Da Vinciho démoni

I přes téměř paralelně se odehrávající sérii Borgias se Goyerův nový výtvor nesnaží konkurovat jim, ale spíše vypadá jako kombinace americké obdoby moderního Sherlocka a druhého dílu herního Assassin's Creed. Na historii se zde totiž z vysoka kašle a víc než na cokoli jiného se hraje na efekt. Efekt je to sice zatraceně levný, jen málokdy se vytáhne nad kýč, klišé a dnes už, zdá se, nutnou erotiku a krev, avšak dohromady je to tak šílený koktejl, navíc tažený výborně zvolenými charismatickými herci, že z letošních premiérových sérií vychází nová vlajková loď Starz co do zábavy asi nejlépe. A pokud se bude i v dalších řadách tahat za vlasy podobně jako v dílu s karpatským knížetem nebo tajnou vatikánskou knihovnou, rád je budu Goyerovi žrát dál. Po druhé sérii mi však nezbývá, než hodnocení snížit. Její předchůdce totiž co do vyprávěného příběhu vychází jako pouhý úvod, zatímco pokračování už se naplno pouští do samotného příběhu... a v zábavě i poutavosti selhává. Zdejší dosud relativně zábavná italská politika se už zdá se vyčerpala úplně a je tak zkratkovitá, zabírá tolik času, a zároveň je pro hlavní děj naprosto irelevantní, že už vypadá jako pouhá berlička tvůrců pomáhající odpoutat pozornost od podobně nezvládnutého dobrodružství Da Vinciho v novém světě. To se totiž věnuje podivným zkouškám a rituálům, zatímco cesta i samotné strasti v neznámém světě a nadšení z objevování nepoznaného jako by byly stejnou samozřejmostí jako nákup na florentském trhu. Vzhledem k pojetí seriálu je to sice nejspíš logické, ale nic to nemění na tom, že vše, co se v Macchu Picchu stane neuvízne v paměti tolik jako originálně přehnaná renesanční odysea, ale spíš jako otravné oddalování jakéhokoli posunu v zápletce. (18.06.2013)