Černá Dahlia

Hezky natočená připomínka na dnes již skoro zapomenuté noir filmy. Škoda, že snímku podráží nohy špatný scénář plný prapodivných odboček a překvapivě špatní herci, kteří si se svými postavami nevědí moc rady. Co mě ale nejvíc mrzelo je, že Palma se až po hříchu málo věnuje tomu nejdůležitějšímu, tedy brutální a nikdy nevyřešené vraždě mladé herečky. Závěrečná pointa je příliš nepřehledná a konec je celkově málo vygradovaný. Škoda, protože z takovým námětem a tak zvučnými jmény před i za kamerou, mohl vzniknout skutečný skvost. Takhle zůstala Černá Dahlia kdesi v půli cesty. (10.07.2008)

Velkopanská expozice dějové překombinovanosti (co taky chtít od noiru), kterou projasňují LAHŮDKOVÉ režijní nápady a kamerové hrátky (návštěva podivné rodinky, boxerské utkání...). Hodně zamrzí prvotní nesrozumitelnost a odsunutí zajímavějších postav do pozadí (Eckhart, Johansson), Hartnett je na plátně příliš a po nějaké době začne být protivný. Z filmu je cítit jistá odtažitost, to ovšem připisuji na vrub určité fajnovosti a "hry" pro zasvěcené - dnes již dekódováno. Kromě výše zmíněných aktiv/pasiv se Dahlia může pochlubit rozhodně nejlepší kompozicí Marka Ishama, k níž nejlépe pasuje přívlastek "výtečná". Na závěr se sluší podotknout, že bývaly dny, kdy pro mne De Palma nebyl zrovna vysněným šálkem čaje, o jeho filmech si vesměs myslel své, ale tohle období je už naštěstí pasé. Díky své zručnosti a jedinečnému humoru ustál mou slepeckou negaci a přiznávám, že mi uštědřil vpravdě mistrovský knockout. Prostě muž, který se směje! (09.08.2008)

K některým filmům Briana De Palmy nelze přistupovat jako k filmovým příběhům. Naopak jsou filmovými zážitky experimentujícími s rolí a očekáváním diváka. Dokládá to i jeho poslední film. Vychází z knihy o reálném případu nevyřešené sadistické vraždy, která šokovala a zároveň uchvátila Ameriku konce 40. let. Případ je zde pouze vedlejším motivem v noirovém spletenci vztahů okolo dvou detektivů posedlých jeho vyřešením. Jejich bezmoc a zoufalství umocňuje fakt, že jsou pouze náhodnými aktéry ve fiktivním vyřešení případu. (15.09.2008)

Ještě že jsem se jen tak z nudy prošel po cestě v obchodu do Eletro Worldu – podívat se jestli není nějaké výhodné dévedéčko za 99-199kč – narazil jsem na Černou Dahlii. Už samotný obal ve mně vyvolal docela velké očekávání, když na něm v levém horním rohu stálo: „od režiséra filmů: Zjizvená Tvář, Neúplatní“. Režie je i v tomto filmu geniální, svěží a velice dobře se na ní dívá, dlouhé táhlé pohledy, umocněné pomalou hudbou a klidnými tóny. Celkový „look“ 40-50.století je dotažen do každičkého detailu a retro atmosféra na 100% funguje - Brian De Palma is back a to v plné síle, neočekával jsem nic moc nadprůměrného, ale dostal jsem vynikající a navíc chytrý film, od kterého jsem se nemohl ani na moment odtrhnout. Josh Hartnett je u mě už doceněný herec a to jsem ho fakt dlouhou dobu neměl v oblibě, časy se mění a po rolích: 30 Dní Dlouhá Noc, Lucky Number Slevin mě zase přesvědčil, že hrát umí i jeho parťák Aaron Eckhart hrál bez problému a jeho ponoření do případu nevypadalo vůbec jako hrané. Pro hlavní dvě herečky nezbylo moc místa, i když byly postavy důležité, byly trochu odsunuty na vedlejší kolej, pravda že Scarlett Johansson ještě více než Hilary Swank. Skvělé páteční překvapení – 9/10* jednu hvězdičku si nechám prozatím do záruky, ještě se mi možná něco v hlavě rozleží a nebo hodnocení změním po druhém zhlédnutí. (26.04.2008)

Černá Dahlia není jeden film, ale hned šest filmů v jednom: kriminálka/romance, retro pastiš na klasický Hollywood a filmy-noir, dobová výpovědi o poválečných 40kách v L.A., kde vedle mocných a dekadentních zbohatlických rodinek skomírají děvky, sérioví vrazi a další odpadlíci, dále je to exkurze do světa hvězd vykreslující jejich pomíjivý status, autobiografie autora předlohy, jíž se vypořádával se smrtí zavražděný matky, a konečně stylová podívaná poháněná neskutečně bohatým a rozkošatělým vizuálem jak z Caravaggia, která spojuje mimořádným způsobem povahu barevných a širokoúhlých spektáklů s klaustrofobním světem černobílých noirů, jinak řečeno 2.35:1 s 1.37:1. Spíše než o filmu tak můžeme mluvit o obrovský mapě, kde se každý může vydat, kamkoliv se mu zamane. Pokaždé však narazí na artisticky chladnou, technicistně manipulativní ruku Briana De Palmy, který si zakládá na tom vyprávět příběhy obrazy, což by nás ovšem nemělo vést k tomu, abychom přehlíželi výtečný scénář. ____ Umístění do 40tých let přesně mezi sentimentálně klasický Hollywood a temný film-noir se odráží i v hlavních charakterech, poněvadž horkokrevný Mr. Fire (A. Eckhart) přísluší zjevně do první éry, kdežto zádumčivější Mr. Ice (J. Hartnett) náleží už do tý druhý éry nioru. (-spoilery-) Vztah obou epoch i obou postav trochu připomíná Marxův geniální postřeh o událostech stávajících se dvakrát, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. To, co z pohledu Mr. Fire vypadá jako tragédie, prožívá o něco později i Mr. Ice, ale už jen jako frašku, když si začne s jeho bejvalkou a stává se stejně jako jeho kolega čím dál posedlejším případem. Odsud je také dost zřetelně patrné, komu z těch dvou je souzeno žít déle a být tak už tak začátku současně hlavní postavou. Vztah obou ovšem není nijak jednoznačný či idylický, jelikož Mr.Fire svého parťáka využil, ačkoliv ten žije pořád v domnění, že mu Mr. Fire zachránil život. Mr. Fire tím tak trochu odhaluje iluzivnost klasického Hollywoodu, kde na jednu přeplacenou hvězdu připadá desítky tisíc živořících (nenacházíme totéž například ve fotbale?), a Mr. Ice zase sice spadá do bezútěšný krajiny noiru, ale je to správnej chlap, kterého trápí výčitky viny a otázky bez odpovědí, respektive mrtvoly bez vraha. (28.07.2011)