Rudá carevna

No tak tohle mě ukrutně nebavilo. O životě a vládě carevny Kateřiny Veliké se nedoví člověk nic, jen že si vzala dementního následníka trůnu, měla panovačnou tchýni a nakonec se nějak dostala k moci (díky Wikipedii za doplnění informací). Příběh prakticky neexistuje, zato film hýří spoustou prolínaček, vysvětlovaček, stovkami scén plných zvonů, ohyzdných soch a burácející hudby. Císařský palác připomíná dům hrůzy a samotná Marlene Dietrich tady nemá co hrát a tak se o to ani nepokouší. Rusové jsou ukázaní jako totální primitovové a barbaři... no zkrátka výstavní sračka, která má bůhvíproč 78%. (20.05.2016)

Předposlední spolupráce Sternberga a Dietrichové dala vzniknout poněkud výstřednímu kusu, který během své transformace ze studiového kostýmního dramatu v hodně poevropštěnou a nemálo hrůzyplnou pohádku připomene vrcholná díla německého expresionismu i (později natočený) druhý díl Petra Velikého. Sternberg se opět projevuje jako výrazný stylista, kterému kdovíjak nesejde na realistických dobových detailech nebo psychologickém motivování jednání postav, jejichž gesta jsou melodramaticky zveličená. Víc pozornosti věnuje neustálým kontrastům černé a bílé, přičemž bílá ve finále, podobně dramatickém jako konec prvního Kmotra, ironicky vzbuzuje docela jiné konotace než v úvodu. Extravagantní dekorace a rekvizity působí jako zhmotněné stíny herců, které Sternberg často nechává „zmizet“ mezi neživými objekty. Objektem se po svém příjezdu do Ruska stává také hlavní hrdinka, jež ale brzy pochopí, jak mezi necivilizovanými šílenci obstát. Ze sexuální kořisti se mění v dravce tím, že si své ponížení začne vychutnávat. V podání Dietrichové, která si mlsně prohlíží muže i ženy a přesně ví, jak servírovat dvojsmyslné repliky, aby neztratily ze své smyslnosti, jde o proměnu velmi přesvědčivou, scénářem navíc dobře „vyargumentovanou“, a zajišťující filmu příznivce nejen mezi milovníky campu, ale také mezi feministickými kritičkami. Nejsem ani jedním, přesto mne jediný záběr nenudil. 75% (13.02.2016)

Jak píšou v tom obsahu o hře světel a stínů, tak to si přeložte tak, že značnou část filmu je hovno vidět. Nečekal jsem historický příběh, to ostatně od Hollywoodu nikdy nikdo nechtěl. Jinak se tu hodně mlátí zvonama, řve pompézní hudba a jedinej, kdo mě bavil, byla Louise Dresser v roli Alžběty I. Jinak přerod vyjukané německé pipky ve vládkyni velké země je podán hodně krkolomně, krom toho Marlene Dietrich se v závěru místo majestátního výrazu triumfu tváří jak při orgasmu. Filmový expresionismus zjevně není nic pro mě a zdejších 78% je evidentně z povinné úcty k legendám. (07.07.2016)

Což o to, příběh je to velký, vizuálně nádherně podaný (především scény s prvky expresionismu těší očko divákovo) a s podmanivou Marlene, nicméně ta nekonzistentnost, přemíra obrazové "vaty" a povrchní vyprávění celkový dojem výrazně snižují. Vzato kolem a kolem, i v první polovině třicátých let vznikala větší, výraznější, líbivější či zajímavější - zkrátka povedenější kinematografická díla, takže trojhvězdí. (30.06.2013)

V rešpektovanom filmovom štúdiu PARAMOUNT, pod záštitou šéfa ADOLPHA ZUKORA, vznikali výnimočné exotické snímky, s obľubou vo využívaní európskych režisérov, ako sú napríklad Ernst Lubitsch, či renomovaný Josef von Sternberg, a jeho dvorná spoločníčka Marlene Dietrich, títo nesmierne povolaní tvorcovia, nakrúcajú pozoruhodný “historický” , povedal by som, že aj veľkofilm o cárovnej Kataríne II. , ktorá uspela v tzv. dámskej revolúcii. Som v Rusku - 18. storočia, a mám reálny pocit, že sa nachádzam v danej, prislúchajúcej dobe, a pritom som nevytiahol päty z prešpikovaných amerických ateliérov, kde sa postavili ohromujúce KULISY, a k tomu sú doplnky, ako MASKY, kostýmy a výprava, s tým, že bohužiaľ, bez akejkoľvek odozvy od americkej Akadémie filmových umení a vied, ale aspoň že niektoré kategórie ešte nejestvovali. A kašľať taktiež na historické nepresnosti, to nie je v tomto snímku podstatné, záleží najmä na obsadení hlavnej herečky + samotná štylizácia poňatia celkového dojmu, vytvára určitý pocit strašidelnosti a strachu, ako v klasických expresionistických filmoch. Nazval by som to povinnosťou, prečo sa vrátiť o viac, ako 80 rokov, pretože sa to oplatí ! (18.06.2017)