Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Snímek Solaris na motivy románu Stanislawa Lema pojednává o ovdovělém psychologovi Krisu Kelvinovi, který je vyslán na vesmírnou stanici obíhající kolem planety zvané Solaris pokryté oceánem. Má zde vyšetřit záhadnou smrt lékaře, stejně jako psychické problémy sužující kosmonauty, jejichž počet rapidně klesá. Kelvin se na stanici setká nejen se zbývajícími členy posádky vykazujícími podivné a odtažité chování, ale ke svému velkému překvapení i s vlastní ženou Khari, která je už sedm let po smrti. Záhy vyjde najevo, že Solaris oplývá něčím, co u kosmonautů na vesmírné stanici vyvolává potlačované vzpomínky a obsese, a Kelvin je tak nucen zpochybňovat vlastní vnímání reality. (Cinemax)

(více)

Recenze (360)

Sobis87 

všechny recenze uživatele

Osobně spíše preferuji novější Soderberghovu adaptaci Lemova románu, která byla značně intimnější a soustředila se především na romantickou linii, kdežto Tarkovskij ve své verzi více a z tematického hlediska obšírněji filosofuje a film se mi v poslední třetině zdál již zbytečně dlouhý (při sledování téměř tříhodinového Andreje Rubleva se u mě tyto stavy však nedostavovaly). Atmosféra filmu je přímo úchvatná a velmi záhy diváka vtáhne do děje, který je vyprávěn pomalým tempem a vyzdvihnut si zaslouží i krásně komponované záběry, kterými Vadim Jusov ve filmu rozhodně nešetří. ()

Madsbender 

všechny recenze uživatele

Napriek tomu, že sa o ňom Stanisław Lem nevyjadril pochvalne a samotný Andrej Tarkovskij označil Solaris za chybu, považujem toto dielo významného sovietskeho filmára za ukážku jeho vrcholného majstrovstva. Solaris možno považovať za ideál umeleckého filmu, ktorý v sebe adekvátnym spôsobom prepája technickú progresívnosť média s jasným a hlbokým filozofickým textom, ktorý v sebe nesie. Vizuálny kontrapunkt Kelvinovho farbistého pozemského domova a exteriérov (v ktorých kamera častejšie vniká do intímneho priestoru postáv alebo naväzuje posvätný kontakt s prírodou), a účelného homogénneho dizajnu interiéru vesmírnej stanice (kde sú postavy častejšie zasadzované do celkov a kamerové jazdy mapujú prázdne chodby a miestnosti s blikajúcimi prístrojovými panelmi) odvíja v uhrančivo komponovaných záberoch za ohlušujúceho ticha stret emócií a strojového chladu. V klaustrofobických odosobnených priestoroch sa vonkajší zásah neznámeho vedomia stáva katalyzátorom odhalenia dosiaľ kryptických túžob, prianí a spomienok. Hypnotickú skladbu mystického príbehu, v ktorom sa úvodná sekvencia (kde kamera za tónov Bachovho sakrálneho Ich ruf' zu dir, Herr Jesu Christ na organe pomaly kĺže po vode a od trávy sa zdvíha až k tvári doktora Kelvina) zrkadlovo odráža v záverečnej, označil doc. Vladimír Suchánek za alegorický návrat strateného (či, ak chceme, márnotratného) syna. Môžeme mu dať jedine za pravdu, pretože posledný záber, od ktorého sa kamera príznačne zdvíha k nebeským výšinám (z ktorých vidieť ostrov vystupujúci z nekonečnej vodnej hladiny) je priamou citáciou Rembrandtovho rovnomenného obrazu. Solaris je skutočne veľkolepým a impozantným dielom, ktoré plynie, vťahuje a pod tvrdou škrupinou skrýva mnoho vrstiev lahodného jadra. Ničoho nie je príliš, ani málo. Dokonca ani ony odsudzované dlhé čiernobiele scény nie sú len zbytočným príveskom na naťahovanie už tak rozľahlej stopáže, naopak - hladko zapadajú do ucelenej významovej štruktúry, v ktorej symbolizujú vnútornú prázdnotu a odcudzenie Kelvina, opúšťajúceho domov a vydávajúceho sa na cestu do neznáma, či Bertonove definitívne spálenie mostov za vesmírnym výskumom a jeho spomienkami._____Solaris sa pýta i hovorí mnohé a rozprávaním o ňom by som vedel stráviť celé hodiny, avšak tu na to nie je najvhodnejší priestor. Mňa zaujal ešte jeden prídavok, ktorý film oproti predlohe obsahuje. Nasledujúca časť komentára je úryvkom zo školskej práce: Hlavný hrdina, psychológ Kris Kelvin (Donatas Banionis), je vyslaný na kozmickú stanicu na obežnej dráhe planéty Solaris, aby zistil, čo sa stalo s jej posádkou. Po príchode okamžite zisťuje, že tu čosi nie je v poriadku. Zvyšní obyvatelia sa nachádzajú na pokraji šialenstva a dávajú mu podivné varovania. To, čo ho čaká, si však nedokáže ani len predstaviť._____Planéta, svojim povrchom pripomínajúca oceán, predstavuje v tomto príbehu istú formu živého organického vedomia. Je schopná s ľuďmi komunikovať na úrovni, ktorá je pre nich nepochopiteľná, až desivá - dokáže zhmotniť myšlienky, predstavy, spomienky, sny i najhoršie nočné mory. Kelvin sa zrazu opäť stretáva so svojou mŕtvou manželkou, ktorá akoby nikdy nebola zomrela. On vie, že to nemôže byť ona - ale predsa je tu, vidí ju a môže sa jej dotknúť. Túto skutočnosť nedokáže prijať, a tak sa jej sprvu snaží všemožne zbaviť, no ona sa neustále vracia. S každým návratom je vo svojom konaní a dokonca i cítení stále podobnejšia človeku a ešte väčšmi pripomína ženu, ktorú kedysi miloval. Napokon boj vzdáva a nedokáže naďalej vzdorovať myšlienke, že sa k nemu skutočne vrátila._____Mŕtva manželka Khari (Natalja Bondarčuk) predstavuje podľa mňa ideál filmovej postavy, utkanej z predstáv a snov. Vo vzťahu k nej Kelvin prežíva čosi veľmi podobné tomu, čo zažíva divák, ktorý naplno podľahol moci filmu. A táto paralela je o to intenzívnejšia, že ju vidia dokonca i ostatní členovia posádky, ktorí s ňou nemôžu tak ľahko nadviazať fyzický kontakt. Moc tejto zdieľanej ilúzie sa tak skutočne približuje zážitku zo spoločného sledovania filmu, respektíve návštevy kina, kam chodíme, aby sme sa mohli oddávať tejto hre na skutočnosť, ako nám ju sprostredkováva režisér._____Mimetický princíp figuruje vo všetkých filmoch Andreja Tarkovského i v ďalšej rovine, prítomnej tiež v Solaris. Je ňou spiritualita. Viera v boha sa v jeho diele odráža mnohými spôsobmi, avšak tým najviditeľnejším je príroda. Tarkovského prístup sa nesie presne v duchu antických koncepcií umenia, na ktoré nadviazala renesancia a ktoré boli dosiahli úplnosti práve v tomto období. Vyberá si rastliny, stromy a živly, ktoré sa mu stávajú vzormi. Práve na nich stavia jemné duchovné prepojenie človeka s prírodou, z ktorej pochádza. V Solaris zohráva dôležitú rolu predovšetkým flóra a ešte väčšmi voda - oboje snímané spôsobom, pri ktorom vzniká dojem, že stačí natiahnuť ruku, aby sme sa ich mohli dotknúť._____Voda, ktorá je oddávna symbolom života, tvorí i Solaris. Planétu, ktorá dokáže vytvoriť ilúziu života tak silnú, že nás vie oklamať, a túto ilúziu stále zosilňovať. Je preto na mieste otázka, či je v závere Khari ešte stále prostou ilúziou, alebo sa stáva skutočným človekom. Možno totiž Solaris nedokáže len imitovať a napodobňovať, tak, ako to robí Andrej Tarkovskij, ale i tvoriť a svojim výtvorom vdýchnuť život._____Prípadní záujemcovia si môžu celú (krátku) prácu prečítať tu._____Až do zhliadnutia Zrkadla v kine najobľúbenejší Tarkovskij. Nie preto, že je sci-fi, ale preto, že ním nie je. 100% (Malá oprava - v úvode znie hudba nie počas prvej sekvencie filmu, ale už v titulkoch. Nechám to však ako to je, znie to lepšie.) () (méně) (více)

Reklama

Niktorius 

všechny recenze uživatele

Inu, nenapadlo by mě, že budu nakonec na Tarkovského verzi Solarisu nahlížet s podobnými výtkami, jako jsem měl k té Soderberghově. Z mnohovrstevnaté Lemovy knihy, jejímž jádrem je konfrontace člověka s inteligentním plazmatickým oceánem - jediným živým tvorem obývajícím planetu Solaris - oba filmaři odloupli vrstvičku vztahu Kelvina a Hari a ještě si přetvořili k obrazu svému a celým filmem pověděli to, co Lem sdělil (spíš jen tak na okraj) na několika málo stránkách. Oceán ztělesňuju onem "jiný svět" - je to forma života, kterou člověk nedokáže pochopit, nedokáže s ní komunikovat, ani ji účině studovat. Mnoho otázek, které Lem pokládá je ve filmu zachovány, ač nejsou nahlas vysloveny, ovšem Oceánu jako takovému, se Tarkovský věnuje minimálně. Nemám problém s odděleným vnímám filmu a jeho literární předlohy, ale v případě Solaris mám neodbytný pocit, že člověku znalému knihy nemůže filmové zpracování přinést cokoli nového. Jestli Stalker dovedl uchvátit a hypnotizovat už jen pouhými obrazy, Solarisu tato schopnost chybí - jsou tam sice stále k vidění mistrné kompozice a sovětskou "účelovou" estetikou načichlá výprava vypadá neotřele, jenže po čase už interiéry orbitální stanice Solarisu začnou působit jako něco, co vyrobila v šedesátých letech československá vagónka a uvědomíte si, že z knihy, díky její schopnosti podněcovat k obrazotvornosti, sálá typický duch východní sci-fi mnohem intenzivěji. Solaris je film, s nímž jak Lem, tak sám Tarkovský nebyli přiliš spokojení a který není špatný ani průměrný - je pouze zbytečný, jakožto bledý stín celkově bohatšího díla, jenž mu bylo inspirací. ()

FlyBoy 

všechny recenze uživatele

Úžas! Asi dvakrát sa pristihujem pri duševnom premiestnení na onu vesmírnu stanicu, ktorej útroby a čudesná posádka hypnotizujú môj mozog do najkrajnejších sfér prijímacie radiácie. Znepokojenie, núdza, blúznenie, ale aj hypotetické rečnenie či zakódované prihováranie sa jeden k druhému. Chovanie tamojších vedcov ozaj odpovedajúce - úzkoprsé, stiesnené a náladovo premenlivé. Poznačení láskou k žene a citovým rozpoložením Tarkovskij na plátno otláča svoj (mierne modifikovaný) autorský rukopis, kompozícia obrazu je fenomenálna a narábanie s tichom vyvoláva vábivé mystično na ktoré pristupujem hneď od odlepenia sa od Zeme. "Solaris" netrpí dĺžkou, to recipient trpí neschopnosťou pohltiť tento umelecký smaragd. "Solaris" není iba filozofickým sci-fi opusom, je tiež nenútenou modlitbou pre tvora s dávkou sebareflexie a existenciálneho opytovania sa. ()

hirnlego 

všechny recenze uživatele

Film s velmi specifickou "znepokojivou" atmosférou - co chvíli mě napadalo, že kdyby Tarkovskij někam nastrčil "lekací" scénu/y s nějakým monstrem, možná bych zažila menší srdeční příhodu - tak hutná ta atmosféra Solarisu je! S maximálním hodnocením bych možná bývala chvilku váhala, kdyby ovšem snímek neměl naprosto skvostný závěr... ()

Galerie (42)

Zajímavosti (25)

  • Autor literární předlohy Stanisław Lem si stěžoval, že nepsal o erotických problémech ve vesmíru. (Kulmon)
  • Tarkovského meziplanetární meditace byla ve své době přijata jako „sovětská verze“ Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey (1968). Tou nicméně není už jen proto, že Solaris se víc než vizuální podmanivostí vesmíru zaobírá lidským a pozemským aspektem, k němuž odkazuje i závěr komorního díla. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Obraz se zimním motivem v zasedací místnosti, který sledujeme v bezmála dvouminutovém záběru, se jmenuje "Lovci ve sněhu". Jedná se o obraz z roku 1565, jehož autorem je Pieter Bruegel starší, vlámský malíř, zakladatel dynastie umělců, jejichž vliv zasahoval až do 17. století. Maloval hlavně žánrové obrazy ze selského života, ale také biblické příběhy a další. (džanik)

Reklama

Reklama