Sanitka

Seriál je určený jen pro morálně vyšší a cítící lidi. To je jasné už podle formy hlavního hrdiny, do níž byl ulitý. Vojtěch Jandera má na víc, ale končí mezi sanitáři, kde je jich podobných - co má navíc - než jen na doktora poskytující první pomoc v terénu, takže většina z nich je nespokojená ve svém životě a teskně bere práci, která pro ně není tím původně vysněným postem v medicíně. Jandera jako jeden z mála ale má před očima stále Hippokratovu přísahu, na kterou jiní lékaři už zapomenuli, nebo ji při skládání slibu medicíně složili jen že se to chtělo. Seriál je to tkz. lidský, což je bezesporu jeho největší přednost v nelidské době. (10.3.2011) (10.03.2011)

Schematismem vonící a dost často papírem a frází šustící seriál patřil k těm, které si normalizační moc objednala na míru. Je nesporně odstrašujícím až odpuzujícím příkladem schematismu a machy, na níž se nejvíc podepsala evidentně cenzura. Z druhé strany - což nemá být obhajobou, ale pouhou konstatací - je nutné vyzvednout velmi dobrý Hanzlíkův výkon a na srovnatelné úrovni se pohybující Bartoškovu kreaci. Ani cenzuře se totiž nepodařio zcela potlačit kvalitní televizní řemeslo (režie, dnes často novákovská, v tomto případě nepřekážela) a tím byl vlastně zvýrazněn základní předstih i tohoto sotva průměrného stáleještě díla oproti současné tvorbě. Srovnávat s předlistopadem totiž neznamená upadat do komunistické nostalgie; naopak je to velmi často červené světlo poslední výstrahy pro soudobou srovnatelnou televizní, ale i filmovou tvorbu naší současnosti. (05.01.2008)

Výpravný seriál o historii české záchranářské služby v období socialismu považuji za velice zdařilý. Osudy rodiny Janderů, jejich nejbližších, Vojtěchových kolegů a kolegyň a mnohých dalších postav jsou rozloženy do rozumných 11 dílů. Osobně pro mne nejsilnější a nejpůsobivěhší scénou je loučení s doktorem Richardem Skalkou. Nejzajímavější a nejakčnější je jistě díl jedenáctý, inspirovaný skutečnými událostmi. Vlastně skutečnými událostmi inspirovaný je celý seriál. Opět v porovnání se současnou seriálovou tvorbou lze hovořit o "nebi a dudech". Dokonce snad se uvažuje o pokračování. Vždy se něčeho takového obávám. Obdobně, jako u seriálu Nemocnice na kraji města to může skončit akorát špatně až velice špatně. (09.03.2008)

TV/// Obsazení 10/10 Děj 7/10 Hudba 8/10 Prostředí 8/10/// +herci, hudba, prostředí -občas děj a postavy/// Z nostalgie bych musel dát za pět, ale je pravdou, že si z prvního zhlédnutí pamatuji především hudební znělku, která je to nejlepší na celém seriálu. V dnešní době asi po 15ti letech od prvního zhlédnutí se na děj seriálu a na celý seriál dívám úplně jinak. Občas mě unikal smysl některých dialogů a především chování některých postav (hlavní postavy především). Rovněž některé epizody pro mě byli příliš o ničem. Jsou tu však i zajímavé momenty dány především zajímavým prostředím. Tehdy to uchvátilo (nemocniční prostředí) a ani v současné době mi to nepřišlo špatné. Zajímavé bylo taky sledovat jak si tehdy museli poradit se záchranou pacientů. Také jak tehdy u nás fungovalo zdravotnictví a spousta dalších detailů: například auta, domy, technika a především pak herci. Ty jsem si užíval nejvíc. Spousta známých tváří a jmen. Nejvíc mě zaujal Josef Vinklář, ale samozřejmě i spousta dalších. Na závěr musím pochválit závěrečné titulky. Vždy jiné v závislosti na hercích v dané epizodě. A stejně tak vyzdvihnout závěrečnou epizodu, která i po letech má spád./// Celkem 80%/// (12.07.2011)

Jen mě tak napadá - úlitby komunistickému režimu nebyly zločiny proti divákově inteligenci? Jinak, chca nechca, musím hodnocení Sanitky lehce poupravit. Stále platí, že píseň je osmdeátkově hnusná, vyprávění plné patosu a zvláštností, na Hubače dost. Sanitka nemá žádný historický dějový oblouk, nastane v něm vývoj co se týče postav i modernizace samotné záchranné služby, jenže bez zasazení do konkrétních let je to k ničemu. Eva Hudečková a Josef Karlík dost přehrávají, nejhorší je asi pořád zápletka kolem doktora Mádra a to už jsme zpět u úliteb a inteligence. Po těch letech mě ale velmi potěšilo, jak je postava Jandery nejednoznačná - drzý i k tehdejším autoritám, dovolí si vyslovit myšlenku, že nikdo není jen černý, nebo bílý, divák si není jist, jestli je jeho vztah k bývalé milence pouhým přátelstvím a podobně. Na nervy vám jde možná jen jeho připitomělý úsměv, když z něj všichni lámají, proč vlastně k té záchrance chce, přitom i největšímu blbečkovi musí být jasné, že chce zkrátka být u první starosti o pacienta. Otázkou do diskuze je, jestli by se tehdy s touto povahou skutečně dostal tam, kam se dostal jako postava v seriálu. Jinak Režisér Jiří Adamec natočil dříve pár vynikajících věcí i spoustu blbostí (Dlouhá míle, Zkoušky z dospělosti), ale se současnými Cestami domů ze to opravdu nedá srovnat. (09.10.2017)