Válka Bohů

Tak tohle fakt ne. Rádoby osobté pojetí řecké mytologie, které je ovšem prezentováno hnusnými kulisami s papenduklu a spoustou nesmyslných a až tupých scén.Akční scény jsou sice docela fajn a krev zde teče proudem, ale ani to nestačí zachránit jinak unylou a bezradnou režii a totálně zoufalý casting (s výjimkou výborného Rourka samozřejmě). Řeckou mytologii mám rád a možná proto mě toto její pojetí, kdy bohy na Olympu hrají modelky a vysvalení modelové, opravdu bolí. (19.03.2012)

Podoba s Třístovkou je neoddiskutovatelná. Dokonce bych se nebál říci, že Snyder je vizuálně protřelejší a bystřejší. Především pak ve velkých celcích je vidět u Immortals lehká improvizace, až rutinérství. Celek je ale velmi nápaditý, boje výtečné, Některé technické kejkle neskutečně vyladěné a pojetí vizuální stylizace se mi zamlouvá. Svezlo se to na úspěchu někoho jiného, ale na druhou stranu proč ne ? Mickey Rourke nemá opět konkurenci z hlediska charakterů. (19.12.2011)

Klíč k tomuhle filmu se jmenuje Caravaggio, z něhož film čerpá co do stylu i co do postav. Jednak se tu očividně pracuje s velmi vysokým kontrastem mezi světlem a tmou, pro něhož se vžil termín šerosvit. Ten dává scénám dynamiku i určitý vznešený patos. Film jde ale místy mnohem dál, poněvadž v některých scénách žene šerosvit do extrému a nechává je docela bez osvětlení, jak je zřejmé třeba na začátku v táboře Hyperiona, kam zavítá zrádce Lysander, nebo při závěrečném rozhovoru Hyperiona a Thésea před bitvou, jimž není vidět vůbec do obličeje. Když si to srovnáme s prvním Kmotrem, kde kameraman Gordon Willis zhruba v deseti procentech času zajistil, že nevidíme Brandonovi do očí, a to tím, že eliminoval boční/doplňkové světlo, které tyto tmavá místa okolo očí vykrývá, tak je zřejmé, že Válka Bohů, kde je obraz místy ponořen do tmy úplně, představuje oproti Kmotrovi ještě radikálnější a drzejší porušení pravidel. Což samozřejmě nelze než kvitovat. Opakem tohoto přístupu nacházíme v televizi, kde je téměř povinnou normou, že každá plocha, byť zcela nevýznamná kdesi v odlehlém rohu, je zasvícená. Na druhou stranu je třeba přiznat, že u Kmotra šlo o záměrnou snahu ponoukat diváky k tomu, aby přemýšleli, co se odehrává Brandonovi zrovna v hlavě, kdežto zde máme co do činění hodně s efektem. Válka Bohů ale nenavazuje na Caravaggia jenom stylem, ale i postavami, jelikož italský mistr byl znám jako člověk, který maloval prosté lidi své doby bez jakéhokoliv přikrašlování, jednou mu třeba jako předobraz k obrazu Smrt Panny Marie posloužila děvka, a v tomhle filmu máme víceméně totéž, poněvadž ty postavy, ať bozi, polobozi či lidé, jsou nedokonalé, chybující a můžeme říct i trochu zabedněné. Třeba takový Théseus (-spoiler-) neodvrátí smrt matky, luk mu seberou přímo před nosem, nezabrání ani vypuštění titánů, a nebýt bohů, tak ho zavalí šutry. Vrcholem je pak jeho hrdinský proslov před bojem, který je spíše k smíchu a má daleko od podobných projevů z Troji nebo Třístovky, ovšem všechno to je záměr, jelikož hlavní myšlenka filmu spočívá zjevně v tom, že skutečnost za velkými legendami často velmi zaostává. Aby to Tarsem Singh patřičně ukázal a zdůraznil, naložil s antickou mytologii stejně jako Caravaggio s Biblí – po svým a dosti svévolně, ale ve výsledku o to lépe. Natočil boží film o polo/bozích, kteří nebyli tak docela božští. (21.02.2012)

Čtyři protože zadek Freidy Pinto (na "stínový" téměř full-frontal jsme čekali skoro tři roky, ale stálo to za to), bitky Bohové vs. lidé/titáni a nejkulervoucnější závěrečná scéna roku - při té mrazilo po celém těle! Jo, a nejvtipnější štípání dřeva v hollywoodské kinematografii - v bájném Řecku asi měli stromy z gumy. (27.11.2011)