Je to i můj život

Príde mi to ako taká citová vydieračka, ale ja s tým problém nemám.Videl som aj horšie kúsky.Žáner dráma zrovna nieje môj obľúbený, ale prostredníctvom dobrých (a známych) hercov sa dá dostať presne tam, kam to tvorovia chcú - do deja plného emócií, slz a utrpenia.Scenár funguje dobre, takže si tu nemusíte búchať hlavu o stol.V celom filme som sa ani moc nenudil, aj keď niektoré scény boli predvídateľné, ale dej funguje tak, že ako náhle vás chytí, pustí vás až pri záverečných titulkoch.Čo je vizitka kvalitného remesla. 85% - 4* (18.05.2011)

Hned po zhodnocení jsem mrkla na filmografii Nicka Cassavetese a musela jsem se pousmát, z tříhvězdičkových hodnocení mi u něj roste pěkný panelák bez výklenku :-) Je to prostě ryze průměrný režisér a tento film se v jeho filmografii nijak nevymyká. Bavila mě jen Joan Cusack a linie u soudu, zbytek byla klasická hra na city, která na moje slzné kanálky vůbec nezapůsobila. (14.05.2014)

Komentář kromě SPOILERŮ obsahuje i myšlenky svědčící, že Subjektiva nedojímají umírající děti. Není tomu tak, dojímají ho i umírající dospělí. Nedojímá jej tento film. Člověk by se s radostí rozhovořil o citlivosti, s kterou Cassavetes zpracoval téma dívenky, jež už nechce rozdávat kusy svého těla na zachraňování starší sestry. Je ovšem otázkou, k čemu že to byl režisér citlivý. K tématu jistě ne, neboť pocit: "Ach ta, dívenka tak krásně umírala, smrk, a to bylo tak krásný, když nakonec bylo po ní. Fňuk. Taky bych chtěla, aby moje holčička dostala rakovinu, brek," který film vyvolává, by neměl patřit k emocionální výbavě člověka s rozumem i srdcem na správném místě. Nedůvěřivec zase bude mít problémy s rozhovory typu: "Ach sestřičko, já tě mám tááák ráda, ale tu ledvinu ti nedám a ty umřeš. Tady máš pěknou pusu, mám tě tááákhle ráda," "To je v pořádku, já bych ji snad ani nechtěla (ledvinu, ne pusu), já vím, že mě miluješ, a já tebe taky strašně miluju," "Holky moje, vy jste zlaté, vy se tak milujete, to je krása.." Nějaké to zaskřípění v rodinných vztazích se zpočátku sice objeví, ale odplaví ho dojetí fabrikované dle vzorkovníku hudby Hollywood Melancholy (2005-2010). Harmonii americké rodiny prostě nemůže rozrušit vůbec nic a divák to ví od počátku. Našla by se i řada dalších prohřešků, která vážné téma ponižuje na sladkobolný kýč, ale já na sepsání toho seznamu nemám. Tak tedy jen poznámka na okraj: v americkém soudnictví vítězí ve sporech ten, kdo více dojme soudkyni. Slabé **. (08.03.2010)

Snímek, který tak neskutečným způsobem tlačí na pilu, až je to nemocné. Aby bylo jasno, já jsem rád filmem citově vydírán, ale každý má svou míru. Námět je skvělý, herecky příjemné a sympatické, hudebně přesné, začátek vynikající. Musí ale každá vedlejší postava mít takové hrubé problémy? Nestačila by přímá konfrontace dcery s matkou? Myslím, že bohatě. Trocha střídmosti by snímku náramně prospěla. Soudkyni nemusela umřít dcera, Baldwin se nemusel třepat na podlaze a ve výsledku ona pointa kazí celkový dojem. Všichni jsou zde totiž ti dobří a celá zápletka vlastně pozbývá veškerého smyslu. Oceňuji propletení voice-overů a vůbec celého nápadu, ale když ono je to tak hnusně podbízivé, až to není hezké...[Přesná stopáž: 109 min] (31.10.2010)

Tenhle příběh jedné krásné rodiny mě pořádně rozplakal. Nejdříve mi bylo líto Anny, která byla vlastně obětí a měla začít ztrácet pocit vlastní důležitosti. Neuvěřtelné bylo jak "dospěle" se k tomu postavila. Vedle toho jaké musela snášet bolesti, aby mohla darovat "kousek sebe" svojí starší sestře, musela v 11 letech pochopit svoji matku, která ze strachu o svoji dceru zapomněla, že má dcery dvě. Chvíle, kdy malá holka stojí proti své matce v soudní síni a bojuje proti ní, byla vůbec nejsmutnější. Role maminky přesně vystihuje, co se může stát z milujícího rodiče, když jeho dítě trpí. Postupně ztrácí nejenom svoji dceru, ale i svůj život a racionální myšlení. Skvělé herecké obsazení: Abigail Breslin a Sofie Vassilieva. A troufnu si říct, že to byl nejlepší film Cameron Díaz. (19.10.2010)