Pianista

Kedze mam slabost pre filmy z 2. svetovej vojny, a najma tie o Holocauste, je pre mna tento snimok urcitym mementom a stelesnenim (ne)ludskosti, nadeje, tuzob, ale zaroven aj zverstiev a toho, aki sme my ludia k sebe neuveritelne zli. Co viac dodat k tomu bravurnemu snimku. Asi nic, akurat len to, ze je to naozaj kus majstrovskeho diela, ktore nema slabe stranky a mali by ho povinne vidiet vsetci, ktori zabudaju a pripadne ti, ktori maju tendencie popierat bestialnost Herr Fuhrera... (12.09.2006)

Na Pianistovi je dobře poznat, že snímek natáčel režisér, který osobně poznal hrůzy války a holokaustu. Výjimečně silná autentická výpověď o osudech Židů za 2. světové války. Narozdíl od Spielbergova oslavovaného Schindlerova seznamu není vykalkulovaný a učesaný, což se ovšem projevuje v poněkud nižším hodnocení. Narozdíl od Spielberga volí Polanski formu komorního dramatu jediného muže, nicméně jde o výjimečný dojemný a výborně zahraný film. Celkový dojem: 100 %. (14.06.2006)

První polovina pro mě byla sugestivnějším a silnějším zážitkem, než Schindlerův seznam. Zatímco ve Spielbergrově díle události sledujeme z pozice Němce, u Pianisty je to pohled Žida, možná právě proto je to pro diváka nepříjemnější a intenzivnější. I pozdější Szpilmanovo skrývání a neustálé přemísťování a strádání nepůsobí rozvlekle, hlavně díky scénám jako například tichá hra na piano. Nehledě na absolutně famózní výkon Adriena Brodyho, jehož Oskar je rozhodně zasloužený, a já mu věřila každé gesto a každý pohled. Po něm snad stojí za zmínku ještě můj oblíbenec Thomas Kretschmann, který i na malém prostoru dokázal stvárnit věrohodnou postavu a zapsat se do paměti (taky hlavně proto, že to byl mezi německými vojáky jediný "dobrák"). Navíc je celý film proložen Chopinem. Jenže pak přišel konec, který působí vedle zbytku filmu přinejmenším dost suše, představovala jsem si něco jako scénu osvobození z Shawshanku a ono to tady jen tak nějak vyšumělo do ztracena. Velká škoda. Takhle "jen" 80% (08.04.2011)

Po vylodení a následnom postupe Európou vydal americký generál Eisenhower vojakom rozkaz fotografovať, natáčať a inak dokumentovať všetky stopy nacistických zverstiev. Okomentoval to slovami, že raz nastanú časy, kedy niektorí ľudia budú tvrdiť, že nič z toho sa vlastne nestalo. A je to tu! Trvalo to 70 rokov, frustrovaná spodina dvíha svoju hlavu a za jej posrané životy samozrejme zase môžu židia. Popierači holokaustu si vo veľkom otvárajú hubu a myslia si, že im za to nič nehrozí. Popierajú existenciu holokaustu alebo aspoň počet obetí. Nech sa pozrú do Haly mien v Yad Vashem, v šanónoch tam sú 4 milióny zdokumentovaných mien obetí, plus na poličkách prázdne miesto pre ďalšie 2 milióny zatiaľ neznámych. Alebo nech si pozrú aspoň tento film. Hoci ja sa obávam, že niektorým hlupákom proste niet pomoci. (16.05.2017)

Vzpomínka na jednu z největších krizí lidství v dějinách skrze přežívání židovského pianisty mě osobně ničím neohromila, ale její síla spočívá v náhledu do ulic válečné Varšavy, tvrdého survivalu od prvních známek nacistické čistky až po jejich úprk před rusy. Chladný, působivý. Téma holocaust podle mě ve filmech často propadá v samoúčelnost, toto je sice velmi jednostranný pohled, ale větší dojárnu jsem v něm nezaznamenal. (05.05.2015)