Zdrojový kód

V současném filmu a zvlášť v žánru sci-fi se dnes už jen těžko dokáže natočit ryze originální počin, často se stává, že výsledné dílo je směsicí stylů, přístupů a nápadů známých z děl jiných, jde tedy víceméně jen o to, jak zajímavá a nápaditá směs z toho vzejde. Zdrojový kód je typickým příkladem tohoto trendu posledních let, nutno podotknout, že nadprůměrným. Máme tu dva fikční světy, z nichž jeden (zdrojoý kód) má (alespoň zpočátku) jasně předepsaná pravidla (1 relace dlouhá vždy 8 minut, odehrává se na stejném místě, ději se přibližně ty stejné věci, nicméně jednání hlavní postavy ovlivnitelné není), ten druhý skutečný (nicméně s dvojí realitou - jedna pro hlavní postavu, druhá pro všechny ostatní postavy) je nejdříve zahalen tajemstvím (vnímáno hlavní postavou, které jsou postupně dávkovány potřebné informace k pochopení souvislostí), aby byl posléze skrze fikční svět zdrojového kódu přímo konfrontován (jednak v rámci samotné funkce projektu, ale také při vytvoření paralelní reality). (21.04.2011)

Našláplý úvod s přelety nad městem a předzvěstí věcí obrovských (boží soundtrack!) téměř vrací mysl do devadesátek, už chybí jen ten John McClane. A i když ta nostalgie postupně ubývá na vrub současného look&feelu, nikdy doopravdy nezmizí. Samozřejmě nechybí nějaké to ale: Duncan Jones má k dispozici látku na jednu krátkou povídku. A ví to moc dobře. A snaží se ze všech sil, aby to nešlo prohlédnout. Past zvaná pointa nakonec předčasně sklapne a ke slovu se zákonitě dostává materiál, která musí naplnit kvóty hollywoodských "thrillerů s dojezdem" (a hlavně kvóty stopáže celovečerních filmů). Na moment zamrzí, že ten potenciál nešel mnohem výš, ale nakonec to vůbec není takový problém. Jones totiž netlačí na pilu a plynule přeřazuje na mód "upřímného thrilleru", kde působí něuvěřitelně sebejistě. A baví s velkou grácií. Výsledkem je příjemný "rychlý film", který zbytečně neopakuje, netáhne se, a říká jen to podstatné - a i když to podstatné už zaznělo v jiných filmech a nic zásadně nového se tu neodehrává, slovy hudebních znalců prostě "šlape jako máloco". Slabší, ale velmi radostné čtyři za tenhle mírně nedomrlý, ale po všech stránkách velesympatický zážitek. Gyllenhall by s přehledem utáhl roli Bournea (prosím prosím). (01.04.2011)

Po stránce režie, práce s postavami a napětím šlape film jako hodinky. Všechny tři hlavní postavy jsou napsané, obsazené a zahrané tak, aby vyvolaly pocit maximálního divákova ztotožnění a vyvolání sympatií. Snímek má kvalitní vizuál, kameru a atmosféru, výčet předností ale rázem ustane, pokud se zamyslíte nad scénářem. Opouští totiž pole vědecké fantastiky, která si hraje ve stylu co by se stalo, kdyby, nicméně drží se logického výkladu světa, zatímco v případě Zdrojového kódu si logika evidentně vzala dovolenou. Tady je příběh založený na logickém zkratu, nesmyslné premise, která filmařům prochází jen proto, že nemalá část diváků si zvykla s prvními filmovými záběry vypínat mozek a radovat se z filmových efektů a akce. Další problém představuje tradiční hollywoodský happyend. Tenhle kousek by byl mnohem působivější, kdyby skončil obětováním se hlavního hrdiny a jeho dobrovolným skonem ve schránce v laboratoři. Celkový dojem: 60 %. (14.10.2013)

Až Duncan Jones ovládne vypravěčské tempo, může se o něm mluvit jako o novém zlatém hollywoodském dítěti. Jeho filmy mají dobrý nápad, skvělé herce, poutavou atmosféru - a příliš dlouhou stopáž. U Zdrojového kódu to naštěstí není takový problém jako u přetaženého Moon, ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že při prostříhání o nějakých deset patnáct minut se mohlo jednat o napětím nejnabitější film poslední doby. I tak ale - díky stále velmi solidně ubíhajícímu tempu, chemii hlavní dvojice a hlavně dopointovanému konci s přesahem - kinozážitek s nábojem, který spoustě akčních thrillerů beznadějně chybí. 75% (12.05.2011)

Je mi sympatické, že Duncan Jones prodává naprosté banality jako malé nevtíravé indie kousky, u kterých mnozí (oprávněně!) vykřikují slova o spasiteli inteligentního sci-fi, apod. U Zdrojového kódu se však nemůžu ubránit tomu, že kdyby se celá látka zpracovala jako čtvrthodinový kraťas, výsledek by byl lepší než tenhle celovečerák, který sám sobě škodí tím, jak se mermomocí snaží hrát na několika hřištích najednou (časové paradoxy, vojenské trauma, milostná linka). Navíc, hrdina má možnost zmáčknout tlačítko „load“ tolikrát, až je vám nakonec jasné, že se mu to jednou podařit musí, podobně jako když v PC hře vyrážíte poněkolikáté od stejného checkpointu a doufáte, že tentokrát už definitivně nezařvete. 3 a ½. (01.09.2011)