Válečné hry

Brrr, v kontextu diskusí o umělé inteligenci jsou letos čtyřicetileté VÁLEČNÉ HRY ještě mrazivější dílo než kdy dřív - a zároveň pořád stejně skvěle vyprávěný film. ___ Na rozdíl od trochu učelově negativistického TERMINÁTORA totiž do popředí nestaví (čapkovskou) otazku, zda si umělá inteligence uvědomí sama sebe - a v důsledku toho logicky zničí lidstvo, ale zda umělá inteligence vůbec kdy pochopí rozdíl mezi důsledky svých rozhodnutí v rámci simulace a v reálném světě. ___  Je to zatraceně nepříjemné sledovat, což je samozřejmě dáno hlavně hrozně chytrým vyprávěním na třech doplňujících se osách: podmínky (příběh o ztrátě víry systému v lidská rozhodnutí), příčiny (příběh nadšené technofilie bez vědomí rámců), rámce (příběh o technofilovi, který si ty rámce již uvědomil, ale ztratil víru v systém). ___  První příběh o konfliktu vojáků a ajťáků vytváří podmínky pro příběh druhý (který začíná až v patnácté minutě). Druhý příběh mladičkého hackera pak ústí v příběh třetí (začíná v sedmdesáté páté minutě). Všechny tři příběhy se pak potkávají v extrémně chytře vystavěném finále, které začíná přesně v devadesáté minutě a má navzdory smrtícímu deadlinu podobu překvapivě seriózní intelektuální, psychologické a etické disputace. ___  Filmaři přišli s nečekane komplexní soustavou pozoruhodně načrtnutých postav, ze které jako omezení fach/idioti vycházejí jen agenti FBI, kteří nicméně plní čistě funkční roli dostat hrdinu k důležité postavě a pak ji od ní zase oddělit. Na tom všem je skvělé, že jakkoli šílená se zápletka o počítači, který (bezmála) rozpoutá třetí světovou válku, může zdát, všichni jeho protagonisté jsou nebanální, a přitom lidsky uvěřitelné postavy.  ___ Díky tomu VÁLEČNÉ HRY podle mě dodnes fungují pro běžné dospělé publikum, pro mladé publikum i jako mrazivý myšlenkový experiment. Parádní film. Ba ještě paradnější, než se zdá! (26.12.2023)

"Teď už by to byl trochu risk." Kdysi dávno sci-fi, ale dnes jen exkurze do historie vývoje počítačů, plná jehličkových tiskáren, magnetických kotoučů a vytáčeného spojení, oslavující americký militaristický patriotismus a tehdejšího diváka zneklidňující tím, že v případě vypuknutí termojaderné války selže lidský faktor, který bude nutné nahradit bezchybným počítačem, jenž bude muset být kontrolován lidským faktorem, aby nedošlo k jeho přeprogramování a tím pádem i k rozpoutání termojaderné války. Škoda, že se tvůrci tak zarputile drželi motivu studené války, ale na druhou stranu to vypovídá o tom, jak nepředstavitelná byla tehdy možnost zhroucení komunistického režimu ve východní Evropě a rozpadu Sovětského svazu. Jediný nadčasový odkaz tohoto filmu, lze tedy spatřit pouze v tom, jak ukončit sérii Terminátor, John Connor musí jen Skynet, naučit hru piškvorky. (26.09.2015)

"Lidé osnují své vlastní zničení a nic už to nezmění." Když byl Skynet ještě miminko. Sympaticky milé, hravé mládežnické vojenské sci-fi s nutnou dávkou morálního poselství. Příjemné obsazení a vždy funkční osmdesátkový odér. Zaujal misantropní vědec a kouzelná Ally Sheedy. I ten Broderick ušel. 3,5* (10.07.2021)

Ještě dříve než se v Cheyenne Mountain komplexu utábořilo velitelství Hvězdné brány (Stargate Command) se v Colorardu zahnízdilo operační středisko NORAD (North American Aerospace Defense Command). Na počátku osmdesátých let byla studená válka v plném proudu a není divu, že se dalo pár chytrých hlav dohromady a tak se američtí politici, vojáci a vědci rozhodli svěřit plánování a provedení jaderné odvety do pomyslných elektronických rukou super počítače WOPR. Zatím v Seattlu si středoškolák David (Matthew Broderick), nadšenec do videoher a počítačů, který má problém s autoritou a biologií, užívá strasti i slasti mládí. Jeho snaha získat přístup k ještě nevydaným počítačovým hrám ho dostane do velkých potíží. Náhoda chce, že se mu podaří najít zadní vratka do WOPRu a spustit válečnou simulaci. Nevědomky tak odstartuje proces, který může vést k rozpoutání třetí světové války. Víc jak třicet let stará technika může vzbuzovat úsměv, ale silné protiválečné poselství a obava z toho s jakou důvěrou vkládáme moc do umělé inteligence, dává filmu Johna Badhama jasný přesah. První půlka vyprávění je dětsky naivní, ale vše se rychle překlene do vcelku napínavé druhé poloviny, kde není nouze o pasáže, kde doslova mrazí. Nostalgická podívaná, která má své nezpochybnitelné nadčasové kvality. (02.07.2014)

Zajímavá filmová hříčka na oblíbené téma: Co kdyby. Na povrchu poutavý, nenáročný a zábavný film, ve skutečnosti varovná fikce před závažným vztahem umělé inteligence a technologie versus lidská mysl a její činnost. Zatímco si však v letech 80. mysleli, že počítače mohou být nakonec zhoubou a oním faktorem, který způsobí katastrofický omyl, tak v dnešním novém tisíciletí je to právě naopak. Co se týče katastrof všelijakého druhu, tak nejpravděpodobnějším původcem je omyl lidského faktoru nikoli počítače. Úsměvné, že? The only winning move is not to play... (31.01.2007)