Válka Bohů

Podle mého názoru se Tarsem Singh minul povoláním. Mnohem spíše měl pracovat jako filmový architekt, kameraman, či návrhař kostýmů. Tyhle složky jsou totiž to nejlepší, co film nabízí. Jinak se totiž jedná o nevýrazný počin s výraznou estetikou. Děj je velmi nezáživný a slovo „Válka“ v českém distribučním názvu slibující velkolepou podívanou mi nepřišlo jako vhodné, protože vešchny bitvy spočívají v několika dílčích šarvátkách a o nějakých masivních bitvách nemůže být řeč. Nevím, zda-li je režisér i autorem všech konceptů, ale „Immortals“ působí jak dílo režiséra zaslepeného genialitou svých návrhů natolik, že není schopen se od nich odpoutat. Celý film vlastně ani nepůsobí moc velkolepě, protože vše se odehrává v několika málo lokacích, který jako by bylo nutné nasnímat z co nejvíce úhlů, což kupodivu navozuje dojem určité malosti a studiovosti. Škoda. (10.04.2012)

Immortals si to plynou až k titulkům bez vrcholů i výraznějších pádů. Děj bez zvratů ani nápadů nemá smysl řešit, vizuální stránku filmu rozhodně ano. Syté barvy a výrazné kontrasty Singh prostě umí. Je to velmi propracované, čisté, ale svým způsobem se to sem ani moc nehodí. 90% diváků totiž po zhlédnutí traileru nepůjde na Immortals kvůli uměleckému cítění režiséra Cely. Ale kvůli akci. Právě jatka jsou to místy nadmíru slušná, ale většinou až příliš umělecká, komorní a bohužel i taková předpřipravená. Záporáci prostě jen efektně naskakují ve zpomalovačkách na kopí nebo čepel meče. Chyběla mi ta špína boje, kontakt, fyzično. Tak či onak se zase vracíme na začátek, ke scénáristické impotenci, která může za to, že k postavám nemáme pražádný vztah. Forma holt drtivě vítězí nad obsahem, navíc ani to krásně nasvícené pozadí nepatří Freidě Pinto. (22.01.2012)

Musím se přiznat, že na Válku bohů se mě moc nechtělo, tyhle filmy mě až příliš připomínají písničku " Jen já, jen já, o mě tu kráčí, jen já,jen já jsem film tvůj, ten který udělá na plátno hačí a k obdivu diváků mu stačí, když se načančá, když se načančá, když se načančá. " Jediný co mě na film vábilo bylo obsazení, přesněji řečeno Mickey Rourke, no a nakonec jsem Mickeymu vábení podlehnul a jal se vyflusnout u pokladen kin další nekřeťanský peníz, doufající že nevbíhám na totální píčovinu. Nutno říct, že jsem byl ve finále příjemně překvapen, především z obrazové složky, žádné přebrevné orgie odtrahávající pozornost od toho hlavního, tedy příběhu, ale nádherně fungující vizualita podporující především divákovi emoce, zejména bitva na slapský přehradě byla fakt delikatesa. Fascinovala mě krutost s kterou strejda Mickey zabíjel své nepřátele, vlastně s kterou zabíjel všechny. Děj mě velmi rachle zatáhnul do hry za což mu taky tleskám na otevřené scéně, nazvučení dokonalý, tenhle film vidět jinde než v kině je opravdu obrovská škoda, stejně jako nepíchat s Freidou Pinto, to je druhá obrovská škoda, protože tahle milka je neuvěřitelně sexy. Na 3D jsem se vysral, dal jsem si film pěkně s titulama a musím říct, že při boží válce jsem se nejednou cítil božsky. Škoda, že ty božské pocity skončily skoro na chlup stejně jako boží válka. Vydržet mé božské naladění alespoň cestu domů, poslal bych bohům tam nahoru o jednu hvězdu víc. (13.12.2011)

Klíč k tomuhle filmu se jmenuje Caravaggio, z něhož film čerpá co do stylu i co do postav. Jednak se tu očividně pracuje s velmi vysokým kontrastem mezi světlem a tmou, pro něhož se vžil termín šerosvit. Ten dává scénám dynamiku i určitý vznešený patos. Film jde ale místy mnohem dál, poněvadž v některých scénách žene šerosvit do extrému a nechává je docela bez osvětlení, jak je zřejmé třeba na začátku v táboře Hyperiona, kam zavítá zrádce Lysander, nebo při závěrečném rozhovoru Hyperiona a Thésea před bitvou, jimž není vidět vůbec do obličeje. Když si to srovnáme s prvním Kmotrem, kde kameraman Gordon Willis zhruba v deseti procentech času zajistil, že nevidíme Brandonovi do očí, a to tím, že eliminoval boční/doplňkové světlo, které tyto tmavá místa okolo očí vykrývá, tak je zřejmé, že Válka Bohů, kde je obraz místy ponořen do tmy úplně, představuje oproti Kmotrovi ještě radikálnější a drzejší porušení pravidel. Což samozřejmě nelze než kvitovat. Opakem tohoto přístupu nacházíme v televizi, kde je téměř povinnou normou, že každá plocha, byť zcela nevýznamná kdesi v odlehlém rohu, je zasvícená. Na druhou stranu je třeba přiznat, že u Kmotra šlo o záměrnou snahu ponoukat diváky k tomu, aby přemýšleli, co se odehrává Brandonovi zrovna v hlavě, kdežto zde máme co do činění hodně s efektem. Válka Bohů ale nenavazuje na Caravaggia jenom stylem, ale i postavami, jelikož italský mistr byl znám jako člověk, který maloval prosté lidi své doby bez jakéhokoliv přikrašlování, jednou mu třeba jako předobraz k obrazu Smrt Panny Marie posloužila děvka, a v tomhle filmu máme víceméně totéž, poněvadž ty postavy, ať bozi, polobozi či lidé, jsou nedokonalé, chybující a můžeme říct i trochu zabedněné. Třeba takový Théseus (-spoiler-) neodvrátí smrt matky, luk mu seberou přímo před nosem, nezabrání ani vypuštění titánů, a nebýt bohů, tak ho zavalí šutry. Vrcholem je pak jeho hrdinský proslov před bojem, který je spíše k smíchu a má daleko od podobných projevů z Troji nebo Třístovky, ovšem všechno to je záměr, jelikož hlavní myšlenka filmu spočívá zjevně v tom, že skutečnost za velkými legendami často velmi zaostává. Aby to Tarsem Singh patřičně ukázal a zdůraznil, naložil s antickou mytologii stejně jako Caravaggio s Biblí – po svým a dosti svévolně, ale ve výsledku o to lépe. Natočil boží film o polo/bozích, kteří nebyli tak docela božští. (21.02.2012)

Čtyři protože zadek Freidy Pinto (na "stínový" téměř full-frontal jsme čekali skoro tři roky, ale stálo to za to), bitky Bohové vs. lidé/titáni a nejkulervoucnější závěrečná scéna roku - při té mrazilo po celém těle! Jo, a nejvtipnější štípání dřeva v hollywoodské kinematografii - v bájném Řecku asi měli stromy z gumy. (27.11.2011)