Poslední cyklista

Klady: Marta Vančurová, poutavé zobrazení židovských zvyků v prvním díle, první představitelka Kláry, finální premiéra opery Brundibár. Možná ještě s otazníkem Töpferova role. A nyní výčet scén, u kterých jsem musela stopovat videozáznam a několik minut se vyrovnávat s tím, co jsem právě viděla a slyšela, spolu s otázkou, jestli to režisér i scénárista mysleli vážně a nedělají si z diváka prču, poněvadž kdyby postavy takto jednali v reálu, klepu si na hlavu a myslím si, že dotyční mají íkvé tykve: 1) scéna: Všude leží plakáty a noviny s palcovými titulky MOBILIZACE, rádio hlásí pokyny ohledně mobilizace tak, že by to přeslechl jenom hluchej, otec stojí ve dveřích s kufrem, matka brečí a do toho přijde dcera, která se infantilně zeptá, kam otec odchází a proč matka brečí. 2) scéna: Otec zpozoruje, že poměry přituhujou a celkem správně vyvodí, že židům v Československu patrně v příštích časech nebude zrovna nejlépe, a tudíž zařídí, aby dcera odjela s rodinou jeho bratrance do bezpečí, načež matka předvede docela ukázkový hysterák, kdy otci vyčte, že mu vadí, že mu ona neporodila žádné děti, Kláru nikdy nepovažoval za svoje dítě a ona že se jí nevzdá. 3) Naprosto nevěrohodné scény, kdy herci přehrávají, aby zdůraznili, že jednotliví členové rodiny na sobě emočně visí a jakékoliv rozdělení je naprosto nemyslitelné, byť by to třeba jednomu z nich zachránilo život, prostě semknutí až do plynové komory. 4) scéna: Poměry vůči židům přituhnou ještě víc a otci podruhé dojde, že dceři může být ublíženo, zčistajasna si vzpomene, že holka je vlastně pokřtěná, a ačkoliv ji celý život vychovával jako židovku, cítí se ublíženě, když ho jeptišky katoličky pošlou do háje, načež ještě vyčítá představenému židovské obce, že Kláru v matrikách eviduje jako jeho dceru a židovku, ačkoliv ho o to před lety sám požádal. 5) Scéna se psem, kdy matka raději nechá Kláru v domnění, že se pes zatoulal, než aby ji zdlouhavě vysvětlovala, že podle nových zákonů židé nesmějí psy chovat, s odůvodněním, že takhle je to pro ni lepší. (Nevím, já bych jako dítě byla klidnější s vědomím, že je o mého mazlíčka někde dobře postaráno, než že se někam ztratil a možná umřel, ale každá matka na výchovu pohlíží jinak) - jedna z typických ukázek, kde matka Kláru vychovává jako nevědomého, neschopného tvora. 6) S tím také trochu souvisí scéna po premiéře Brundibára v Terezíně. Klára se ptá, proč nepřišel otec, matka místo toho, aby jí řekla, že nemohl, protože je v transportu na východ, oznámí, že měl nějakou práci a určitě přijde na reprízu (tónem typu "tatínek musel ještě něco zařídit v kanceláři") a holka rozmazleně fňuká, že mu to v životě neodpustí. 7) scéna ještě před odjezdem do Terezína: Podaří se vyhledat křestní list Kláry a vyskytne se možnost, že by ji mohli umístit k její biologické matce a tím jí zařídit slušnější existenci mimo proskribovanou židovskou společnost, načež matka naprosto ignoruje důvody tohoto kroku, opět prodělá hysterický záchvat, kdy vykřikuje, že ona je Klárčina pravá matka a že Klárku přece nemůžou někam odložit jako nějakou věc. 8) Scéna: Babička Kláru odvádí k biologické matce a Klára se infantilně ptá, jestli ta paní, co k ní jdou, má opravdu pejska. 9) Scéna: Rodiče Töpferovi v Terezíně vyčtou, že za neštěstí jejich dcery může vlastně on, protože ji v matrikách evidoval jako židovku, ačkoliv není židovka. (Oni sami ho o to požádali a celý život ji vědomě vychovávali jako židovku, ale sper to čert, za všechno přece můžou jiní židi a cyklisti, že..)10) Scéna: Rodiče v terezínském sklepě pateticky Kláře oznámí, že není jejich vlastní dítě, ale osvojená. (To samé jí už řekla kamarádka v předchozím díle filmu, ale do této scény to patrně prostinké Klárce nestačilo dojít). Načež proběhnou tyto dialogy: "Schováme tě do kláštera" "A bude tam i maminka, tatínek a Herbert?" "Oni jsou židé, nemůžou tam. ty se tam schováš a tady tě zapíšeme, jako že jsi umřela na spálu" "Ale já nechci umřít! A jak budu žít dál, když napíšete, že Klárka umřela?" (Ano, tuto pozoruhodnou blbost dívka projeví i poté, co ve jmenovaném koncentračním táboře nějakou dobu žije. Blbost není hřích, ale stejně..) 10) scéna: "Naše dcera nemůže do transportu, má hlavní roli v opeře, to jí přece nemůžete udělat" 11) scéna: Töpfer potají šeptá židům, aby nacistickým bachařům na otázku odpověděli, že jsou zdraví a že je jim šestnáct a více. Všichni to pochopí, dokonce rámcově i Klára. Kromě Klářiny matky, která vystoupí z řady s tím, že je nemocná, a pateticky odchází do plynové komory. 12) Klárce opuštěné maminkou v Osvětimi na ruku tetují identifikační číslo, načež Klárka svým obvyklým infantilním tónem řekne, aby jí tu na ruku namalovali pěkně, protože v létě nosí krátké rukávy, tak aby prý to vypadalo hezky. 13) scéna: Supervlak, který z Osvětimi dojel až do Třemošné, a ani kotláři necítili potřebu ho vybombardovat, ačkoliv se kolem rojili jedna radost. 14) scéna: Klára leží ve výše řečeném supervlaku v náručí svému princi Herbertovi a proběhne dialog: Klára (infantilně, jako když si tříleté děcko hraje s panenkama): "Po válce se vezmeme a budeme mít děti, chceš?" Herbert: "Jo." Klára: "Chceš se vzít nebo mít děti?" Herbert: "Obojí." Klára (blahosklonně): "Bude to bolet, ale porodím ti i syna." Poznámka: Druhá herecká představitelka Kláry v mně vzbudila dojem, že je Kláře něco mezi 13 a 15 lety. Většina výše citovaných dialogů a scén, ve kterých figuruje Klára, by možná nepůsobila natolik stupidně, kdyby je vyslovovalo a hrálo opravdu malé dítě, u kterého se určitá porce naivity dá čekat. Obsazení starší dívky tak ve mně navozovalo dojem, že Klára je dívka s hodně omezenou inteligencí, která se většinu času pohybuje někde ve vzduchoprázdnu. (23.05.2014) (méně) (více)