Nine
-
Nine
-
Nine
-
Nine
-
Nine
-
Nine
Muzikál / Drama / Romantický
USA / Itálie, 2009, 114 min
Režie:
Rob MarshallScénář:
Anthony Minghella, Michael TolkinKamera:
Dion BeebeHudba:
Andrea GuerraHrají:
Daniel Day-Lewis, Marion Cotillard, Penélope Cruz, Sophia Loren, Nicole Kidman, Judi Dench, Kate Hudson, Fergie, Ricky Tognazzi, Elio Germano, Giuseppe Cederna, Andrea Di Stefano, Francesca Fanti, Jake Canuso, Vincent Riotta, Michele Alhaique, Anna Safroncik, Amy Bailey, Monica Scattini, Marcello Magni, Sandro Dori, Denise Faye, Katrina VasilievaProducenti:
Marc Platt, John DeLuca, Rob MarshallStřih:
Claire Simpson, Wyatt SmithScénografie:
John MyhreMasky:
Tamsin DorlingKostýmy:
Colleen Atwood55%
Hodnocení uživatelů
Premiéry
Mládeži přístupný
V kinech
od:
|
04.03.2010 Bioscop |
|---|---|
V kinech
od:
|
13.05.2010 Magic Box |
V kinech
od:
|
25.12.2009 The Weinstein Company |
|
Na DVD
od:
|
22.09.2010 Magic Box |
|
Na DVD
od:
|
23.09.2011 Eusebius |
Botič
Nine je ve své podstatě velice dysfunkční snímek, který výrazně sází na dokonalou retro atmosféru a zejména na vynikající práci choreografů a divadelní aranžmá. Ostatně s těmi to umí Marshall výrazně nejlépe. Nine je filmem, který by chtěl být uměleckou sonátou přibližující studii ženské krásy v devíti taktech stejně tak, jako ucelený pohled na tvůrčí krizi vyskloňovanou v devíti pádech. Tahle stupňovitá pyramida má ale mnoho nedostatků. Tím nejpatrnějším je emocionální chlad, který zachraňuje snad jen Marion Cotillard se svým křehkým kukučem ala Audrey Hepburn. Tohle varieté kombinující v sobě jak to nejlepší z kabaretu, tak režisérského cirkusu, je ale natočené pevnou rukou a i když chybí některým muzikálovým číslům drajv a jistá naléhavost, které se podařili vykreslit snad jen v případě Cinema Italiano, My husband makes movie a Take it all, pořád je se na co dívat. Nine je film ani ne tak pro diváky, ale spíše pro tvůrce coby oslava filmu jako takového, tvůrčího procesu a o všem, co na filmu milujeme a zároveň nenávidíme. Vizuální přehlídka pokoušející hlavně divákovy smysly, na jejímž konci je slovo „akce“ ztrácející se v osvobozujícím tichu. 7/10(20.2.2010)
Sobis87
Nine je muzikálovým pastišem Felliniho legendárního filmu 8 ½, což naznačuje už samotný název. V 8 ½ hlavní hrdina, režisér Guido Anselmi, zažívá osobní i tvůrčí krizi, bojí se, že nenaplní nemalá očekávání vkládaná do jeho nadcházejícího filmu. V Nine je hlavním hrdinou taktéž Guido, tentokráte Contini, který se nachází v podobné situaci – blíží se natáčení jeho nového filmu, ke kterému ale ještě nezačal psát scénář a jediné, čím si je jistý, je jeho název – Italia. Guido, který se stejně jako ten od Felliniho odebere na zotavenou do lázní, je v neustálém obklopení ženami, ať už se jedná o jeho manželku, milenku, kostymérku, herečku – múzu, matku, či ženu, která pro něho byla v dětství symbolem smyslnosti. Poslední dvě ženy do jeho života zasahují již jen ve formě vzpomínek, přičemž jeho matku hraje jedna z nejslavnějších italských div – Sophia Loren, která ani v pokročilém neztratila nic ze svého šarmu a její obsazení považuji za jeden z nejlepších a nejlogičtějších castingových tahů, neboť ženské role v Nine jasně odkazují na italské divy, přestože jsou hrány herečkami jiných národností. Sophia Loren je symbolem toho, k čemu ostatní herečky směřují, nejblíže k ní má Stacy Ferguson a při sledování její scény, která je mimochodem zase odkazem na Felliniho Amarcord, jsem si nemohl nevzpomenout na Anitu Ekberg brodící se fontánou ve Sladkém životě. Penelope Cruz jakožto milenka je zde duševně vyprázdněnou atrakcí a objektem sexuální touhy, která je předurčena k selhání ve snaze žít plnohodnotný vztah po boku Guida. S ní je spojena přímá citace jedné scény z 8 ½, a to ta, kdy ji Guido v hotelovém pokoji extravagantně nalíčí a vypustí na chodbu. Postava Kate Hudson je ve filmu sice nejméně důležitou, zato se jí ale dostalo bezesporu nejlepšího muzikálového čísla, jehož píseň Cinema Italiano je neskutečně chytlavá, doslova agresivně nasnímaná a živelně sestříhaná, čímž vybočuje z ostatních poněkud statičtějších čísel. Právě ta statičnost spolu s celkovým divadelním „lookem“ hudebních scén bude filmu asi nejvíce vyčítána. ______ Vizuální stránka je zde velmi umírněná, což mi ale přijde logické, neboť film navazuje na Felliniho dílo, které spadá do neorealismu, žádný Moulin Rouge či stylizovaného Sweeney Todda tedy nečekejte. Tento muzikál je velmi umírněný, z vypravěčského hlediska pomalý, někomu se může zdát až vyprázdněný a místo divokého vizuálu a pompézní choreografie sází spíše na kouzlo černobílého materiálu a choreograficky se téměř vždy zaměřuje na jedinou postavu. Hudební čísla se odehrávají téměř vždy paralelně s příběhovým děním a jejich prostřednictvím jsou osvětleny pohnutky a rozpoložení postav, přičemž již zmíněný černobílý materiál se neustále střídá s tím barevným…a na první pohled se zdá, že se tak děje bez většího smyslu. Tyto černobílé záběry jsou buď Guidovými vzpomínkami, což není neobvyklé, neboť se už ve spoustě filmů užívalo černobílého filmu pro oddělení retrospektivní linie od zbytku. Zároveň se ale tyto záběry nahodile vyskytují i při samotných číslech a jsou jakýmsi roztěkaným dokumentárním pohledem na právě probíhající číslo, čímž je divák vytrháván z diegetického světa a dění sleduje jakoby optikou někoho, kdo se připletl k natáčení samotného snímku Nine. Neotřelé? Ovšem. Samozřejmě se tu vyskytují i scény, které jsou celé natočené černobíle, přičemž pro ně neplatí ani jedna z uvedených možností – například druhé číslo postavy Marion Cotillard. Právě Marion hraje tu nejzajímavější a nejlépe profilovanou postavu – Guidovu trpící manželku, které si sebestředný režisér váží nejméně ze všech a s tím, že ji už „vlastní“ (skrze manželský svazek a manželskou postel), si ani neuvědomuje, že on je ze všech žen, které se kolem něho točí, tou, kterou je nejtěžší získat…a její ztráta je o to tragičtější. Postava Marion Cotillard mi více připomíná postavy z filmů Michelangela Antonioniho, a musím přiznat, že jako herečka v tomto filmu nejvíce exceluje – jak herecky, tak i pěvecky. Herečka – múza v podaní Nicole Kidman je zase klasickou „felliniovskou“ postavou. A Daniel Day-Lewis jako Guido? Jasný odkaz na Marcella Mastroianniho, role se zhostil s bravurou sobě vlastní, mluví a zpívá výrazným italským přízvukem, čímž mě dokázal bavit po celý film, v hudebních číslech je sice znát, že není rodilým zpěvákem, to ale vynahrazuje teatrální artikulací a celkově divadelním přístupem, který je v kontrastu s „marcellovským“ klidem v nezpívaných pasážích. ____Jako muzikál je Nine zajímavou a pro mě potěšující alternativou k dnešním divokým muzikálům, jakožto oslava italské kinematografie ale nejde moc do hloubky, což platí i ve funkci jakéhosi pomníku (či pocty) Felliniho tvorby, neboť toho dosahuje pouze prostřednictvím napodobování, citací (dokonce je zmíněn i cirkus, což je motiv, ke kterému Fellini tíhl) a odkazů, ale do samotné formy Nine se mistrova tvorba nestačila otisknout. Ve výsledku to vypadá, jakoby se tvůrci podívali na jeho nejslavnější filmy, zapamatovali si příběhovou kostru 8 ½, dospívání z Amarcordu, k tomu si poznamenali některé z charakteristických znaků tvorby (ale musím uznat, že rozhovor o tom, že nejde o scénář, ale o to, co v těch filmech diváci vidí, mě velmi potěšil) a tím vším zaplnili scénář a texty písní a nakonec si to natočili po svém.____ Jako Felliniho odkaz je Nine tedy filmem povrchním, jako pocta Itálii taktéž, ale jako muzikál mě potěšil a odhlédnutím od snahy navázat na italského filmového klasika místy dokonce i nadchl. Samostatně ten film funguje dobře, lidem bez silnějšího pouta k filmové tvorbě asi moc neosloví, ale v porovnání s průměrným Chicagem se pro režiséra Marshalla rozhodně jedná o nemalý krok vpřed. P.S.: Budu doufat, že někdo udělá muzikál i na základě Antonioniho tvorby…někdo zodpovědný a pečlivý. P.S.S.: Vlažné přijetí filmu chápu – cinefilové jsou co do očekávání náročnější a s přihlédnutím k Fellinimu prostě nemohou být plně uspokojeni a běžní diváci zase touží po něčem klasičtějším a líbivějším. Já si jsem vědom nedostatků, ale i tak jsem si Nine dokázal užít. 70%(20.2.2010)
petaspur
Notoricky ulhaný záletný režisér Guido Contini však nemá nejmenší tušení, o čem bude jeho nový bombastický film Italia a Rob Marshall mi se svým kouskem Nine připadal podobně připravený. Natočil několik nevýrazných, umělecky natočených hudebních čísel, zpívaných polonahými celebritami, a propojil je trampotami režiséra Guida, jehož chtíč bloudí meži manželskou postelí, temperamentní milenkou a barovými náhodami. Ač mi svůdné děvy stále ještě způsobují neplánované napínání kalhot, tak v tomto provedení bez obtíží zvítězil spánek.(8.11.2010)
T2
║Rozpočet $80miliónov║Tržby USA $19,676,965║Tržby Celosvetovo $53,998,806▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $916,633 //počet predaných kusov 19,547║ Tržby za predaj DVD v USA $5,489,055 //počet predaných kusov 135,666║ absolútne zlyhanie, takéto obsadenie a taká nicka nakoniec z toho vznikla, Rob Marshall až moc vsadil že sa to urobí samo, nulový dej /25%/(24.12.2014)
Mahalik
Crrrrrrrr! To bylo moje srdce, vidělo Nine. A chtělo tančit, tak tančilo. Pravda, nejsem znalec tanců, leč taneční jsem prohopsal a taky poznám, kdo šmajdá a kdo tančí srdcem. V Nine je to tak, že polovina lidí tančí s vášní a ten zbytek vlévá do diváka emoce. Zpěvem. Z úsudku mého a taky neschopnosti pohanit jakékoli Marshallovo dílo, pálím hvězdičky z vysoka a nebudu se u toho vrtět, rád půjdu proti proudu - Vás, diváků. Nine mělo ohromnou šťávu, drajv a tanečníky, kteří mě utahali k smrti. A ještě jedna podstatná věc: na dvě hodiny jsem si připadal jako pravej talián. Ach, be italian!!!!!!!(12.4.2010)