Den nezávislosti: Nový útok

Totální tvůrčí zoufalství a skok o tři třídy dolů. Emmerich jakoby úplně zapomněl díky jakým trademarkům a režisérksým postupům vystoupal v roce 1996 na vrchol pomyslného blockbusterového žebříčku. Jeho ID4 byl vtipný, dynamický, emocionální a místy i velmi mrazivý film. Především byl ale obrovsky zábavný, se zajímavými postavami kterým jste fandili ač (či možná právě proto) byly velmi rozličné. O 20 let později ale máme nový útok, který je koukatelný jen díky formální/trikové evoluci. Protože o scénáři nemůže být řeč, noví hlavní hrdinové jsou nezajímaví a nudní a ti staří tam jsou málo času a nebo se s nimi zachází trestuhodně špatně. Dalo by se říct, že až na Goldbluma je režisér nenechal zestárnout s grácií a noblesou, kterou by potřebovali a zároveň by byli skvělými tahouny pro mladé hladové krky, kterým je mimochodem v průměru asi tak 15 let a pilotují stíhačky, létají na měsíc a bez mrknutí oka se obětují pro lidstvo. Nadsázka je fajn, ale tady to mnohdy bylo myšleno až příliš vážně. Ten mix byl zkrátka namíchán od začátku špatně. Nelze neodpustit ani okaté kopírování Aliens a Koule. Opravdu obří zklamání intergalaktických rozměrů a s nostalgií vzpomínám na dokonale vymazlenou a charizmatickou jedničku. (25.06.2016)

Já plně chápu, že jednička je dnes už pultovní ééé cooltovní záležitost a všichni tedy od dvojky čekali, že přijde s něčím novým, neviděným, trendy brendy a podobný sračky. No já za svou drobnou maličkost mohu směle prohlásit, že mrdám na inovacii a že se u druhu filmu jako je tento chci prostě jen bavit, vypnout a ne dělat hloubkovou ánál-ýzu všech a všeho co se mihne ve filmu. Chtěla jsem akci - byla tam, chtěla jsem emzáky - byli tam, chtěla jsem spoustu efektů a všeho celkově víc - bylo to tam. Tak kurva co od toho ještě kdo chce? Dialogy? Koho kurva zajímá dialog ve filmu kde se to neustále jebe a emzáci i zemáci padaj jak čestvý hrušky? To tam u těch náletů měli citovat Šejkspýra nebo podobný kokotiny? Asi by to většina uživatelů uvítala no já bych na místě lidiček ve filmu vedla dialogy typu - Pomooooc zachraňte rákosku (kdybych byla vedlejší) a nebo tumáš ty čuráku mimozemskej (kdybych byla hlavní) . Místo - Milé lidstvo, zbývá nám šest minut a přestaneme existovat, bych prohlásila že jsme v piči pokud někdo urychleně nehne prdelí atd. Takže za mě dialogy v cajku. Efekty vymazlený, rákoska tam hrála a byla pěkná, co víc chtít? Jo už vím, chci trojku. A když ne s Alíkem a tou rákoskou tak alespoň třetí díl Dne nezávislosti. (12.07.2016)

„Rádi ničí památky.“ Ač by mu to prospělo, o mnoho víc podobně prozřetelných hlášek nový Emmerichův film neobsahuje a moc nedává najevo, že by si byl vědom vlastní blbosti. Vážnost, s jakou je námět připomínající béčková sci-fi z 50. let uchopen, dává představu, jak by vypadala Hvězdná pěchota, kdyby ji Verhoeven myslel vážně. Nový Den nezávislosti s bezelstností roztomilou stejně jako znepokojivou staví na hlavu poselství studenoválečného Dne, kdy se zastavila Země. Vyspělejší civilizace zde není od toho, aby lidstvo varovala před rizikem sebedestrukce, ale aby mu pomohla se zničením nepřítele. Válka pak neslouží k tomu, aby se z ní lidé poučili, ale aby se díky ní mohli lépe připravit na válku příští, protože bez válčení by vojensko-průmyslový komplex logicky zkolaboval. Jiné než militantní řešení není ani zváženo a účinnost užití tvrdé síly (třeba i proti spojenci) film svým vyzněním nijak nezpochybňuje. Sice není vysvětleno, proč byla společnost rozdělena, ale hlavně, že díky válčení došlo k jejímu sjednocení. Válečné konflikty tak mají v zásadě pozitivní efekt, byť při nich zpravidla zmizí ze zemského povrchu pár velkoměst. Přestože se mi ideologie, kterou film vyjadřuje, příčí (o nakládání s postavou tuze nekompetentní prezidentky nemluvě), a přestože jeho sentimentalita a patriotismus občas překračují únosnou mez, druhý Den nezávislosti jsem si užil podobně jako svého času jedničku. Kompozičně jde o perfektně vyladěný letní blockbuster, v němž má každý motiv a každá postava své opodstatnění (a delší expozice tak později přináší své ovoce). Množství postav Emmerichovi umožňuje měnit podle potřeby hledisko a sdělovat nám informace nezbytné k tomu, abychom byli v obraze a zároveň chtěli vědět víc (když už se schyluje k finále, tušíme, že se objeví nějaký zádrhel, protože všechny dějové linie dosud nebyly dořešeny). Film je ve svém celku i na úrovni jednotlivých akčních scén znamenitě stupňovaný. Deadline, na který jsme průběžně upozorňováni, je stále blíž, emzáci jsou stále větší a silnější, počet důležitých postav v ohrožení stoupá. Rozpočet 200 milionů dolarů je vidět a souboje jsou masivní, ale ani na jednom by nezáleželo, kdyby akce nebyla pevnou součástí vyprávění a nepomáhala posunovat příběh odstraňováním některých překážek a vytvářením jiných. Když už dělat velké hloupé a ne moc originální sci-fi, pak s podobným vypravěčským umem. 80% (21.06.2016)

Co to kurva bylo?! A abych svému zděšení dodal dostatečný důraz, zopakuju to ještě jednou a pomaleji: CO – TO – KURVA – BYLO – ?! Vždyť to vypadalo jak Star Wars pro chudý. Jedničku si nepamatuju a mrzí mě, že to samý nemůžu říct o dvojce. Tohle je vyčpělý hovno upečený podle tradičního receptu amerických blockbusterů: vezmeme pár Číňanů a negrů, pro jistotu i několik kusů blíže neidentifikovatelných mezinárodních směsek, přimícháme je k bílým americkým vojákům, podlijeme nechutným patriotstvím, přidáme balení amerických vlajek a pak dochucujeme dle libosti nejrůznějším digitálním bordelem. Měl bych ty internety omezit, protože z nudy tady prolízám profily píčovin a pak na ty píčoviny i čumím, s takovou mě to ČSFD jednou zabije. A až se tak stane, tak z HOMA vysoudím nejenom všechny prachy, ale i všechny zaměstnance! Ale zas proč ne, aspoň bych je konečně nechal dělat to, na co doopravdy stačí; admini by mi psali domácí úkoly, programátory bych postavil ke kuličkovýmu počítadlu a Bart by mi pral fusky a nosil kafe. (29.11.2016)

Nostalgie jako prase. Při každé druhé scéně jsem musela vzpomínat, jak jsem před dvaceti lety seděla v kině a užívala si každou minutu (a pak ještě mnohokrát opakovaně). Jednička je moje guilty pleasure srdcovka, na kterou pokračování sice nemá a v podstatě jen recykluje už viděné, ale co naplat. Když to miluješ, není co řešit. A navíc mě neskutečně potěšila účast mého oblíbence Williama Fichtnera, který to konečně dotáhl až na generála (a ještě dál). (24.06.2016)