Počátek

Inception je jeden z mála filmů, na který se rozhodně vyplatí jít do kina a to nejlépe odpoledne, kdy vás neruší četné stádo chroustačů popcornu či nudící se pipky píšící během promítání četnou řadu sms. S odstupem 24h se mi Inception v hlavě slušně rozložilo, poslouchám Zimmerův soundtrack (stále si říkám, jestli to složil vůbec on) a při skladbě Time, ke které si již dokážu přiřadit i obraz, píši tento komentář. Jelikož mě Nolan opět potěšil a snad ještě více než u TDK (však to znáte, Batman je sice Batman, ale už těch netopýrů je pěkná řádka a tohle je přeci jen něco "nového"). Každopádně mám dobrou náladu a tak si trochu rejpnu kolem. I tenhle film má své mouchy a není tak revoluční jako třeba Avatar (smích) - pro ty, kteří už zvedají modrý ocas na znamení protestu, čtěte raději dál. Nolanův vysněný počin mě ale dokázal přesvědčit, že stojí jít i na druhou projekci a užít si jej zase trochu jinak (za posledních 10 let jsem na nic dvakrát nešel). Jaké jsou tedy mé pocity z filmu? Nadmíru pozitivní. Zpočátku jsem se trochu obával, že bude první hodina filmu moc ukecaná a v kombinaci se spánkovým deficitem se dostaví má oblíbená noční činnost - chrndo brndo neboli zZzzZzzomet. Naopak, přes dvě a půl hodiny jsem nepřestal sledovat plátno a film mě nenechal spadnout ani do první úrovně. Může za to jistě poutavě zpracovaný a vesměs dramatický příběh, místy odlehčený vtipnými hláškami (ta s aerolinkami nemá chybu). Nejdříve jsem netrpělivě čekal, kdy se Cobbův riskantní plán rozjede a v druhé polovině filmu jsem zase s napětím trnul, jak si s námi Nolan pohraje. Pokud aspoň víte, že se jedná o nějaké sny, které se odehrávají v několika rovinách současně, nemělo by vám po skončení filmu vlastně nic připadat příliš komplikované nebo dokonce nepochopitelné. I když nějaké otázky si bude klást asi každý a to je jen správně. Vychvalovat zde technickou stránku, ať už jde o vizuální zpracování, triky, inovativní nápady nebo dobře sladěný hudební doprovod snad ani nemá cenu. Po herecké stránce je film nabitý hvězdami celkem solidně, ale nejvíc se mi líbilo trio - Leonardo DiCaprio, Joseph Gordon-Levitt a Ken Watanabe. Jednu výtku, ba přímo WTF moment, ale přeci jen mám. Akční deštivá scéna v zablokovaném taxíku… Nebudu prozrazovat, kdo střílí na koho, jen řeknu, že netrefit, respektive bez problému nezabít úplně všechny, které mám pár metrů před sebou, kor když mám v ruce automat, to mi hlava prostě nebere. Výsledný dojem to ale zas tolik nekazí a obzvláště závěrečná cca půl hodina prolínajících se úrovní, která začíná pádem auta z mostu, je prostě takový malý masterpiece uvnitř jen skvěle postaveného a zpracovaného filmu (i když ta zasněžená úroveň podobající se úletu skupinového Jamese Bonda byla trochu jiná). Tak si teď možná říkáte, že Inception bude na lidi působit trochu chladně. Opak je však pravdou, na emoce taky dojde. Ony tam jsou v podstatě pořád, jednak jde o výčitky Cobba a zároveň je zde rozebráno i téma vztahu umírajícího otce a syna. Když nebudeme chodit kolem horké kaše, řekněme si na rovinu, že hlavní příběh je vlastně love story, která je zabalená do nevšedního hávu a celá komplikovaná akce, kterou sledujeme je vlastně ten líbivý prostředek k vyjasnění vztahu muž vs. žena. Lepší ale bude víc neprozrazovat a nejlíp uděláte, když na to co nejdříve zajdete. Ať už se vám to bude líbit nebo ne (filmy jsou tu už více jak 100 let a včetně kraťasů existuje již přes milion snímků, takže hlavně nehledejte nějakou originalitu v příběhu), jedná se o novátorskou záležitost. Je to prostě unikátní prožitek toho, co již známe a co taky dobře funguje v jiných (populárních) filmech. Obzvláště u audiovizuálního díla jakým Inception bezesporu jistě je, bych neměl zapomenout popřát všem CAMařům příjemný a ničím nerušený zážítek, nechť vám brzy upadnou ruce, abyste nemohli honit svůj modrý o… (9/10) (23.07.2010) (méně) (více)

Dannyho parťáci v Noční můře z Elm Street. ____ Čerpal-li Nolan ve svém posledním kasaštyku z Victora Huga (Joker nalezl svůj předobraz v Muži, který se směje), v Počátku na francouzské půdě zůstává, ale obrací se od beletrie k faktu do končin francouzských psychoanalytiků. Nelze přejít, že zrovna Kubrickův minuciózni epigon Nolan, rozený v Anglii, na jejíž půdě se začaly dávno před tím, než promluvil Bacon a Locke, rýsovat základy empirického pojetí světa, upadl do snářství a okultismu. Jinde by to mnoho pozdvižení nebudilo, budí však u tvůrce, kterému je nade vše slogan Rage against the machine „all sounds made by guitar, bass, drums and vocals“ čili žádný elektrický mašinky a v TDK just si zamane převrátit na střechu opravdický kamión. Nolanovy střízlivé filmy, dokonalé jako vyrobené kolo setrvávající na své ose v equilibriu v jakékoli pozici, filmy analogového režiséra v digitálním světě, který má zelené plátno za peleš lotrovskou, s pojetím snu od základu kontrastují. Nebo ne? Osvětlí následující intermezzo. ____ I. intermezzo: Podobnost mezi filmem a snem vysvitla hned na samém počátku. Těmto řečem neujde ani Počátek – kino připomíná snění a Nolan tomu rozumí snad ze všech nejlépe. Mnoho rysů tomu opravdu nasvědčuje. Především filmy a snění spojuje vizuální charakter. V obojím najdeme v podstatě stejnou gramatiku. Neobjevují se snad ve snu podobné prvky jako zatmívačka a jízda kamery? Odtud vidíme, že divák v kině může být díky situaci, v níž se nachází, přirovnáván ke snící osobě. Stojí proti sobě tedy dvojí: psychoanalýza se svým pasivním divákem, odevzdaným v temném sálu nereálným obrazům, jako by byl v polospánku, a proti psychoanalýze se vzmáhající neoformalismus počítající s divákem aktivním, racionálním. Jak ukazuje Nolanův zásadní příspěvek k problematice, oboje vychází z chybných předpokladů. Chtějí-li neoformalisté Thompson s Bordwellem svrhnout začarovaný kruh sebepotvrzování už předem vytvořených kontinentálních konceptů v čele s psychoanalýzou a marxismem a zabývat se filmem a pouze filmem samým, zapomínají, že filmy jsou příliš komplexní a každý divák si v nich nevědomě hledá to jemu vlastní na základě zkušenosti a vášní, ten zápletku, další vizuální kvality, třetí symptomy mocenských vztahů, čtvrtý architekturu, Kaplický kupříkladu láteřil nad tím, a asi oprávněně, jak v ateliérech ztlučený místnosti postrádají esprit a věrohodnost. Problém psychoanalýzy vězí v opačném, v zracionalizování. Masová kultura je psychoanalýza obráceně. Freud pochopil, jak účinkují sny a nevědomí, a dal tak tvůrcům kultury možnost vědecky manipulovat publikem. Reklama je psychoanalýza uvedená do praxe, hollywoodský film je promyšleně organizován, emoce jsou koncipovány jako sen pro uspokojení spotřebitele. Na podvědomí není přísně vzato nic iracionálního, spíše než snu se divákův zážitek v kině podobá snění s otevřenýma očima. Nolan porušil letitý protimluv, když dal dohromady chytrý film o snech vyžadující bdícího diváka a několikeré zhlédnutí. Ukázal tím neoformalistický základ psychoanalýzy a psychoanalytičnost neoformalismu. Doufejme, že tento objev v univerzitních posluchárnách vbrzku zdomácní. ____ Většina režisérů udělá ze záběrů scénu. Nolan ze žánrů (heist, love story, sci-fi, spy thriller) a ze scén dělá film coby celek – makrosvět, jehož kontrolou je posledlý, tudíž neopomene zařadit každých deset minut z batmanovského diptychu známý supervizorský záběr nad mrakodrapy z helikoptéry, kterým sleduje kolotání vesmíru a dohlíží na stav situace-filmu. O Nolanovi je známo, že na rozdíl od takového Jacksona odmítá second unit a i na méně důležité scény dohlíží osobně. Odtud shoda se školometským suchoprdem Kubrickem, jehož mínění, že v každém filmu je jen tolik filmovosti, kolik je v něm matematiky, se šířilo ještě dlouhá léta po skonání. V Počátku Nolan smýšlí v zásadě jako platonik i pozitivista, věří, že existuje jediný svět idejí, který popisuje jedinou fyzikální realitu, ale ví, že fyzikální teorie jsou jen námi zkonstruované modely, které realitě odpovídat nemusí, jak nasvědčuje fúze makrozáběrů, velkých trompe-l'œil měřítek a epických proporcí klasického Hollywoodu se zásahy do událostí života lidského, citu pro detail a psychologický realismus Hollywoodu nového. Soupatřičnost makrosvěta a mikrosvěta v lidské mysli avizovala už Nolanova krátkometrážní prvotina, Doodlebug. Jsou tu ale i další důvody pro Nolanův trademark, záběry z výšky na město hustě pobité mrakodrapy, zatímco v dřívějších filmech, třeba v československé saudkovině Kdo chce zabít Jessii?, nacházíme tolik záběrů ze země na nebe, na helikoptéry, a naopak v momentě, leze-li postava nahoru po fasádě, bere jí Vorlíček seshora z atiky, zatímco Nolan nemůže, neboť mrakodrap atiky nezná - v tlaku méně únosný, drobátko nevzhledný stavební materiály jako zdivo a beton nahrazuje ve dvacátém prvním století ocel, lehké slitiny kovů, sklo, plasty, slovem lehká materiálově technická základna. Tedy nejen televize, počítačové hry a internet jsou důvodem k proměnám filmového stylu, jak nás učí postgraduální studenti, nýbrž i něco tak předvídatelného, jako je ruch stavební. Filmaři naň reagují, postihujíc skutečnost. Nebo ne? Osvětlí následující intermezzo. ____ II. intermezzo: Film se vždy poměřoval ke skutečnosti. Kolem těchto debat se rozvinula diskuse o filmovém realismu, odsud známe všechny ty slavné metafory: film jako okno otevřené do světa, nebo film jako zrcadlo do světa. Mnohé z těchto postojů nalezneme u André Bazina a Siegfrieda Kracauera. Pro Bazina film odhaluje vnitřní pravdu skutečnosti, pro Kracauera jednoduše reprodukuje skutečnost věcí. Oba nestoři filmové kritiky si předeslali určit, je-li film prodlouženým stínem skutečnosti, či snad pouze kopií… ani jedním není! Zaměnit obraz za skutečnost není nic jiného než podléhání fatální iluzi. Nolan tuto iluzi rozvrátil: místo toho, co jest, postavil na trůn, co má být. V protikladu k rozšířenému pojetí filmu jako zobrazení skutečnosti postavil myšlenku, že film ze své podstaty umí zhmotnit představy. Od pódiové magie Dokonalého triku přeskočil ke skutečnému zázraku. Vždyť film od svých počátků dění v záběrech ozvláštňuje (podobně jako barevné ochucené kondomy ozvláštňují sexuální zážitek) a ošklivé vystříhává, tak jakápak realita. Byla snad kinematografie stvořena k zachytávání reality? Bohužel se nás o tom snaží mnozí přesvědčit, dokonce i mistři kalibru Finchera či Manna, třebaže purifikují filmovou gramatiku a odhodlávají se k digitálu, zůstávají u bohapustých „kriminálek“! S filmy se to má jako s naším mozkem, využíváme je maximálně na 3%. Kam zmizela budoucnost? Kdy přestala být toužebně očekávanou a začal z ní jít strach? Kde máme lítající auta? Kam vyšuměly sny o letech na cizí planety? Podobně jako Palahniuk docházím k názoru, že jsme vyměnili objevitelské pudy za luxus. Spíš než na kosmický průzkum se věda soustředí na kosmetický. ____ Kontinuita Nolanovy tvorby je patrná z toho, že spolupracuje se stejným štábem a protáčí dokola tytéž herce. Ergo každý z předchozích filmů Nolana vede k Počátku, od fraktálně rekurzivních narativů ze Sledování a Mementa, přes mindfuckerskej twisting v Dokonalém triku, po kající se hrdiny stíhané minulostí z Insomnie a Batmana, a do toho touha po domově z Čaroděje ze země Oz, gravitaci nedbající výpůjčky z 2001, vizuální komplexicita Blade Runnera anebo matrixovské pojetí mytologie (Cobb/Jacob, Page/Ariadne ap.). Nolan připravil stejně jako u TDK past na festivalový snoby i rozdováděný freecooliny, když pojal Počátek jako intelektuální blockbuster, chceme-li odlehčený artwork, vzkazujíc divákům i režisérům: you mustn't be afraid to dream a little bigger, darling. (15.07.2010) (méně) (více)