Trestný prapor

Přežijou bolševika utečou před fašistou a uniknou smrti, ale vlast je prohlásí za zloděje a zrádce. Jediné vykoupení je návrat na frontu. CITÁT - Už mě nebaví to věčný válení na cimře, mrknu se na frontu. Poctivě jsem dokoukal všech jedenáct dílů, nemohu posoudit historickou podobu, ale u seriálu jsem se nenudil a i když nebylo moc válečných scén tak lidské utrpení to vynahradilo. (05.04.2010)

Realistický pohled na útrapy sovětských vojáků sloužících v trestných praporech. Dobře zahrané rozdílné charaktery postav, se kterými se rychle seznámíte. Namátkou vybírám charismatické individuality Glimova, Tvěrdochlebova a popa Mendělejeva. Hvězdu strhávám za zpracování bojů, rozpočet byl asi bohužel dost nízký. Neustále zpomalované záběry při dramatických či bitevních scénách mi trochu lezly na nervy. Přestože jsem větším obdivovatelem ruských vojáků než amerických, Bratrstvo neohrožených je pro mě co se týče válečných seriálů nepřekonatelné. Nezbývá než vzdát těmto mužům čest. Jako velice příjemný bonus doprovází seriál krásné ruské písně... (24.03.2009)

Opravdu vynikající válečný seriál! Vasile Stěpanoviči Tvěrdochlebove, Antipe Petroviči Glimove, klobouk dolů. Bohužel je vidět, že na seriál nepadlo moc peněz, což je věčná škoda, ale herecké výkony jsou více než vynikající a působí dokonale autenticky. Nejvíce se mi líbila role Glimova, jehož životní filozofie je opravdu dokonalá. Je to neuvěřitelné, ale rusové vyvážili seriál černým humorem vojáků, což se ve válečných filmech nestává, a nebylo to rozhodně na škodu. Všech 11 dílů jsem opravdu zhltl jedním dechem, mohu doporučit všem, co chtějí okusit něco jiného než Bratrstvo neohrožených. (05.09.2008)

Jak už bylo zmíněno, s Bratrstvem neohrožených se to nedá srovnat. BoB je technicky úplně někde jinde. Trestnému praporu chyběly peníze a možná i ambice na něco většího. Ale to vůbec nevadí. Celou dobu jsem na to koukal bez očekávání jako na průměrnou „poučnou“ zábavu. Avšak úplně poslední scéna posledního dílu mě rozplakala. Ne, že mi ukápla slza, ale opravdu jsem několik minut brečel. Ani nevím přesně proč. Ten zpěv – ten chorál. Když to znělo, jako bych slyšel ruskou duši. Všechny paradoxy a protiklady toho národa v jedné scéně, jedné písni. (08.08.2014)

Komorní válečné drama odehrávající se někdy mezi lety 1941-1943 je mikrokosmem velitelství divize a prostředí trestného praporu, kam byli zařazováni ti, na jejichž životě nebyl příliš velký zájem a byli proto nasazováni tam, kde to nejvíce připomínalo potravu pro děla, miny, tanky či jiné nástroje válečných jatek. V ruském případě šlo o tvář zvláště odpudivou, protože trestáni byli až příliš často ti, kteří patřili k nejlepším a doslova Stalinovi navzdory zachránili Rusko před nejhorším ponížením v jeho novodobých dějinách, jdoucím daleko za limitu, k níž se kdysi velmi vzdáleně přiblížil Napoleon I. Syrovostí přístupu, věcností při pohledu na příslušníky policejního ministerstva NKVD (velmi připomínajícími tu nejhorší verzi StB našich padesátých let), ale i citlivou individualizací vyšších důstojníků divize nebo lidí v týle připomíná TRESTPRAP (to je doslovný překlad ruského zkratkového názvu) MASH. Ta obdoba je ovšem velmi vzdálená, protože více než 200 dílů čítající americký seriál se soustředí na takřka mírový život nemocnice a přerůstá do širší dobové sondy demokratické americké společnosti prožívající šok z vietnamského výprasku. Všechno, co bylo možno dříve slyšet jako pokradmé poznámky kdesi stranou nebo v náznacích poučenějších próz ruských předních spisovatelů (např. Šolochovův OSUD ČLOVĚKA) je tu věcně a bez příkras podáno jakoby na tácu. Vlastenectví, které prostupuje i tyto zavržené, nevyznívá hluše, protože Hitlerovi se podařil svého druhu zázrak: přesvědčit ruského i obecně sovětského člověka, že může existovat rozvrat a brutalita ještě větší, krutější a bezuzdnější než byla ta, kterou ztělesnil ve své ponuré osobnosti někdejší zločinecký diktátor z Kremlu. Jakkoliv lze dílu vytýkat řadu dílčích nedodělků, syrovost záběru, mimořádná kvalita hereckých výkonů, ale i režie a scénáře - uznalou zmínku zaslouží i úvodní motiv ostnatých drátů - převládá. Hrůza a děs, ale i lidství a solidarita mezi politickými a lidmi ze skutečného dna sovětské společnosti jsou tu alespoň pro mne představeny v celé své strašlivosti. Snad také jako konečně skutečná katarze nešťastné největší evropské země, trestané v minulém století režimy, jež si nezasloužila, a krvavými konflikty, po kterých nikdy netoužila. Právě tudy zřejmě vede dokončení cesty ruské společnosti do Evropy, z níž nikdy nevyšla a jejíž je již druhé tisíciletí přirozenou součástí. (26.07.2010)