Wrestler

V USA maj fakt zajímavej systém prodeje uzenin v supermarketu. Člověk si tam vezme lístek s pořadovym číslem jako v nějaký posraný bance nebo na poště a pak čeká, až žena (nebo v tomto případě muž) za pultem jeho číslo zavolá. Tak z toho by mi asi jeblo. Druhá a zároveň poslední zajímavá věc na filmu je Marisa Tomei. Její role je sice v podstatě zbytečná, ale je neuvěřitelný, jak ženská v takovym věku může vypadat zachovale. Téměř celou dobu se polonahá kroutí někde u tyče a rozhodně teda je, na co se dívat. A ten zbytek? Čuměl jsem na Mikyho Šourka, jak tam řeší nějaký svoje problémy, ať už rodinný, zdravotní nebo pracovní, ale nepřišlo mi to ani zajímavý, ani dramatický, ani vtipný, ani napínavý... Všechno mi to bylo naprosto ukradený. Čekal jsem aspoň třeba nějakej dechberoucí závěr (podobně jako v Requiemu za sen), ale dočkal jsem se jen trapnýho klišé. Nutno dodat, že film mi nějak vyloženě nevadil ani mě nenasral, prostě jenom kolem mě tak nějak proplul a nic ve mně nezanechal. (28.06.2012)

Další Aronofskyho syrovina, tentokrát ale bez všech vizuálních vychytávek, které jsme viděli v Requiem, hezky všechno "na férovku". Vztahové drama z předměstí spojené se sondou do života stárnoucího wrestlera má sílu, a ten pocit chlápka, kterému v mnoha ohledech ujel vlak, je z Rourkea cítit až nechutně. Vedoucí castingu měl rozhodně šťastnou ruku, protože nejenom Ram, ale i všichni ostatní "na to mají", a taky to předvádějí. Ale pozor, rozhodně to není film do každé nálady, a "pohlazení po srdíčku" tady opravdu nenajdete. 80% pro hrdinu osmdesátých let. (25.08.2011)

Darren už zřejmě nemohl vystát manželčino věčné popichování, že ona už svého pozlaceného plešouna na krbové římse má. A tak natočil film toho druhu, který na kritickou obec působí jako červený hadr na bejky. Sice jde zdánlivě pouze o klasické nostalgicky posmutnělé "sportovní" drama, které se mohutně opírá o Rourkeho galapředstavení, ale vtisknul tomu i cosi navíc. Cosi depresivního a pravdivého. A o wrestling v tom opravdu, ale opravdu, vůbec nejde. Naštěstí. Jsem na něj totiž bytostně alergický. Tohle v klidu mohlo zrovna tak být o boxu, šachách, herectví či o komentování na ČSFD. Vyšlo by to na stejno, tohle je hlavně o hledání toho svého "místa v životě". (04.01.2009)

Requiem bez vizuálních cinkrlátek... aneb indie verze Rockyho... aneb Aronofskyho nejzajímavější film. Nikoliv tím, co sděluje (zase tolik toho není, ostatně příběhy o loserech se nikdy neztratí), ale tím, jak se prezentuje. Jako osobní zpověď vyhasínající hvězdy, která "TO" tam stále má a potřebuje "TO" dostat ven, je velice stimulující, jako nezávislé drama za pět švestek odzbrojující a v konkurenci jiných direct-to-oscar fláků přímo fascinující, jako civilní cvičení filmařského umu pak neuvěřitelně uchvacující. Jako by si Aronofsky řekl, že zřetelných onanií bylo dost, a tak obrátil o 180 stupňů, přičemž je Wrestlerova dokumentární vicizelovanost vlastně úplně stejnou exhibicí jako Fontána. Jen nepůsobí tak namachrovaně a kromě výtečné formy nabízí i velikánské srdce. (26.06.2009)

Cassidy: "Fuckin' 80's man, best shit ever!" Randy: "Bet'chr ass man, Guns N' Roses! Rules." Cassidy: "Motley Crue!" Randy: "Yeah!" Cassidy: "Def Leppard!" Randy: "Then that Cobain pussy had to come around and ruin it all." Cassidy: "Like theres something wrong with just wanting to have a good time." Randy: "I'll tell you somethin', I hate the fuckin' 90's." Cassidy: "90's fuckin' sucked!" Randy: "The 90's fuckin' sucked." (02.04.2011)