Rodáci

Odpad nedám, protože to je skvělý studijní materiál, cosi jako nacistický Žid Süss z roku 1940. V současné době (2024) vytáhla tohle veledílo slovenská Markíza International (hahaha!!!), protože opakovat pořád dokola majora Zemana, Okres na severu nebo Ženu za pultem už asi nebylo únosné. Autorem scénáře byl asi především tvůrce románové předlohy Jaroslav Matějka, který patřil k těm režimním spisovatelům typu Pilaře, Pluhaře nebo Kalčíka. Ve Vitáskovi se asi viděl sám, nakonec jeho osud byl trochu vzdáleně podobný jeho hlavnímu románovému hrdinovi. Tento celoživotní pracovník ústavu marxismu-leninismu KSČ a celoživotní člen komunistické strany nemohl vysmahnout nic jiného, než romány Rodáci a odrodilci a Kam kráčíte rodáci? A ne pokyn své strany tedy ke čtyřicátému výročí jejího vítezství vzniklo tohle veledílo. Zajímavé je, jak bez zábran předvedli (přes manipulativní dehonestaci svých politických protivníků – především národních socialistů, méně lidovců a nejméně sociálních demokratů) brutalitu a pohrdání zákony při převzetí moci, i třeba fakt, jak jim už od první chvíle sloužila Státní bezpečnost k likvidaci potencionálních i skutečných nepřátel. Matějkovi a jemu podobným asi nedošlo, že vlastně ukazují (po příslušném odfiltrování) něco, na co sice byli v době své vlády hrdí, ale co se ve skutečnosti příčí všem atributům toho, čím se sami tak rádi oháněli a chvástali – humanismem, spravedlností, láskou k lidem i vlasti. Seriál končí krátce po únoru 1948. Už tehdy jsem litoval Jana Šťastného, protože svým Vitáskem se naprosto zesměšnil a to dohromady mnohem víc, než celá ta záplava ostatních herců dohromady. Se seriálem mám ale spojené jiné jméno. Seriál totiž vyvolal ve své době bouřlivé a nutno říct že i posměšné a odsuzující reakce. Ve Svobodném Slově patřila k nejhlasitějším kritikům právě mladá Mirka Spáčilová, která se nebála seriál patřičně „ohodnotit“. Svobodné Slovo šlo tehdy v létě 1988 na dračku, protože se zde otiskovaly dopisy diváků, vesměs stejně peprné, jako její umělecká kritika. Adamec, a především Matějka se zase bránili díky čs. Televizi a Rudému právu. Adamec argumentoval úplně stejně, jako tvůrci vlastně svým způsobem podobných dnešních sraček, že prý diváci nejsou dost vyspělí a mají špatný vkus. Paradoxem je, že přitom v době, kdy Rodáci běželi v televizi dotáčel naopak skvělý seriál ze sportovní prostředí Dlouhá míle. To byla reálná ukázka a hlavně kritika tehdejšího režimu (i když zabalená do sportovního hávu) a jako kdyby předznamenávala to, co přišlo dřív, než si onen Matějka, ale možná i Adamec představovali. Dlouhou míli ale napsal jistý Ivan Hejna, syn Jiřího Hubače, který měl kvalitní scenáristiku na rozdíl od režimního pisálka Matějky v krvi. Matějka svůj opus zase hájil tím, že chtěl mládeži předvést ono období války a let po ní jako – dobrodružství a ne jako učebnici. Diváky měla ke sledování asi taky přitáhnout na svoji dobu docela slušná záplava nahotinek, Ljubou Krbovou počínaje a Nelou Boudovou konče, Žáková a Bartůňková se držely zpátky. Jinak z retro pohledu byl seriál udělán velmi pečlivě, poněkud směšně vypadaly „bojové“ scény, Adamcovi měl někdo vysvětlit, že za druhé světové války se vojáci už nestavěli do hustých řad nebo chumlů jako za Marie Terezie. Vůbec akčnost (s výjimkou nakládačky, kterou dostal Vitásek v posledním díle) byla slabou stránkou celého veledíla a vrcholem byla komunistická parafráze na zapomenutý pochod studentů na Hrad, kdy v čele davu odpůrců komunistů vyváděl s americkou vlajkou a šíleným výrazem v obličeji Karel Roden (bývalý kolaborant a syn národního socialisty Petra Kostky) podporovaný Danielem Landou. Tady se mladí reakcionáři stáhli před pevným krokem postupujících příslušníků SNB, v tom skutečném případu v Praze dostala mládež nakládačku, proti které byla ona dobře zorganizovaná akce na Národní Třídě selanka… (02.02.2024) (méně) (více)

Takže konečně se dostávám k hodnocení často velmi démonizovaného seriálu, který většina smrtelníků mohla vidět jen jednou před dvaceti lety. Když se teď nedavno konečně objevil, tak si mohla hrstka nadšenců, včetně mě, vychutnat 13ti dílnou verzi, kdy každý díl má poctivou hodinu a půl. Rozhodně to tedy není ani úplně černobílá komunistická agitka, ani brak z filmařského hlediska. Adamec chtěl natočit něco trošku akčního, trochu snad romantického a zároveň musel vyhovět diktátu shora, který si představoval propagandistický epos k výročí Února. To co tedy sledujeme, je řekněme určitý kompromis, který na jedné straně výborně ukazuje lidské povahy za protektorátu a nabízí i na české poměry slušnou akci, což se tedy týká zhruba první poloviny seriálu, tj. let válečných a těsně poválečných. Na druhé straně pak, po přehoupnutí děje ve druhé polovině, Rodáci připomínají tak trochu spin-off sériálu Gottwald, kdy prostředí vedení bolševiků vystřídá moravská vesnice. Hlavní hrdina Vitásek (Šťastný) je tedy mladý rebel který ve stylu J. Bonda přefikne všechno co před ním neuteče na strom, který po anabázi s vyhazovem z gymplu a postupným přechodem k partyzánům vstupuje do KSČ a pak bezhlavně bojuje za práva prostého lidu, jeho otec, bývalý legionář a současný odbojář (Brzobohatý) je férový chlap a ač nekomunista, má s nimi velmi nadstandardní vztahy, Jana Hlaváčová, která hraje jeho ženu je tady ve své typické poloze starostlivé matky, ale dá se říct, že její role je poměrně nevýznamná. Zbylé postavičky ve vsi jsou pak pestrou škálou charakterů a je často velmi typická jejich proměna po osovobození, velmi zajímavá je například postava JUDr. Mlejnka (Petr Kostka), který ač bývalý sokol a vlastenec přijme za protektorátu s určitým sebezapřením post starosty, který samozřejmě vyžadoval stýkání se s němci a občasnou "službu říši" jako např. přednášku v Národním souručenství, přestože tento člověk měl pouze tu smůlu, že se dostal ve špatné době do špatné funkce (a spíš z pocitu odpovědnosti než prospěchářství; něco jako Hácha) a rozhodně neudělal nic zlého, automaciky je na něj v seriálu pohlíženo jako na kolaboranta, který se pak dá dohromady s jedinou konzervativní stranou po válce (tedy tou "špatnou"), s ČSNS. Jeho syn Karel (Karel Roden) je ale o poznání větší hajzlík, který se stane nadšeným mladým náckem (pro Rodena role naprosto sedící) a později demagogickým antibolševikem na právnické fakultě (ta druhá poloha je sice sympatičtější, ale to by se u toho nesměl tvářit a chovat jako Hitler). Pokud jde o Národní socialisty, ti tady jsou zobrazeni ne úplně jednoznačně (jako například v Gottwaldovi) a zahrnují i postavy zcela kladné jako jsou otec a syn Pačandovi (Zindulka, Navrátil), i když druhý jmenovaný nakonec "prozří" a převlékne dres, velmi neštastné je ale silně negativní a nutno dodat že i lživé zobrazení předsedy ČSNS Petra Zenkla, což je asi jeden z největších hříchů Rodáků. Podobně nejednoznačná je situace i v ostatních stranách, ono totiž sotva přijedou ruské tanky, půlka vesnice vstoupí do nějaké partaje a s přicházejícím Únorem se to zase všechno jakoby srovná - ti jakoby kladní prozří a ti ostatní většinou skončí nevalně. Jsou zde tedy i v kladném smyslu zobraneni např. někteří sokolové (Zindulka dokonce v kroji) či odbojová organizace Obrana Národa (myslím, že je to možná jediná zmínka o ní v předlistopadové seriálové či filmové produkci). Velmi zajímavá ja také na celém seriálu krimi linie o slizkém konfidentu Voráčkovi (Postránecký), po kterém jde duo kriminalistů Kratěna - Renč (ano ten Filip Renč). Celkově tedy seriál nemá cenu bezhlavě zatracovat, i přesto, že je v něm řada propagandistickým momenů, někdy i nesmyslností (partyzán vyběhne z krytu a nechá se zbytečně zabít kvůli pitomé flašce atd.). Když přes to všechno ale člověk srovná Rodáky s dnešní rychlokvaškovou seriálovou produkcí, tak všechna čest, jen ten konec mohl být trochu rozvinutější... (24.03.2009) (méně) (více)