Černá Dahlia

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

James Ellroy je klasik a jím dodaná látka snad nemůže ani zklamat, zvlášť pokud režíruje Brian DePalma. Uznávám, že jsem měl chvílemi pocit, že tahle odkazy sršící a mnohým holt vzdávající noirová hříčka by lépe vynikla pod taktovkou Martina Scorseseho. Na druhou stranu, DePalmova osobitá režie (fetiš, násilí, steady-cam) tomu dává trochu jiný šmrnc, možná méně vybroušený, ale zase hravější a zábavnější, který se nebojí jít až na dřeň všech žánrových klišé, aby z nich následně cedil silné chvilky, jako je scéna na schodech či závěrečné rozhřešení. Nejsem znalec noirové školy, ale těch pár snímků, co jsem viděl, mám moc rád. Proto mě DePalmova pocta navýsost potěšila. Už to sice není ten starý provokatér, ale uvědomělý filmař s výrazně čitelným rukopisem stále ano. (25.01.2009)

K některým filmům Briana De Palmy nelze přistupovat jako k filmovým příběhům. Naopak jsou filmovými zážitky experimentujícími s rolí a očekáváním diváka. Dokládá to i jeho poslední film. Vychází z knihy o reálném případu nevyřešené sadistické vraždy, která šokovala a zároveň uchvátila Ameriku konce 40. let. Případ je zde pouze vedlejším motivem v noirovém spletenci vztahů okolo dvou detektivů posedlých jeho vyřešením. Jejich bezmoc a zoufalství umocňuje fakt, že jsou pouze náhodnými aktéry ve fiktivním vyřešení případu. (15.09.2008)

DePalma sa vrátil tam,kde mu to vždy išlo najlepšie. Atmosféra 40. rokov je vykreslená veľmi dobre. Príbeh vyžaduje trošku pozornosti, rozuzlenie príde tesne pred koncom. Keby som to mal prirovnať k niečomu čo tu už bolo, tak je to určite taký klon filmov L.A. prísne tajné a Neúplatných. Hneď si viete spočítať či je to aj pre Vás. K dokonalosti tomu niečo chýba, ale neurazí. 60%. (11.02.2009)

Myslím, že Brian už to v živote nenakopne. Vyrobiť z takej atraktívnej témy (podanej mnohovrstvovým, žiada sa povedať epickým a opäť dobu širokospektrálne zachytávajúcim námetom Jamesa Ellroya) takýto studený, bezkrvný a v konečnom dôsledku skrz-naskrz nudný film, to už je fakt dôkaz, že Brian je starý a mal by sa na filmárčinu konečne vykašľať. Dobová atmosféra slušná, dlhé zábery fajn, niektoré kamerové fintičky pripomínajú Briana v dobrej forme, ale inak nič, nič, nič. Postavy nezaujímavé, herecké výkony buď ako z encyklopédie sterility alebo predimenzované ako z komédie (čo je hlavne v záverečnom výstupe vraha absolútne mimo). To už ma fakt viac bavila Femme Fatale, tam aspoň pobehovala Rebecca Romijn-Stamos v spodnom prádle. (25.03.2007)