Drive

// Drive je pro mě rozhodně jeden z nejzvláštnějších filmů letošního roku a to nejen zajímavě zvoleným soundtrackem, který si teď budu ještě několik dní pouštět stále dokola ale také vizuální stránkou a především hlavní postavou, která svými mlčenlivými gesty zkrátka naprosto vládne v každé scéně. Dlouhé a zamyšlené zírání mi sice moc nesedí ale tady se to alespoň tváří být cool. Příběh zase tak originální není, ale dnes už to není tak lehké přijít s něčím novým, takže jen za to provedení si Drive jednoznačně zaslouží čtyři hvězdy a pan Gosling moji pozornost v jeho dalších počinech. PS. kdo by to byl řekl, že C. Mulligan může být takhle pěkná EDIT:// ten film se mi stále rozléhá v hlavě a soundtrack mě naplňuje dokonalým pocitem vyjímečnosti, já zvedám na 5 ! (04.12.2011)

Takhle to dopadá, když útlý, ničím výjimečný scénář prosťounké krimi storky svěříte evropskému artovému rejžovi - vytuní ji do vláčné hustoatmosférické záležitosti unášené na křídlech fantastického soundtracku.  Pokud toužíte po originálu/nášupu - http://www.csfd.cz/film/4334-ridic/ (13.09.2011)

Drive je slušným výplodkem mezi Davidem Lynchem a Samem Raimim. Hudba Angela Badalamentiho k tomu Lynchovi prostě vybízí. Nevím, proč je tady napsán nějaký Martinez. Nicméně, film Drive evokuje táhlou poetickou náladou a pak krátce a stroze zabředne do syrovosti a odhalenosti násilí. V hudbě by se tomu říkalo jazz/grindcore. Tento film byl tedy žánrově smíšený a tak i mé pocity byly smíšené. Nakonec to nebyl ani akční odvaz ani poetická romantika. Nakonec to nebylo pět hvězd ani odpad. (15.11.2011)

Drive je sice na papíře poměrně tuctová kriminální story, která vyloženě svádí ke konverzi ve stylu zaměnitelných Rychle a zběsile (a trailer taková očekávání vyloženě neodmítá), ale nakonec se v rukou dánského filmaře mění v pravý opak – pomalý, hypnotický a atmosférický skvost s archetypální postavou bezejmenného Řidiče v hlavní roli. Goslingův štír v Chevroletu (kterého navíc pro potřeby natáčení sám přestavěl!) je tady klíčem k celému filmu. Přes den filmový kaskadér a automechanik, v noci nájemný řidič pomáhající zlodějům při vloupačkách – ten člověk snad nikdy nespí. A vlastně ani není užitečné o něm jako o skutečném člověku vůbec přemýšlet; film jeho stoickou postavu záměrně stylizuje do až příliš dokonalé modelové figurky kluka z plakátu, rytíře na bílém koni. Celý ten melancholický retro háv, kterým se Drive ohání minimálně od úvodních titulků, totiž není ani tak bohapustým vzpomínáním na staré dobré časy osmdesátkových thrillerů, ale subjektivním pohledem hlavního hrdiny na svůj život. Tohle je příběh o kaskadérovi, který by hrozně rád byl jednou sám akčním hrdinou, a proto si tak sám sebe alespoň představuje. Jeho akce dávají největší smysl, pokud se na ně budeme dívat optikou někoho, kdo tak jedná, protože „tak se to ve filmech dělá“. Řidičovo opojení sebou samým se zároveň přenáší na samotný film, který se vyžívá ve fetišistických zpomalovačkách a v soundtracku zpívá o „skutečných lidech a skutečných hrdinech“. Drive však říká, že hrdinové filmoví jsou odsouzeni k trvalé samotě, k permanentnímu bytí na okraji společnosti, v říši snů. My k nim sice můžeme vzhlížet, ale buďme rádi za to plátno (obrazovku), která nás od nich odděluje. Je to tak pro všechny lepší. (06.09.2011)

Tretie zhliadnutie v kine mi definitívne potvrdilo, že rozhodovanie medzi štyrmi a piatimi hviezdičkami je tu nezmyselné. Drive je pre filmového fajnšmekra výzvou. K debate, skúmaniu záber po zábere, vetu po vete. Nejde ho zaradiť do kvalitatívnej kategórie, nejde ho neobdivovať. Je to opus hypnoticky kľudný a pomalý, a súčasne vrejúci emóciami a napätím. Pracuje s viacerými žánrami, no nedá sa jednoznačne zaradiť do žiadneho z nich. Od hlavnej postavy si drží najväčší odstup, nenechá nás ju pochopiť a precítiť jej vzťah k holke, kvôli ktorej ochrane sa uchýli k extrémnemu, grafickému násiliu. Toto násilie sa tak stáva šokujúco samoúčelným, ale v kontraste s okolitou romantickou poetikou neodolateľne katarzným. Skrz extravagantnú kameru a hudbu film skrýva dôležitosť dialógov, ktoré sú pilierom jeho príbehu. Servíruje ich poskromne, takmer útržkovite, ale postavy nimi perfektne definuje hneď prvou, druhou hláškou. Herci sú vybraní originálne, nečakane, a z ich statusu zašlých hviezd či večných vedlajšákov robí režisér tarantinovským umom stelesniteľov postáv, ktoré sa vám navždy vryjú do pamäti. Nicolas Winding Refn má na to, byť novým Tarantinom. Ale Drive ešte nie je jeho Pulp Fiction. Naň bude potrebovať viacej figúrok na šachovnici a zauzlenejší príbeh. (23.11.2011)