosi "vyčnívá": hrůzně "krásné" masové scény odvozu do transportu, nesnáze městské války, strašlivý, až nezemský vzhled devastovaných varšavských ulic, zmenšující se potravinové příděly, úporné týdny a měsíce fyzického i psychického žití, přežívání a nejčastěji živoření na hraně smrti a života a zcela nakonec jen o vlásek zvládnutá ve válce tak častá hrozba "smrti nedopatřením" od vlastních lidí. Začátek filmu je i jeho koncem: pokračování koncertu a setkání ve stejných prostorách se stejnými lidmi s jednou výjimkou: s výjimkou těch, kdo nepřežili. Intimní pohled na hrůzu si nezadá pranic s tím velkým klasické kamery válečných velkofilmů. PIANISTA přibližuje válku způsobem, kterému nelze uniknout. Válku ne jako střelbu, ale především jako všestranné pustošení všeho a všech. V podobě a poloze, ke které se mimovolně přirovná každý z nás. Polské dílo s evropským rozhledem, zhruba tak můžeme charakterizovat nevšední zážitek, který nám nic nedaruje a netají. Neiluzívní realita. Skutečnost, před kterou nemůžeme, ale také nesmíme utíkat, pokud chceme zůstat lidmi. () (méně) (více)