The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
Režie:
Oliver StoneKamera:
Robert RichardsonHrají:
Val Kilmer, Meg Ryan, Kathleen Quinlan, Kyle MacLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon, Michael Wincott, Michael Madsen, Josh Evans, Costas Mandylor (více)Obsahy(1)
Ztvárnění osudů slavné skupiny The Doors a zejména jejího zpěváka Jima Morrisona, který žil nespoutaným životem, zemřel v pouhých sedmadvaceti letech a stal se legendou. Vynikající herecký výkon Vala Kilmera v hlavní roli je doprovázen skvělou hudbou a nechybí ani největší hity The Doors! (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))
Recenze (571)
Myslím, že není bezpodmínečně nutné znát do puntíku důležitá data, názvy desek a anabázi vzniku písní Doors. Oliver Stone v tomhle filmu ukázal, co je! důležité o nich vědět. Především si vyhrál s postavou Jima Morrisona - Val Kilmer ho nehrál, byl to jeho klon a to i pěvecky - a ukázal ho nejen na jeho "výletech do slunce" a do vězení, ale i jako inteligentního chlapa s obrovskou dávkou obrazotvornosti a s citem pro poezii. Nelze přehlédnout, že Stone se tak vyznal z obdivu k rozporuplné osobnosti tohoto charismatického bohéma a vůbec k hudební scéně 60tých let, za což se mu hluboce klaním a děkuji. ()
Strhující portrét hudební legendy a éry hippies. Stone, jako tradiční bořitel mýtů a provokatér, ukazuje Morrisona nejen jako citlivého básníka, ale i jako muže posedlého vnitřními démony se sklonem k sebedstrukci . Val Kilmer nejenom že se fantasticky zhostil role Morrisona, ale i skvěle zpívá. To, co ve filmu slyšíte, není Morrisonův hlas, ale Kilmerův, ač se to zdá skoro neuvěřitelné. ()
OK, čest králi kontroverze a skvělému vypravěči Oliveru Stoneovi, čest Valu Kilmerovi. Osobně je mi šuma fuk jak úžasnej rebel to byl ten Džin Morizn, protože jediný co na něm obdivuju je, že to dokázal ustát až do těch závratných sedmadvaceti. Psychedelický varhany a "pocem holka a připal mi" mi alespoň pomohly pochopit, proč se tehdá tolik lidí dalo na drogy... ()
Další skvělý film o hudební legendě. A taky snímek o tom, že pokud se někdo chce "zničit z tohoto světa", nezabrání mu v tom nikdo. ()
Oliver Stone opět válí. Když se k tomu přidá se svým životním výkonem Val Kilmer a navíc taky skvělá hudba, kterou Doors produkovali, nemůže to dopadnout jinak, než jak to dopadlo. Komu se Doors jako kapela líbili, měl by to shlédnout povinně. ()
Je těžké si myslet o kapele The Doors po shlédnutí tohoto filmu něco dobrého. Řada z jejich skladeb se staly legendami a objevili se i v takových filmech jako je například Četa nebo Apokalypsa, ale svojí úspěšnost museli za něco zaplatit nebo respektive jejich zpěvák, na kterém to prakticky všechno stálo, Jim Morrison. Jim byl oběť doby hippies. Jako pro 2. světovou válku to byli převážně Židé, tak pro dobu 60-70 let se stal obětí Jim Morrison, člověk, který na to jak žil, žil překvapivě dlouhou dobu a vyneslo to jemu a jeho kapele nevídaný úspěch a díky jemu založili styl pod názvem underground a tím si docílili to za čím si původně stáli a ne nakonec to čeho se Morrison bál, zkomercializování kapely. Tento film je věrným vyprávěním tak barevného a prohuleného života Jima Morrisona jakým opravdu byl a Val Kilmer ho dokázal ztvárnit naprosto fantasticky. --- Když jsem si poprvé vzala LSD viděla jsem Boha. A viděla jsem mého přítele, který byl Ježíšem a taky Jidášem. ()
║Rozpočet $38miliónov║Tržby USA $34,416,893║Tržby Celosvetovo $45,200,000║ Nie moc záživný Oliver Stone, prevažne dosť suché podanie, ktoré nemá moc čím upútať. /40%/ ()
Oliver Stone a jeho freska Jima Morrisona a všeho, co skupina Doors znamenala a znamená pro svět. Nesmrtelné skladby, nesmrtelný zpěvák a úžasný film, který vás pohltí nejen hudbou a hereckými výkony(hlavně Vala Kilmera), ale také kompletní stylizací, která působí jako by jste si dali na začátku LSD a na konci se pomaličku dostávali z jeho účinků. Je to obrovský kolotoč hudby, sexu, žen, drog, pití a svobody, které chce každý docílit. Ani na okamžik se divák nenudí a všechny scény dotváří skvělý pohled na osobnost, kterou Jim Morrison rozhodně byl. Na býka a draka v jednom, který vždycky šel svou cestou, ať to znamenalo cokoliv. ()
Scénář: Randall Jahnson, Oliver Stone .. Jim Morrison, hudba, děvky, drogy a svobodááá ()
Na tenhle film jsem byla už dlouho natěšená. A konečně jsem se dočkala, v podobě dárku. Kleopatra má pravdu není bezpodmínečně nutné znát názvy desek a anabázi vzniku písní. Osobně dokážu znalosti prokázat jenom u jedné skupiny a The Doors to není. Val Kilmer, jako bouřlivák, který „testoval hranice reality“, básník a zpěvák Jim Morrison je naprosto fantastický. A i má oblíbená štírka Meg obstála v roli Pamely na výbornou... "Život bolí o mnoho víc! Když zemřeš, bolest pomine“. ()
Oliver Stone je mystik a Jim Morrison byl ještěrčí král, což se kongeniálně potkává a doplňuje... Jenže Stone si všiml sebespalující věci, že tam, kde končí říše ještěrčího krále, začíná říše aristokrata, který ztracen ve své dekadenci pronáší své temné: ,,I'm fake hero." ()
Val Kilmer je více Jimem Morrisonem než byl Morrison sám. Snad každičký vlas z jeho kštice vlaje přesně tak jak by měl. Neuvěřitelný výkon, který nezůstal osamocen. Třeba takový Kyle MacLachlan totiž také nijak herecky nezahálí. Stone dokázal nemožné a daří se mu dostat i střízlivého a neomámeného diváka do psychadelického transu. A nechává ho plout po oceánu geniality Morrisonových textů. Prostě jeden génius se podíval zblízka na zoubek jinému géniovi a vzniklo geniální dílo, které předběhlo svou dobu o tolik koňských délek, že ještě ani po sedmnácti letech nebylo patřičně doceněno. A možná, že ani nikdy nebude, protože na něm vlastně vůbec nic nadčasového není a vidí to v tom sotva pár diváků. Kdo ví? ()
Brilantní film, kde se skvělým obsahem naprosto drží krok skvělá forma. Mamutí podíl na tom kromě tradičně skvělé Stoneovy režie má i kameraman Robert Richardson. Val Kilmer podal naprosto famózní výkon a nechápu, že za to nedostal Oscara. Potěšila mě i Meg Ryan, kterou jinak moc nemusím. Kromě toho Doors poslouchám opravdu hodně, takže hudba mi sedla :D Další z těch filmů, kdy mě mrzí že jsem prošvih 60. léta. ()
JFK, LSD, Vietnam... tohohle stigmatu 60. let se Oliver Stone, zdá se, nemůže vyvarovat a osobuje si právo o něm vyprávět pořád dokola. I proto jsem měl v polovině filmu pocit, jako kdyby byl celý příběh už dohotoven a zbytek sestával z opakující se konfese anarchisty Morrisona. Jelikož Stone odmítl po vzoru Forresta Gumpa začlenit do filmu historické pozadí, můžeme hovořit o čistém biopicu. ____ Vizuál Richardsona, jednoho z nejlepších kameramanů současnosti, dokazuje, že vedle estetiky a kulturologie musí být takový člověk nadán značnými technicko-opticko-fyzikálními vědomostmi. Posuďte sami: všemožné triky, hra světla, práce s ohniskovými vzdálenostmi a s perspektivou, se clonami (hloubka / plochost) a se závěrkou (ostrost / neostrost), střídání dvojexpozic (dva různé záběry zkombinované) a juxtapozic (dvě roviny reality dané vedle sebe kvůli srovnání) atp. dávají filmu Doors punc manuálu pro začínající i zkušené kameramany. ()
Vidět to na plátně byl nadpozemský zážitek. Hodnocení zůstává a pochybuji, že intenzitu zážitku nějaký film letos v kině přebije. ()
Kapelu jsem nikdy nějak extra neuctívala (nikdy jsem si nenašla čas na to, abych "si k ní sedla"), pár notorických písniček znám a jsou samozřejmě kůl a príma, ale tím to končí. To vzhledem k mému hodnocení znamená, že film obstojí i "sám o sobě" a má šanci zaujmout i nefanoušky. Atmosféra šedesátek skoro hmatatelná a Val tu má vážně docela grády - i přes divně nesympatickou osobnost své role si mě ke konci skoro i "získal". Jo, Stone je prostě pohodář. ()
rozpočet : ? tržby americke : $34,416,893 ()
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: Pro mne GENIÁLNÍ dílo, a to nejen kvůli tomu, že jsem Jimův velký fanoušek ! Naprosto geniální film po každické stránce !! :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: ()
Nie som žiadnym fanúšikom kapely Doors. Niektoré jej pesničky poznám a páčia sa mi a viem, že Jim Morrison nedopadol dobre. Ale to je asi tak všetko. Plus ma dosť štvú pseudorozporuplné filmy Olivera Stonea. Na strane druhej, mám rád kvalitné životopisné filmy, hudbu, Vala Kilmera a Meg Ryan a tento film, hoci ani náhodou nie je mojou srdcovou záležitosťou. Je pôsobivý, mne osobne sa páčil (ale mohol byť kratší) a je to asi prvý raz, čo mal nadrogovaný režisérov štýl logiku (snové pasáže v púšti). ()
Související novinky
Není Kravitz jako Hendrix
Se životopisnými snímky se poslední dobou roztrhl přímo obrův pytel. Kinohity Frida, Walk the Line, Capote, Ray a starší neméně úspěšné Doors, Elvis Presley nebo Great Balls of Fire! se prostě musely… (více)
Po nečekaném úspěchu Bohemian Rhapsody v roce 2018, kdy lidé byli schopni opakovaně navštěvovat kino a nechat se dokola ukájet ve své době bezpochyby funkční, z dnešního pohledu však na jistotu hrající naleštěnou podívanou, vznikl hlad po dalších životopisných filmech o hudebních ikonách. V reakci na queenovskou mánii začaly rychle vznikat další tituly a ty předešlé se z dobrého důvodu začaly po mnoha letech vracet do kin, což je případ i The Doors. Film, který na počátku 90. let velký potlesk nesklidil, kritiky ho přijaly ve většině případů vlažně a výdělek se dá označit za tragický, v dnešní době je to však velmi potřebné zrcadlo všem současným biopicům a možný popud k tomu, aby tvůrci dané látky začali pojímat trošku jinak (což se naštěstí děje, Rocketman a Elvis tomu prokazatelně dostáli). The Doors je totiž naprosto unikátní průnik do duše Jima Morrisona stylem, který je pro Olivera Stonea typický, tedy specificky stylizovaný, na všech frontách dráždivý a naprosto osvobozený od všech nároků, které diváci po těchto filmech vyžadují. The Doors je jedna velká hypnotická výprava do fantazijního světa podobnému USA v druhé polovině 60. a začátku 70. let, jehož všepohlcujícím maskotem je Jim Morrison, rockový bůh, ješteří král, bohémský básník, následník dionýsovského učení a bytost, jejíž životním posláním je nebezpečné balancování na hranici mezi světskou existencí a přitažlivou smrtí. Cílem tohoto filmu není obecné ztvárnění dnes už přežité trojčlenky sex, drogy a rokenrol, ani pravdivé pojednéní o životě a díle jednoho hudebního velikána, ale ve stylu dávných kronik a tisíce let starých příběhů je jeho úděl převyprávět a co nejvíce posílit mýtus o člověku, který se svou kapelou tvořící zvukově nenapodobitelnou hudbu vnesl svěží závan temnoty a vše požírajícího charismatu do dobové komerční sféry definované populární sytými barvami oplývající psychedelie. Pro tyto účely Stone přesně věděl, jakými prostředky toho dosáhnout a ne nadarmo to působí jako jeden nekončící fever dream, který diváka může v mnoha situacích srát svou účelovou sebezahleděností a přehaností. Všechny ty nekomfortně působící záběry v nichž si (jak Jirka Flígl ve svém komentáři trefně shrnul) kamera hraje s různými úhly a rychlostí ještě intenzivněji zkresulíjící realitu v kombinaci se snovými pasážemi a temporytmickou neposedností dávají za výsledek nesnadno stravitelnou epopej o jinak archetypálním příběhu turbuletního vzrůstu a pádu člověka, jehož doba semlela k nezastavitelné sebedestrukci. The Doors těmito prostředky dokáže naprosto dokonale pochytit samotnou podstatu hudby skupiny a ještě posílit všechny pocity, které posluchači už tak sama předává (celá sekvence s The End je fenomenální, Stone jen v ní ukazuje, že pochopil, o čem tvorba The Doors je a jak nejlépe jí divákovi audiovizuálně naservírovat). Fascinující pro tento jinak silně přikrášlený film je z mého pohledu práce s autentičností a to na úrovni ztvárnění konkrétních osobností. Samozřejmě že si všichni nejvíce pamatují strhující výkon démonického Vala Kilmera, jehož vzhled a pěvecké schopnosti se dokážou vyrovnat samotnému Morrisonovi, ale chválu si zaslouží mimo zbytek kapely také další dobové osobnosti. Mám na mysli třeba Nico, okouzlující německou femme fatal, která na debutové desce The Velvet Underground sekundovala svou atypickou barvou hlasu chrapláku Lou Reeda a stala se i svými sólovkami jednou z předních tváří dobové alternativní scény nebo světoznámý Andy Warhol, už ve své době kultovní umělec, jehož výtvarný styl, vizáž a až vizionářské myšlení a tvorba se stala nedílnou součástí a pomyslným mostem mezi mainstream popkulturou a undergroundovým podhoubím. Autentičnost filmu u osobností však nekončí, The Doors také perfektně vystihuje atmosféru důležitých míst jako prestižní hudební klub Whisky a Go Go, v jehož zakouřených zdech a na rozvrzaných pódiích se budovala hudební historie západního pobřeží, v New Yorku se nacházející Hotel Chelsea, který ve svém zlatém věku ubytovával spoustu kulturně důležitých osobností od umělců po filmaře (včetně Miloše Formana) a hudebníky, či v neposlední řadě Warholovo umělecké zázemí The Factory, místo držící si auru svého zakladatele, v níž mohli umělci přetvářet své sny v realitu a plně popustit uzdu své nekončící kreativity. Aniž bych to zpočátku čekal, tak The Doors je pro mě bez sebemenšího přehánění skutečně zásadní film, který mě po dlouhé době neskutečně pohltil, v každém okamžiku fascinoval a působil na každé moje smysly a vjemy, což ještě umocnila možnost vidět ho na velkém plátně (kde dle mého skromného názoru funguje nejlíp a divák ho díky němu dokáže docenit tak, jak si zaslouží). Je to film, který je přesnou definicí mé lásky k hudbě, který zcela perfektně dokázal otisknout na plátno to, jak nepopsatelně na mě hudba působí, jaký nekonečný přísun těžko popsatelných emocí a myšlenek ve mě vyvolává, co pro mě znamená a jak tvoří asi nejdůležitější součást v mém jinak všedním a nudném životě, což se žádnému jinému filmu zatím nepovedlo a mám takové tušení, že se to žádnému dalšímu ani nepovede. () (méně) (více)