Příběh z Bronxu

„It was great to be Catholic and go to confession. You could start over every week.“ DeNiro poutavě režíruje i hraje v Palminteriho reminiscenci na mládí v Bronxu, kdy sloveso "postarat se" neznamenalo někomu navařit a vyprat a vy jste byli plastelínou, kterou chtě nechtě utvářelo prostředí svými dlouhými prsty k obrazu svému. Šáďa za tím tradičně čuje fašismus a různé další -ismy, ale já si myslím, že je to hlavně o lásce k otci, jakožto vzoru v dětství a opoře v dospívání, což je jedno z největších požehnání, jakého se vám může v mládí dostat.. Nemohu opomenout vypsat úsměvná jména členů Sonnyho party, jejichž jídelníček byl z 90 % tvořen omáčkou na špagety a pak si dali Pekelné anděly jako dezert. Takže: Tony Tupé, Eddie Troska, JoJo Velryba, Frankie Keks, Jimmy Šeptal, Johnny K.O. a Bobby Basa. Skoro jak Rafani z Duck Tales.. (16.03.2010)

Život v mafiánké čtvrti není pro obyčejného člověka s morálními zásadami zrovna jednoduchý - jak vychovat ze syna slušného člověka, když má odmalička za vzor pouliční gangstery? Jak mu vštípit správné hodnoty, když denně vidí, jak úspěšné je jednání z pozice síly? Jak jej ochránit? Tímto i dalšími problémy (např. rasismus) se zaobírá "Příběh z Bronxu". Robert De Niro se tentokrát pochlapil nejen jako herec v roli otce - řidiče autobusů (nikoliv mafiána, jak jsme zvyklí:-)), ale také coby zdatný režisér. Hereckým výkonům všeobecně není co vytknout, třeba Chazz Palminteri v takovém tématu snad ani nemohl chybět; na jeho scénáři zamrzí jedině závěr, moc velké klišé na můj vkus. 80% (30.10.2009)

Robert De Niro se vrátil do doby svého mládí v Bronxu. Snímek trochu připomíná Scorseseho Mafiány, o mladém hochovi, který se dostal mezi mafii. Stylový film z drsného prostředí, který byl režisérským debutem Roberta De Nira. Přesto mám pocit, že zde jsou rezervy a že téma a prostor šlo využít lépe. (10.05.2009)

De Niro ve své prvotině nikam nespěchá. V uličkách a bytech newyorské chudinské čtvrti Bronxu šedesátých let zatím lidé prožívají nejrůznější příběhy. De Niro vybral ten, který nás zavádí do rodiny autobusáka Lorenza a který vychovává a bezmezně miluje devítiletého Calogera. Právě jemu vražda za bílého dne a „dobrý skutek pro zlého pána“ paradoxně poslouží, aby se dostal pod ochranu místního mafiána Sonnyho. A jeho vliv na mladého hocha sílí. Na De Nirovi je znát, že pečlivě sledoval a poslouchal rady velikánů Leoneho nebo Scorseseho. I když pomalým tempem, přesto předkládá působivý příběh podle divadelní hry Chazze Palminteriho (který výborně ztvárnil Sonnyho), nesoudí, nehodnotí, jen vypráví a sklání poklonu místu, které tak dobře zná. Cením si také toho, že se De Nirův film neroztříštil pod nánosem desítky vedlejších postav (což se u daného žánru poměrně často stává), ale soustředí se výhradně na ústřední trio.. Silné charaktery, slušné dialogy, výborná atmosféra a hudba, skvělí herci, sympatický humor (sázkař-smolař přijde na dostihové závody) i mírná škobrtnutí (místy klišé nebo tu a tam až příliš optimistické vyznění některých scén).. Moc dobré!! (13.01.2012)

Ukázka toho, že žánr nostalgického vzpomínání na dávno uplynulá léta zlatého dětství i "bezstarostné" puberty lze obměňovat doslova donekonečna a předmětem tohoto vzpomínání se může stát i zdánlivě nazáviděníhodné postavení chudého dítěte z gangsterské čtvrti (viz Leoneho freska Tenkrát v Americe). Tentokrát je tu však patrný vliv rodinného prostředí, především morálně silného otce, jenž se snaží distancovat od obvyklých způsobů svého prostředí a založit bezpečnou existenci sebe a hlavně své rodiny pouze na poctivé práci, což je samozřejmě pro jeho syna málo atraktivní a spíše útrpná pozice, kvůli čemuž se opírá i autoritu jimou, o silného a pragmatického místního bosse. Paralelně se nám tak vyvíjejí dva odlišné vztahy, oba v rovině otec-syn, oba však vycházející z jiného přesvědčení a jiných životních zkušeností. Konečné řešení je asi neočekávaně idylické a až nestravitelně optimistické, ale je tomu snad, proto aby byl zachován nostalgicky jemný vzpomínkový příběh. Myslím si, že De Niro ve své režijní prvotině trochu neodhadl míru a do svého snímku zakomponoval až příliš mnoho problémů a otázek, z čehož vyplývá, že ne vše tu působí úplně přirozeně a příhodně. Za naprostý krok špatným směrem pak považuji onu variaci na montecko-capuletské téma, dokonce v úplně nevkusném "růžovém" ladění! (06.12.2004)