Václav Lohniský

Václav Lohniský se narodil 5. listopadu 1920 v Holicích u Pardubic státnímu radovi. Vyrůstal v Holicích a Úpici, kam byl jeho otec za trest přeložen. Odmaturoval na gymnáziu v Úpici a měl se stát knězem na bohosloveckém semináři v Hradci Králové. Byl ale vyloučen kvůli svému levicovému smýšlení, a proto odešel na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Nakonec absolvoval u profesorů a režisérů Aleše Podhorského a Františka Salzera v roce 1946 herectví a 1948 divadelní režii. Svůj talent nejprve zúročoval za války jako herec, ale po roce 1945 se více zaměřoval na režii.

Ve všech svých profesionálních působištích hrál a zejména režíroval (v Plzni i několik oper). Prošel Větrníkem (1944 – 1946), Diskem (1946), Divadlem mladých pionýrů (1946 – 1948), Státním divadlem v Ostravě (1948 – 1951), plzeňským Divadlem J. K. Tyla (1951 – 1956) a libeňským Divadlem S. K. Neumanna (1956 – 1980), kde působil do své smrti, rovněž jako dramaturg a v letech 1958 – 1965 také jako umělecký ředitel.

Jako režisér hostoval na zahraničních scénách v Belgii, Nizozemí a Polsku. Za okupace herecky hostoval v pražském Národním divadle, kam se pohostinsky vrátil v 60. letech režií inscenace „Sadař a stín". Jako inscenátor se snažil o rozmanitost her a umělecky náročný sortiment.

Z jeho režijních počinů si uveďme Brechtovu „Matku Kuráž a její děti", Shakespearův „Kupec benátský", Albeeho „Kdopak by se Kafky bál?", „Nepokojné hody sv. Kateřiny" Jaroslava Dietla, „Tři mušketýři po třiceti letech", „Paní Marjánka, matka pluku" J. K. Tyla a taky „Oidipus vladař" dramatika Sofokla. Velkou výhodou herectví Václava Lohniského byla nenapodobitelná fyziognomie.

I když byl celý život hercem malých rolí, svou ostře řezanou hubenou tváří, úzkými rty, krátkými vlasy, výraznýma ohnivýma úzkýma očima, vysokým čelem a uměním pro hereckou charakterizační zkratku, zastínil všechny ostatní a zůstal natrvalo zafixován v pamětí diváků. Zjev Václava Lohniského filmaři nejčastěji využívali do záporných postav různých zlodějů, pochybných existencí či prostě do rolí, kam potřebovali jeho nevšední obličej.

Z oněch nejvýraznějších si uveďme brusiče (I ANDĚLÉ ZTRÁCEJÍ TRPĚLIVOST), garážmistra Poláčka (ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE), Antona Slámu (VELKÁ SAMOTA), železničáře Součka (ROMEO, JULIE A TMA), kmotra Smrťáka (DAŘBUJÁN A PANDRHOLA), němčináře Richtera (VYŠŠÍ PRINCIP), vězně Rudu (PŘEŽIL JSEM SVOU SMRT), podvodníka Aloise Musila (MEZI NÁMI ZLODĚJI), majora (KDYBY TISÍC KLARINETŮ), předsedu Zejvalu (VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI), šíleného mnicha (KLADIVO NA ČARODĚJNICE), narkomana (JEDEN Z NICH JE VRAH), účetního Buzka (KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA), psychiatra Chocholouška (JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE!), školníka (PÁNI KLUCI), šprta Viktora Hujera („MAREČKU, PODEJTE MI PERO!"), komorníka (ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA), náboráře Vogela („JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE...!"), vysloužilce (PRINC A VEČERNICE), výpravčího (BOŽSKÁ EMA), zedníka Merunku (TRHÁK) a staršího finance (KRAKONOŠ A LYŽNÍCI).

Několik „kino" projektů mělo v kinech premiéru i rok po jeho předčasné smrti. Často hrál ve slovenských (Hanákův 322) a zahraničních snímcích a projektech studentů FAMU. Jednou se pokusil o režii komedie PANENSTVÍ A KRIMINÁL (1969).

Herecky se uplatnil i v TV filmech (ŠLECHETNÝ COWBOY SANDY, MINISTERSTVO STRACHU, MATUŠOVCI, SPRAVEDLNOST PRO SELVINA, KOUZELNÝ DŮM či DVEŘE) a seriálech (ELIŠKA A JEJÍ ROD, KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, CTNÁ PANÍ LUCIE, BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, CHALUPÁŘI, NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ, ARABELA a nebo LUCIE, POSTRACH ULICE).

Režijně („Pražský Žid", „Mazepa", „Emigrant", „Rozlitá číš", „Stříbrná krabička") i svým hlasem („Pražský Žid", „Mauglí", „Pan Kobkán vdává dceru", „Zvonokosy", „Hastrmancká komedyje") také v rozhlase. Získal titul Zasloužilého umělce (1969). Se svoji bývalou manželkou, herečkou Zorou Jirákovou (1923 – 2008) měl dceru, také herečku Michaelu Lohniskou (*1946).

Smrt režiséra a herce Václava Lohniského byla magická: zemřel na infarkt přímo na „place" během natáčení komedie režisérky Věry Plívové – Šimkové KRAKONOŠ A LYŽNÍCI (1980) 18. února 1980 v Jilemnici v pouhých nedožitých šedesáti letech...

Jaroslav "krib" Lopour