poster

Solaris

  • Sovětský svaz

    Solyaris

  • Sovětský svaz

    Солярис

  • anglický

    Solaris

  • Slovensko

    Solaris

Drama / Mysteriózní / Sci-Fi

Sovětský svaz, 1971, 167 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Sobis87
    ****

    Osobně spíše preferuji novější Soderberghovu adaptaci Lemova románu, která byla značně intimnější a soustředila se především na romantickou linii, kdežto Tarkovskij ve své verzi více a z tematického hlediska obšírněji filosofuje a film se mi v poslední třetině zdál již zbytečně dlouhý (při sledování téměř tříhodinového Andreje Rubleva se u mě tyto stavy však nedostavovaly). Atmosféra filmu je přímo úchvatná a velmi záhy diváka vtáhne do děje, který je vyprávěn pomalým tempem a vyzdvihnut si zaslouží i krásně komponované záběry, kterými Vadim Jusov ve filmu rozhodně nešetří.(9.1.2011)

  • Madsbender
    *****

    Napriek tomu, že sa o ňom Stanisław Lem nevyjadril pochvalne a samotný Andrej Tarkovskij označil Solaris za chybu, považujem toto dielo významného sovietskeho filmára za ukážku jeho vrcholného majstrovstva. Solaris možno považovať za ideál umeleckého filmu, ktorý v sebe adekvátnym spôsobom prepája technickú progresívnosť média s jasným a hlbokým filozofickým textom, ktorý v sebe nesie. Vizuálny kontrapunkt Kelvinovho farbistého pozemského domova a exteriérov (v ktorých kamera častejšie vniká do intímneho priestoru postáv alebo naväzuje posvätný kontakt s prírodou), a účelného homogénneho dizajnu interiéru vesmírnej stanice (kde sú postavy častejšie zasadzované do celkov a kamerové jazdy mapujú prázdne chodby a miestnosti s blikajúcimi prístrojovými panelmi) odvíja v uhrančivo komponovaných záberoch za ohlušujúceho ticha stret emócií a strojového chladu. V klaustrofobických odosobnených priestoroch sa vonkajší zásah neznámeho vedomia stáva katalyzátorom odhalenia dosiaľ kryptických túžob, prianí a spomienok. Hypnotickú skladbu mystického príbehu, v ktorom sa úvodná sekvencia (kde kamera za tónov Bachovho sakrálneho Ich ruf' zu dir, Herr Jesu Christ na organe pomaly kĺže po vode a od trávy sa zdvíha až k tvári doktora Kelvina) zrkadlovo odráža v záverečnej, označil doc. Vladimír Suchánek za alegorický návrat strateného (či, ak chceme, márnotratného) syna. Môžeme mu dať jedine za pravdu, pretože posledný záber, od ktorého sa kamera príznačne zdvíha k nebeským výšinám (z ktorých vidieť ostrov vystupujúci z nekonečnej vodnej hladiny) je priamou citáciou Rembrandtovho rovnomenného obrazu. Solaris je skutočne veľkolepým a impozantným dielom, ktoré plynie, vťahuje a pod tvrdou škrupinou skrýva mnoho vrstiev lahodného jadra. Ničoho nie je príliš, ani málo. Dokonca ani ony odsudzované dlhé čiernobiele scény nie sú len zbytočným príveskom na naťahovanie už tak rozľahlej stopáže, naopak - hladko zapadajú do ucelenej významovej štruktúry, v ktorej symbolizujú vnútornú prázdnotu a odcudzenie Kelvina, opúšťajúceho domov a vydávajúceho sa na cestu do neznáma, či Bertonove definitívne spálenie mostov za vesmírnym výskumom a jeho spomienkami._____Solaris sa pýta i hovorí mnohé a rozprávaním o ňom by som vedel stráviť celé hodiny, avšak tu na to nie je najvhodnejší priestor. Mňa zaujal ešte jeden prídavok, ktorý film oproti predlohe obsahuje. Nasledujúca časť komentára je úryvkom zo školskej práce: Hlavný hrdina, psychológ Kris Kelvin (Donatas Banionis), je vyslaný na kozmickú stanicu na obežnej dráhe planéty Solaris, aby zistil, čo sa stalo s jej posádkou. Po príchode okamžite zisťuje, že tu čosi nie je v poriadku. Zvyšní obyvatelia sa nachádzajú na pokraji šialenstva a dávajú mu podivné varovania. To, čo ho čaká, si však nedokáže ani len predstaviť._____Planéta, svojim povrchom pripomínajúca oceán, predstavuje v tomto príbehu istú formu živého organického vedomia. Je schopná s ľuďmi komunikovať na úrovni, ktorá je pre nich nepochopiteľná, až desivá - dokáže zhmotniť myšlienky, predstavy, spomienky, sny i najhoršie nočné mory. Kelvin sa zrazu opäť stretáva so svojou mŕtvou manželkou, ktorá akoby nikdy nebola zomrela. On vie, že to nemôže byť ona - ale predsa je tu, vidí ju a môže sa jej dotknúť. Túto skutočnosť nedokáže prijať, a tak sa jej sprvu snaží všemožne zbaviť, no ona sa neustále vracia. S každým návratom je vo svojom konaní a dokonca i cítení stále podobnejšia človeku a ešte väčšmi pripomína ženu, ktorú kedysi miloval. Napokon boj vzdáva a nedokáže naďalej vzdorovať myšlienke, že sa k nemu skutočne vrátila._____Mŕtva manželka Khari (Natalja Bondarčuk) predstavuje podľa mňa ideál filmovej postavy, utkanej z predstáv a snov. Vo vzťahu k nej Kelvin prežíva čosi veľmi podobné tomu, čo zažíva divák, ktorý naplno podľahol moci filmu. A táto paralela je o to intenzívnejšia, že ju vidia dokonca i ostatní členovia posádky, ktorí s ňou nemôžu tak ľahko nadviazať fyzický kontakt. Moc tejto zdieľanej ilúzie sa tak skutočne približuje zážitku zo spoločného sledovania filmu, respektíve návštevy kina, kam chodíme, aby sme sa mohli oddávať tejto hre na skutočnosť, ako nám ju sprostredkováva režisér._____Mimetický princíp figuruje vo všetkých filmoch Andreja Tarkovského i v ďalšej rovine, prítomnej tiež v Solaris. Je ňou spiritualita. Viera v boha sa v jeho diele odráža mnohými spôsobmi, avšak tým najviditeľnejším je príroda. Tarkovského prístup sa nesie presne v duchu antických koncepcií umenia, na ktoré nadviazala renesancia a ktoré boli dosiahli úplnosti práve v tomto období. Vyberá si rastliny, stromy a živly, ktoré sa mu stávajú vzormi. Práve na nich stavia jemné duchovné prepojenie človeka s prírodou, z ktorej pochádza. V Solaris zohráva dôležitú rolu predovšetkým flóra a ešte väčšmi voda - oboje snímané spôsobom, pri ktorom vzniká dojem, že stačí natiahnuť ruku, aby sme sa ich mohli dotknúť._____Voda, ktorá je oddávna symbolom života, tvorí i Solaris. Planétu, ktorá dokáže vytvoriť ilúziu života tak silnú, že nás vie oklamať, a túto ilúziu stále zosilňovať. Je preto na mieste otázka, či je v závere Khari ešte stále prostou ilúziou, alebo sa stáva skutočným človekom. Možno totiž Solaris nedokáže len imitovať a napodobňovať, tak, ako to robí Andrej Tarkovskij, ale i tvoriť a svojim výtvorom vdýchnuť život._____Prípadní záujemcovia si môžu celú (krátku) prácu prečítať tu._____Až do zhliadnutia Zrkadla v kine najobľúbenejší Tarkovskij. Nie preto, že je sci-fi, ale preto, že ním nie je. 100% (Malá oprava - v úvode znie hudba nie počas prvej sekvencie filmu, ale už v titulkoch. Nechám to však ako to je, znie to lepšie.)(30.3.2015)

  • Paldini
    ***

    U hodnocení tohoto filmu jsem byl ovlivněn velmi hodně tím, že jsem věděl, jak dál se bude děj odvíjet. Ne, že bych četl Lemovu povídku, ale z recenzí na remake s G. Clooneyem jsem věděl, co se stane.A to jsem novou verzi neviděl. A pak, že nejsou spoilery i v recenzích! Jsou a moc velké. Tím pádem byl pro mě celý film dost nepřekvapující až na závěrečnou pointu. Geniální scéna ovšem je ta, kdy sledujete asi pětiminutovou jízdu auta po dálnici. V tu chvíli mě napadaly texty několika písní.( Kudy vede tahle cesta...., Droga dluga jest...).(6.7.2004)

  • Dan9K
    **

    Stanislaw Lem nenapsal kdovíjak zábavné sci-fi, ale jeho zápletka je celkem zajímavá a netradiční. Zároveň je v knize prostor pro její hlubší prozkoumání. To Andy Tarkovskij zcela záměrně tuhle zápletku skoro neřeší a soustředí se na podivný vztah dvou charakterově nezajímavých osob a předkládá ho divákovi, jak jinak, než aby co nejrychleji usnul. Úvodní část filmu, odehrávajícího se na Zemi, je úlet a úplně nepotřebný. Nevím, kdy se příběh přesně odehrává, jestli je to vůbec známo, ale je to poměrně dost vzdálená budoucnost (pamatuji si, že planeta Solaris byla objevna 100 let před narozením hlavního hrdiny). Co měla tedy znamenat ta desetiminutová jízda starým automobilem se záběry na město 70. let 20. století plné činžáků, koukám, že japonských? To bylo hodně naivní. Když jsme se tedy dostali konečně na loď, kde jsme pak s výjimkou strašně otravných flashbacků, snů či vzpomínek, strávili celý zbytek filmu, díval jsem se na Solaris už skrz prsty. Skvělé charaktery Snauta a hlavně Sartoria, kteří byli úžasně zahráni, si divák neužije mnoho a už vůbec ne jejich krásných halucinací. Nechci filmu upírat některé skvělé momenty (kdybyste mě mučili, možná bych si vzpomněl i na něco konkrétního), ale většina filmu mi nic nedala, možná proto, že jsem jak četl knihu, tak viděl ono příšerné Soderberghovo zpracování, čili onu psychologii, která z příběhu vyplývá a kterou Tarkovskij nijak neobohatil, již znám. V jiných dílech Tarkovského tvoří jeden ze zásadních kladů vizuální stránka. Zde mě neuchvátila ani za mák. Dočkal jsem se jednoho slabého pohledu z vesmíru, několika záběrů na Oceán a pár tradičních přebliků do černobíla či negativova. Jinak vizuální stránku tvořily jen hnusné studiové interiéry lodi, která vlastní telefon od Alexandera Grahama Bella. Celkově snímek splnil má očekávání v podstatě do puntíku, čili kdybych to měl shrnout - budu se nudit, bude tam pokud možno co nejméně sci-fi zápletky a hodně jakože dumání, budou tam zbytečně dlouhé scény a bude to působit levně a rozhodně to NEBUDE lepší než Vesmírná Odysea, jejíž myšlenkové sdělení vnímám tak o deset pater výš, o audiovizuálu ani nemluvě.(17.10.2008)

  • Pacco
    ****

    (2x) - Příběh několika postav se odehrává na vesmírné stanici blízko planety Solaris, která je jakýmsi metafyzickým celkem, který dokáže zhmotňovat lidské představy velmi hmatatelným způsobem … (Místo krve a mozkomíšního moku chtivých emzáků se zde zhmotňuje vlastní fantazie a stává se noční můrou ... a co děláme s nořní můrou? Snažíme se jí zbavit ... a feministé jásají.) ... Já, zpátečník, jenž má v oblíbenosti rané Tarkovského filmy jako Ivanovo dětství nebo Andrej Rublev, nemůžu přijít na chuť jeho novějším dílům.. jednak jsou skrytějšího smyslu než prvotiny, většího stopážního rozsahu a daleko pomalejšího rozjezdu. Co v nich ale zůstává, je ona šetrnost s dialogy, kde každé slovo je samo o sobě filosofickým zamyšlením a ona tíživě snová stylizace (jak lehce a přitom hustě dmýchá povrch planety Solaris). Tvůrce je sice na současného diváka málo akční, ale k čertu s trendem dnešní sci-fi (odstartovanou starými Star Wars). Víc stojí za to se v klaustrofobickém prostředí zamýšlet nad sebou samým, vědomím svého já, smrtí a neznámem. Solaris je spíš dramatem zasazeným do budoucnosti. Nemá sice body gradace (nepotřebuje je), je však srozumitelnější než další Tarkovského film Zrcadlo.(4.9.2006)

  • - Předloha Poláka Stanisława Lema nezajímala Tarkovského jako žánrový produkt a vize budoucnosti s blikajícími tlačítky režiséra dokonce až odpuzovala. Upoutala ho ale témata svědomí, mravního přerodu, soucitu, lásky a nostalgie, které procházejí celou Tarkovského filmografií. Film proto není tradiční oslavou dobyvatelů vesmíru, ale filozofickou úvahou o hranicích lidského poznání a především možnosti zůstat člověkem i v nelidském prostředí. (Zdroj: Letní filmová škola)

  • - Nejpopulárnější Tarkovského film za hranicemi Sovětského svazu. Na Tarkovského osobním režisérském žebříčku byl ale údajně úplně dole. (džanik)

  • - Sám režisér považoval Solaris za svůj nejméně oblíbený film, protože se mu v něm plně nepodařilo eliminovat žánr sci-fi. „Hlavní smysl snímku vidím v jeho etické problematice. Průnik do skrytých tajemství přírody musí být nerozlučně spojený s pokrokem morálním,“ uvedl k jeho významu. (Zdroj: Letní filmová škola)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace