Filmmaniak

Dělal jsem to ve Varech pokaždé, když jsem byl agentem ČSFD, a udělal jsem to i letos. Namísto nějaké topky nebo závěrečného shrnutí jsem si sepsal, jaká ponaučení plynou z některých filmů, které jsem na festivalu viděl. Berte to s rezervou ;) A za rok ve Varech opět na shledanou.

Mord – neběhejte jako splašení, když nesete lavór plný krve.

Zahradníkův rok – největší zahradní škůdce je člověk.

Kneecap – každé slovo vyslovené v irštině je jako kulka vystřelená za irskou nezávislost.

Substance – nepodceňujte vedlejší účinky při nedodržování návodu.

Umírání – když potřebujete někam dojet včas, tak tam nejezděte elektromobilem.

Můj oblíbený dort – se záznamem vlastní kolonoskopie uděláte na schůzce s kamarádkami velkou parádu.

Milé laskavosti – sauna je ideální prostředek na detekci škodlivých látek v těle.

Prostě holky – každý člověk má svůj klíč. Stačí ho objevit.

Grand Tour – jestliže místní domorodci říkají, že proti proudu se v bouřce plout nedá, tak jim věřte.

Až na konec světa – hrát v kalifornském salonu na piano konfederační písně se nevyplácí.

Jiný člověk – opravu protékajícího stropu raději řešte hned.

Dívka s jehlicí – dobře si rozmyslete, komu necháte své dítě k adopci.

Santoš – možná si nejprve prohlédněte fotky v mobilu zadrženého a zjistěte, jestli nelže, než ho začnete brutálně mučit.

Světýlka – na průjem jsou dobré borůvky. Nejspíš.

Vlny – mějte doma plnou lednici pro případ, že přijede na kontrolu sociálka.

Favoriten – na Zemi je víc slané vody než neslané.

Julie mlčí – když vás něco trápí, tak to někomu řekněte. Nebuďte jako Julie.

Tři kilometry od konce světa – homosexualitu z člověka exorcismem nevyženete.

Zatracená krvavá láska – pokud jíst s hůlkami neumíte, tak si vezměte vidličku.

Jak se stát perličkou – když najdete na silnici mrtvolu, tak hlavně neparkujte nikde poblíž.

Zachycení – budete-li pozorně sledovat skály v pozadí westernu Stopaři, tak zjistíte, že se jeho hrdinové točí v kruhu.

MaXXXine – když se chystáte někoho přepadnout s nožem, tak se ujistěte, že vaše oběť nemá pistoli.

Opojení lovem – raději se dvakrát ujistěte, že máte zbraň pořádně zajištěnou.

Drby – starodávné semeno dokáže uhasit oheň.

Parthenope – antropologie znamená vidět.

V sobotu se budou naposledy po celý den promítat filmy a večer se konečně dozvíme, kteří filmoví tvůrci, herci a herečky si odnesou za své počiny a výkony festivalová ocenění. Souběžně se před hotelem Thermal stejně jako na začátku festivalu bude stavět hudební pódium. Zatímco uvnitř tamního Velkého sálu bude probíhat slavnostní zakončení, venku pod širým nebem festival symbolicky zakončí od 20:00 svým vystoupením pražská indie-rocková kapela s adekvátně filmovým názvem I Love You Honey Bunny.

Skupina založená v roce 2013 se dočkala zásadního průlomu v roce 2015, kdy se poprvé účastnila hudebního festivalu Rock for People. Má za sebou víc jak 400 koncertů ve Střední Evropě, účast na tuzemských i světových festivalech a turné v Kanadě. Anglicky zpívané písně čtyřčlenné mužské kapely vynikají nejčastěji silnými melodiemi a výraznými kytarovými riffy, některé mají ale i nádech elektroniky. V roce 2023 skupina vydala své druhé album. S Karlovými Vary má kapela pojítko již z dřívějších dob - svůj videoklip ke skladbě Lose Control totiž natáčela přímo v interiérech hotelu Thermal.

Jako doprovodnou fotografii jsem zvolil zcela nesouvisející nový objev, jenž jsem učinil před pár dny - pod bazénem hotelu Thermal se denně volně pasou kozy. Vyvoďte si z toho, co chcete.

Jak jsem již avizoval, zúčastnil jsem se čtvrtečního KVIFF Talku s hercem Ivanem Trojanem, jenž na slavnostním zakončení letošního festivalu obdrží Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary za mimořádný přínos české kinematografii. Ivan Trojan pár dnů před příjezdem na festival oslavil šedesátiny, ve středu večer stál na prknech karlovarského městského divadla coby jediný protagonista sólového divadelního představení nazvaného Žáby (kde jsem nemohl chybět) a ve čtvrtek odpoledne uvedl tamtéž promítání filmu Karamazovi z roku 2008, němž ztvárnil hlavní roli.

V prostorách KVIFF.TV Parku populární herec hovořil s novinářem Erikem Taberym, jenž je zároveň Trojanovým dlouholetým přítelem. Ivan Trojan zde třičtvrtě hodiny odpovídal na dotazy a mluvil o svých počátcích u filmu, o různých hereckých příležitostech a o mnohém dalším. Vzpomenul třeba i to, že při výběru rolí je pro něj stěžejní, jak moc dobrý je scénář a jestli je na realizaci projektu přidělen dostatek času. Debata to byla milá a podnětná, její záznam si můžete pustit na KVIFF.TV.

Sledování filmů a sezení v kinosálech jsem se rozhodl proložit mojí oblíbenou výletní destinací v Karlových Varech. Tou je rozhledna Diana, nacházející se asi kilometr a půl po modré turistické značce od grandhotelu Pupp. Komu by se nechtělo jít pěšky, může využít jízdu elektrickou zubačkou, která vyjíždí každých patnáct minut. Rozhledna stojí na svém místě od roku 1914. Vstup na ni je zdarma, kromě 150 schodů se nahoru na vyhlídkový ochoz dostanete i výtahem, jehož použití je též zdarma (nicméně já šel tam i zpátky pěšky a na rozhlednu jsem vystoupal také po svých). Za ten výhled na panorama Karlových Varů to vždycky stojí.

Kromě rozhledny se na vrcholku kopce nachází i bufet s občerstvením, restaurace, mini-zoo s poníky a prasátky a také Motýlí dům, jehož expozici tvoří krytá tropická zahrada, kde přímo mezi návštěvníky poletují exotičtí motýli z celého světa. Vstup do Motýlího domu vyjde pro dospělého na 140 kč.

Ve čtvrtek mám kromě dalších filmů namířeno také na KVIFF Talk s Ivanem Trojanem, jenž proběhne v čase od 14:30 do 15:15 ve KVIFF.TV Parku. Kdo se bude chtít přidat, je vítán.

Na karlovarském festivalu je možné si zapůjčit kola. Klasická šlapací i elektrokola. Dostanete k tomu i helmu a zámek, stačí mít festival pass nebo akreditaci a vytvořit si registraci při předložení občanky. Při dalším půjčení kola si vás už rovnou najdou v systému a je to tím pádem mnohem rychlejší. Stanoviště s koly jsou vzadu za hotelem Thermal, u grandhotelu Pupp na levém kraji přilehlého parkoviště, na Divadelním náměstí a u stanového městečka. Zapůjčené kolo není potřeba vracet ve stejném stanovišti, kde jste si jej vypůjčili. Když kolo vrátíte do hodiny, je jeho zapůjčení zdarma. Každá další započatá hodina je pak zpoplatněna částkou 100 kč. Celkově si lze kolo půjčit nanejvýš na čtyři hodiny v kuse. Jsou to moderní stroje, odlehčené a vybavené světlem, přehazovačkou a přesmykačem.

Odpoledne jsem měl prostoj mezi filmy, tak jsem se rozhodl vydat na malý výlet (na rozhlednu Dianu, ale o tom až příště). Znamenalo to dostat se od hotelu Thermal k Puppu a později zas zpátky. Abych ušetřil čas, rozhodl jsem se vyzkoušet půjčovnu kol. Zmiňovanou trasu jsem pak urazil na šlapacím kole za cca 6 minut, čímž jsem ušetřil možná tak dalších patnáct nebo dvacet. To samé po cestě zpět. Jako služba na ukrácení času funguje půjčovna skvěle, chválím i úslužnou a milou obsluhu u stanovišť. Určitě to nebylo naposledy, co jsem cestování na kole po festivalu využil. Díky!

Abych si trochu zpestřil posedávání v kinosálech, zamířil jsem na výstavu fotografií Stars od fotografa Tona Stana, na níž jsou vystaveny známé i dosud nepředstavené portréty významných hostů karlovarského filmového festivalu. Tyto fotografie vznikaly pravidelně od roku 1997, a to vždy přímo v průběhu festivalu. Jsou na nich zachyceny převážně velké zahraniční hvězdy, ale také několik významných českých osobností.

Z těch nejznámějších hostů festivalu, které Tono Stano zachytil v netradičních a specifických kompozicích sladěných s jejich charaktery, lze vzpomenout jména jako Mel Gibson, Antonio Banderas, Uma Thurman, Robert De Niro, Scarlett Johansson, John Malkovich, Morgan Freeman, Keira Knightley a mnoho dalších. Kromě fotografií je jedna místnost vyhrazena i pro projekce karlovarských znělek, doplněných o delší dokumentární materiál rozkrývající zákulisí jejich vzniku.

Výstavu mohu vřele doporučit, naleznete ji v Galerii Sparkasse v lázeňském centru na okraji Divadelního náměstí. Ke zhlédnutí je pouze po dobu trvání festivalu. Základní vstupné pro dospělého je 250 kč, ale kdo přijde s platným festivalovým passem nebo s akreditací, má vstup jen za 150 kč.

Kromě karlovarské znělky běží před každým filmovým představením i krátký spot, jenž se zaměřuje na některou významnou ikonu spojenou s festivalem v Karlových Varech nebo s nějakou výraznou událostí předchozího dne. Ta sobotní byla věnována výrobě Křišťálových glóbů, předávaných oceněným hostům a také tvůrcům a hercům výherních snímků v soutěžních sekcích. Její vznik byl ve videu zachycen od ruční práce sklenářů po pečlivé uložení do vypolstrovaného boxu. Dodavatelem těchto cen je od roku 2000 sklárna Moser. A letos se podoba sošky poprvé za celou dobu mírně změnila.

Tvar sošky - postava ženy držící křišťálový glóbus, jenž ji zároveň lehce nadnáší - zůstal beze změny. Původní soška ale měla celkovou výšku 42 cm a vážila 4,4 kg, zatímco ta nová měří 34,5 cm a hmotnost má 2,6 kg. Ve výsledku se tak soška zmenšila o 7,5 cm a zlehčila se o 1,8 kg, přičemž se zmenšil i objem glóbu, a to o 2,4 cm. To jen tak pro případ, že by někoho zajímaly přesné míry festivalového ocenění, které se stalo symbolem celého festivalu a hlavní hrdinkou jeho znělek.

Pozoruhodný je ale i příběh stojící za jejím designem, jenž vytvořil česko-slovenský fotograf Tono Stano. Soška evokující secesi a styl art deco, tedy dobu spojenou s počátky kinematografie, byla vymodelována podle Stanovy fotografie, pro niž mu byla předlohou modelka Ema Černáková. Ta byla nahá zavěšena za nohy hlavou dolů, zatímco objímala velký gymnastický míč. Kuriózní, že?

Koncept nových černobílých znělek karlovarského filmového festivalu, v nichž vystupují významní ocenění festivaloví hosté, se zrodil v roce 2008. Jejich autory jsou režiséři Ivan Zachariáš and Martin Krejčí. Ty nejstarší jsou rovnou čtyři, které byly natočeny pro tentýž ročník (s Věrou Chytilovou, Milošem Formanem, Harveym Keitelem a Dannym DeVitem) a započaly tak nový trend, kdy s každým dalším ročníkem přibude jedna nová znělka. Před jednotlivými projekcemi je vždy promítána jedna ze znělek - ne nutně ta zrovna nejnovější, ale klidně i kterákoli ze starších. Která to bude, je pro diváky vždy překvapením.

Jediná znělka, která se od ostatních výrazně odlišuje, je ta z roku 2023. Zaprvé je barevná a zadruhé Johnny Depp, jenž v ní účinkuje, neobdržel na rozdíl od ostatních protagonistů žádnou cenu. Letos se hlavní hvězdou nové znělky stal herec Benicio del Toro, který získal Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary v roce 2022. Jejím tvůrcem je opět Ivan Zachariáš.

Dále uvádím odkazy na předešlé znělky, které jsem seřadil nikoli chronologicky, nýbrž podle toho, jak moc je rád či nerad vídám před začátkem promítání. Jsem zvědav, kam mi v tom seznamu zapadne Benicio del Toro, až jej uvidím ještě několikrát znovu.

1) Casey Affleck a zastavárna

2) Josef Somr a šmejdi

3) Jude Law a soška

4) Věra Chytilová a lepidlo

5) Miloš Forman a prášky

6) John Malkovich a taxikář

7) Helen Mirren a duchařina

8) Jiřina Bohdalová a pájka

9) Andy Garcia a klepadlo

10) Mel Gibson a zloději

11) Danny DeVito a budíček

12) Harvey Keitel a zlomenina

13) Iva Janžurová a pojišťovna

14) Otakar Vávra a hrobka

15) Johnny Depp a rozhovor

16) Miroslav Ondříček a fotbal

17) Zdeněk Svěrák a cídění

18) Jiří Menzel a pavučinka

Když filmový festival zveřejní kompletní program projekcí, tak mi obvykle začíná zábava na mnoho hodin. Procházím uveřejněné snímky položku po položce, zapisuji si, co chci vidět, a zjišťuji si informace o filmech, které neznám. Pak si spočítám zapsané položky a zauvažuji, jestli vůbec bude v lidských silách to množství relevantních věcí vidět. Filmy oceněné či alespoň promítané s velkými ohlasy na zahraničních festivalech, nová česká tvorba s velkým předstihem, filmařsky radikální zpovědi ze všech koutů světa. O něčem mám představu, že to možná bude rána na jistotu, něco bude třeba i divácká výzva a jiné filmy zas budou skokem do neznámých vod.

Pak nastane ta část tvorby programu, kdy procházím den po dni harmonogram projekcí a průběžně sleduji, co všechno je promítáno souběžně ve stejnou dobu a v který den na co vlastně jít. Mám k tomu již roky osvědčený mustr v podobě tabulky ve wordu, kterou používám k tvorbě vlastního programu, i když se chystám na jiné festivaly. Přehazuji si tam jednotlivé projekce tam a zpátky. Jsem omezen kapacitou lístků, časem nutným pro přesun mezi vzájemně vzdálenějšími kinosály, také někdy potřebuji jíst a psát a nechci každý den chodit spát příliš pozdě, protože rezervace vstupenek na další dny začínají v sedm ráno. Uprostřed festivalu je dobré najít si volné odpoledne třeba kvůli nějakému výletu, protože není špatné si to sezení v kině několik dnů v kuse proložit i jinou činností.

Pak do hry vstupují ještě ozvěny karlovarského festivalu Šary Vary. Díky předem zveřejněnému programu ozvěn vím, co mohu v případě nutnosti ve Varech oželet, abych si to mohl dohnat po skončení festivalu v Praze. Výsledkem celého snažení je pestrá tabulka, kterou obvykle z 90 % dodržím, protože na nějaké změny na poslední chvíli beztak pokaždé dojde. Modře jsou označeny novinářské projekce, každá má u sebe uvedený začátek promítání, označení sálu a délku filmu. První den se do kina dostanu až po příjezdu do Varů, po ubytování a vyzvednutí akreditace a prvních vstupenek. Poslední den je dnem odjezdu, takže na večerní projekce už si nechávám zajít chuť. Závěrečnou sobotu si nechávám skoro celou volnou pro dohánění restů podle ohlasů od kolegů a dalších diváků. Tak uf uf, bude to makačka. Filmům zdar!

Na mezinárodní filmový festival v Karlových Varech jezdím od roku 2013, přičemž šestkrát jsem se jej účastnil jako novinář a z toho dvakrát jako reprezentant (agent) ČSFD. Naposledy jsem dělal agenta ČSFD v roce 2018, kdy byla agentkou i moje tehdejší přítelkyně, nyní manželka. Od té doby agenti ČSFD ve Varech nebyli, ale letos na ně znovu došlo, takže se na festival oba vracíme opět jako agenti spolu se čtyřmi dalšími kolegy. V šesti lidech tak budeme sdílet během osmi festivalových dnů dojmy jak z promítaných filmů, tak z okolního dění a celkové atmosféry, kterou je festival prodchnutý.

Festival začíná v pátek 28. června a končí v sobotu 6. července. Kompletní program nabízí celkem přes 170 snímků, přičemž více jak 50 z nich již bylo uvedeno na jiných významných festivalech, ať už v Cannes, Berlíně nebo na Sundance. Já jich plánuji vidět alespoň 30, ale třeba se mi podaří zhlédnout i víc. Zahajovacím filmem festivalu bude westernová romance Až na konec světa, kterou osobně uvede její režisér, scenárista a představitel hlavní mužské role Viggo Mortensen, hvězda známá především díky trilogii Pán prstenů či snímkům Dějiny násilí, Zelená kniha nebo Třináct životů. Viggo Mortensen na slavnostním zahájení zároveň převezme Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary. Totéž ocenění převezmou pro změnu na slavnostním zakončení herci Clive Owen a Daniel Brühl. Cenu za mimořádný přínos české kinematografii obdrží herec Ivan Trojan. Dalšími významnými hosty festivalu budou mimo jiné i režisérka Nicole Holofcener a filmaři Steven Soderbergh, Michel Franco, Sergej Loznica nebo Ti West.

Od začátku roku 2024 je na ČSFD k dispozici nová sekce "Žánry", která shrnuje vlastnosti a historický vývoj téměř dvaceti filmových žánrů a obsahuje stovky odkazů na konkrétní filmy, často i s jejich stručným popiskem. Tyto texty jsem psal v období Covidu v průběhu cca jedenácti měsíců. Je to počtení na poměrně dlouhé zimní večery, rozsahově se jednotlivé články pohybují v rozmezí 10-48 normostran.

Jedním z cílů, jež motivovaly vznik těchto textů, bylo přispět k rozšíření znalostí jejich čtenářů o charakteristikách a pravidlech filmových žánrů, o významných dílech světového filmu a o historii kinematografie obecně. Tak snad v tomto ohledu poslouží dobře :)

Akční          Animovaný         Dobrodružný         Dokumentární         Drama
Fantasy       Historický           Horor                     Katastrofický           Komedie
Krimi           Muzikál              Road Movie           Romantický             Sci-fi
Thriller        Válečný               Western                 Životopisný

Nejlepší filmy v distribuci:

1) Zabijáci rozkvetlého měsíce – monumentální a mistrně napsaný, zahraný i zrežírovaný žalozpěv na úpadek společnosti, jenž se pomalu a úderně noří do temnoty kontroverzní americké historie se zaměřením na podstatu zla v příběhu o tutlaných zločinech páchaných na původním obyvatelstvu ve jménu touhy po moci a bohatství. Velkofilm se zásadním přesahem, epickým měřítkem a portrétem Spojených států precizně vybudovaném na směsi gangsterky a westernu, amerických žánrů založených na tematizaci amorálního jednání. 

2) Umění jíst a milovat – nádherně vyprávěná, emotivní, něžná a fantasticky nasnímaná francouzská dobová gurmánská romance o kráse a pomíjivosti života a o smyslových slastech kultivovaných labužníků v čele s dvojicí zamilovaných kuchařských expertů. Vášeň k jídlu a dlouhé scény jeho příprav zde fungují jako prostředek k vyjádření milostných citů. Vrcholná pocta francouzské gastronomii, ve které láska prochází žaludkem a společné vaření je předehrou pro intimní chvíle, a v níž i anatomický popis příjmu potravy zní jako milostná poezie. 

3) Oppenheimer – velkofilm o životě teoretického fyzika a otce atomové bomby není ani tak klasickým životopisným dramatem, jako spíš modernistickým dramatickým politickým thrillerem, v němž se střídají dvě vypravěčské linie napříč několika časovými rovinami. Informačně hutná přehlídka ambiciózních, inteligentních a intrikujících postav a chytrých dialogů, která nedává prostor pro vydechnutí, navíc natočená s intenzivní filmařskou razancí. Dynamický a dravý film s působivě propletenou strukturou, vystavěnou na střetu dvou egoistických mužů a příběhu o boji jednoho vědce o záchranu vlastní duše, si klade otázky vztahující se k proměně civilizace po vynalezení jaderné zbraně, k etické stránce jejího použití a k ochotě lidí riskovat kvůli slávě či nadvládě zničení světa, což má relevantní přesah i do současnosti. 

4) Anatomie pádu – francouzské procedurální soudní a detektivní drama o vyšetřování kriminálního případu muže zabitého pádem z okna, v němž je podezřelou jeho žena, je inovativně nahlíženo perspektivou toho, jak celá situace i eskalující rozplétání vztahové krize obou manželů dopadá na jejich jedenáctiletého zrakově postiženého syna, jenž se náhle ocitne v zodpovědné úloze korunního svědka. Precizně vystavěný a bezchybně režírovaný film uvrhne diváky od samého začátku do nejistoty ohledně anti-hrdinčiny viny či neviny a celý je protkán skepsí a pochybnostmi. Bravurní charakterová studie o hledání pravdy, jíž se není možné dobrat, s mistrnými dialogy a strhujícím výkonem představitelky hlavní role. 

5) John Wick: Kapitola 4 – současná špička akčního žánru, která kromě zážitku z efektní, úderné a vizuálně opojné akce nabízí i dramatické a osudové pokračování příběhu profesionálního zabijáka, který své nepřátele likvidovat zkrátka musí, jelikož nemá na výběr – ocitl se ve smrtící spirále odplat a nevyřízených účtů, ze které se dá uniknout, jen když se probijete až na její konec. Akční scény opatřené nápaditými a elegantními choreografiemi nemají daleko k uměleckým instalacím, většina jich je mimořádně působivá a monumentální a snadno by obstála jako závěrečné vyvrcholení spousty jiných akčních filmů. Děj, byť poměrně přímočarý, je obalen solidní scenáristickou prací založenou na pečlivě budovaném vyprávění a postupném šponování intenzity jednotlivých situací. Velkým tahounem je i sympatický hlavní hrdina a nezapomenutelné charismatické vedlejší postavy. 

6) Spider-Man: Napříč paralelními světy – neuvěřitelně nahuštěný animovaný komiksový snímek čerpá z uvědomělého nadhledu, internetových memů, popkulturních narážek, dlouhé komiksové historie a z rafinovanosti, s níž tvůrci přistupují k frenetickým akčním scénám a k práci s postavami. Strhující audiovizuální obžerství nacpané nápaditými detaily, které si navzdory ultra-svižnému tempu, hromadě gagů a přehršli dynamické akce zachovává prostřednictvím příběhu dvou mladistvých superhrdinů a jejich rodinného zázemí i seriózní dramatickou rovinu, v níž vynikají naopak tiché emoce a pomalejší dialogové pasáže, jenž stojí na rodinných vztazích a na tématech osudovosti, dospívání a boje proti předurčenosti. 

7) Aftersun – jemný, intimní a citlivý snímek o dovolené dospívající dcery a jejího mladého otce v přímořském letovisku v polovině devadesátých let, jehož táhnou kupředu vynikající herecké výkony obou protagonistů, jejich skvěle napsané postavy, křehká režie a všeprostupující melancholie. Název filmu odkazuje ke krémům po opalování, používaným pro zklidnění efektu intenzivního slunečního záření. Jeho pozvolna vyprávěný příběh je symbolicky pro změnu medikamentem zjemňujícím následky emoční, jenž je otiskem snahy jeho autorky vyrovnat se s předčasnou ztrátou vlastního rodiče. Minimalistické pocitové drama s dlouhotrvajícím niterným dozvukem. 

8) Dungeons a Dragons: Čest zlodějů – nejzábavnější a nejlépe zvládnutý fantasy blockbuster za mnoho posledních let. Výborně vybalancovaný mix fantasy dobrodružství a komedie, u nějž se dá zasmát nahlas i žasnout nad jeho vizuální podobou, a jehož svět a postavy jsou natolik nosné, že by klidně ustály i několik pokračování. Hbitá, vtipná a nápaditá akční jízda, jejíž spletitý děj plný vypravěčských odboček hezky drží pohromadě, disponuje poutavou atmosférou, bohatou výpravou, zdařilými digitálními triky, zajímavými a netriviálními hlavními hrdiny a vynalézavými gagy. Navíc se nebere vůbec vážně, což je v tomto případě výraznou předností. 

9) Mission Impossible Odplata – První část – Pokračování populární akční série staví charismatického hlavního hrdinu ze staré školy proti digitálnímu nepříteli v podobě umělé inteligence, jenž naopak reprezentuje potenciální hrozby moderní doby. Oproti předchozím dílům méně velkolepá, zato dějově přehlednější první část plánovaného vyvrcholení celé špionážní ságy neklade důraz jen na dlouhé a příběh rytmizující kaskadérské akční scény, ale i na motivace postav a emoce, jež vyvěrají primárně z toho, že kromě osudu světa jsou v sázce i životy přátel hlavního hrdiny. Precizně realizovaná, napínavá a zároveň odlehčená letní podívaná sice nepokořuje laťku vysoko nastavenou některými jejími předchůdci, nicméně během masivního půlhodinového akčního finále jdou stejně všechny výtky stranou. 

10) Babylon – Opulentní výpravný velkofilm, jenž se ohlíží za divoce extatickými i tragicky smutnými příběhy filmových hvězd, jejichž sny a životní jistoty se rozplynuly, když o ně přestal být zájem. Návrat ke dvacátým létům minulého století do období nástupu zvukového filmu tu slouží nejen k vyjádření lásky k filmům jako takovým, ale i k nebývale ostré kritice Hollywoodu jakožto továrně vybudované na útlaku a pošlapávání lidských práv. Hypnotizující snímek střídá žánry podle převládající nálady postav – první třetina je až snově magickým a rozjařeným drogovým raušem, druhá třetina je více komedií a zbytek směřuje zas k dramatu s kriminálními prvky. Byť celkově snímek nemusí působit zcela celistvě a hned od začátku se pohybuje na hraně nabubřelého excesu, tak jeho jednotlivé části jsou ve většině případů režírovány mistrovsky. Po celou dobu jde ale především o stylizovanou a nadnesenou exkurzi do filmového zákulisí, která upomíná na to, že mnohé z filmů, které milujeme a obdivujeme, leckdy vznikaly v moři bezpráví, krve, potu, zvratků a výkalů. 

11) Tři mušketýři: D’Artagnan – dobrodružná literární klasika v novém kabátě kombinujícím poctivé historické drama plné intrik a nejednoznačných postav s moderním filmařským zpracováním a realistickou stylizací. Navzdory všeprostupující špinavosti, syrovosti a fyzičnosti mušketýři srší vtipem a šarmem a akční sekvence pozvedává jejich nápadité inscenační pojetí. Výborné herecké obsazení, skvělá výprava a působivá atmosféra dělají z této adaptace živelnou a vtahující podívanou, v níž divákovi záleží na postavách a jejich osudech, a která dodává mockrát zfilmovanému příběhu nový dech, aniž by jej obírala o staromilské původní kouzlo. 

12) Chlapec a volavka – japonský animovaný fantasy film o chlapci, jehož matka je zabita během bombových útoků v Tokiu, a on se následně stěhuje se svým otcem na venkov, kde má žít u matčiny sestry. Úvod je ještě civilní a prakticky bez nadpřirozena, pak se ale hlavní hrdina propadne do fantazijního světa, při jehož procházení se musí vyrovnat s pocity bolesti, samoty, zloby a smutku. Vyprávění přetéká pestrými vizuálními nápady, hlubokými myšlenkami a také magickými a pohádkovými snovými prvky, které umí být někdy kruté a jindy něžné. 

13) Karaoke Blues – kouzelně minimalistická finská romance mezi melancholickým dělníkem a nesmělou introvertní prodavačkou. Zasmušilá starosvětská tragikomedie o strastiplném sbližování dvou zoufalých duší vyniká perfektní formou, suchým humorem s vážnou tváří, osobitými charaktery, sociálním rozměrem, nevtíravým zakomponováním současných události v podobě rádiových zkazek o válce na Ukrajině vměstnaných do bezčasých retro kulis nostalgicky působících Helsinek, skvěle padnoucí hudbou i láskyplnými cinefilními odkazy na režiséry ze světa nezávislého a artového filmu. 

14) Godzilla -1.0 – nový restart japonského katastrofického sci-fi o obřím oceánském monstru zrozeném ze strachu z jaderné energie a válečných konfliktů v době atomových zbraní je návratem ke kořenům téměř 70 let starého fenoménu, jenž za málo peněz přináší spoustu muziky. Epické a leckdy dechberoucí destrukční/bitevní scény s nezničitelným monstrem jsou v kontrastu s civilním komorním lidským dramatem postav poznamenaných následky druhé světové války, v němž titulní obluda zosobňuje poválečné trauma a pocity viny a selhání. Bravurní kamerové kompozice a povědomý hudební podkres slouží velkolepému příběhu, jenž sice ohromí především postupně gradující akcí, leč přesto je v něm důraz kladen na postavy, jejich motivace a rozvíjející se psychologické pochody. 

15) Jagna – polská adaptace slavného románu vypráví o trudných osudech mladé dívky mezi sedláky na polském venkově na počátku 20. století. Animované drama je realizováno pracnou metodou, při níž byly natočené hrané záběry ručně přemalovány po jednotlivých filmových okénkách do rozměrných olejomaleb. Vizuální stránka filmu je tak sama o sobě uměleckým dílem, jenž čerpá z tvorby polských malířů zachycujících realistické výjevy z historického venkova. Silný příběh o údělu ženy žijící ve tmářské pokrytecké společnosti ovládané předsudky, závistí, sobeckostí či pomluvami a svázané konvencemi a tradicemi má univerzálně platnou výpovědní hodnotu a zapůsobí nejen uhrančivým výtvarným zpracováním a trýznivými dramatickými výjevy, ale i padnoucí energickou hudbou.

Čestná zmínka pro další pozoruhodné filmy:

Tár, On se bojí, Minulé životy

Nejlepší české filmy 

1) Úsvit – skutečně moderní, progresivní, univerzálně srozumitelný a perfektně řemeslně realizovaný snímek evropské úrovně s propracovanými detaily a promyšleným obsahovým i audiovizuálním konceptem, jenž se navzdory příběhovému zasazení do anti-utopického továrního městečka ve třicátých letech minulého století vyjadřuje k tématům relevantním pro dnešní dobu. Vyniká rezonujícími aktuálními motivy, jako jsou střet tradice a modernity či genderová identita, ambivalentní postavou silné hlavní hrdinky, která se musí kvůli svobodnějšímu životu vzepřít vůči společenským konvencím, nebo fluidním přeléváním žánrů od mysteriózní detektivky po melodrama. Film o životě ve společnosti, která se navenek tváří pokrokově a novátorsky, leč přesto je v ní zakořeněno zpátečnické smýšlení lidí, kteří ke každé jinakosti přistupují se stereotypními předsudky, a o následném nutném prozření. 

2) Přišla v noci – nejlepší česká komedie za poslední léta, která povyšuje práci s tématem pokřivených rodinných vztahů přimknutím k prvkům znepokojivějších žánrů, jako jsou horor nebo home-invasion thriller – žánr postavený na tísnivé premise, že intimitu domova hlavních hrdinů naruší zvenčí nějaký vetřelec. V tomto případě je oním vetřelcem bezohledná, manipulativní, vztahovačná, sebelítostivá a citově vyděračská, ale též tragicky osamělá matka, která se nacpe do bytu svého syna a jeho přítelkyně. Z jednoduchého nápadu, skromných prostředků a komorních podmínek se podařilo vykřesat maximum. Film vychází z povědomých a přesně odpozorovaných dialogů a situací stojících na rodinném soužití, jejichž nepříjemnost drsně stupňuje až do absurdních rovin. Vyprávění je systematicky pojato tak, aby každá scéna působila komicky a úzkostně zároveň, a lze jej číst i metaforicky jako sondu do problematiky selhávající mezigenerační komunikace. Splynutí obou tonálně odlišných nálad, kdy se erupce hlasitého smíchu často a pravidelně střídají s intenzivním mrazením v zádech, probíhá ve snímku naprosto hladce a harmonicky. 

3) Tonda, Slávka a kouzelné světlo – rodinný animovaný film o přátelství svítícího kluka a dívky s bujnou fantazií, kteří žijí v bytovém domě, jenž je obrazem společnosti potýkající se s mocichtivostí, úzkostmi a neschopností si naslouchat, dokáže oslovit stejnou měrou děti i dospělé publikum. Do hloubky pracuje s tématem přijetí jinakosti a citlivě ukazuje, jak může vzájemné porozumění a sdílení navzdory odlišnostem vést k tomu, že začnete sami sebe přijímat mnohem sebevědoměji. Film předává cenné lekce bez nutnosti vše doslovně vysvětlovat a splétá kouzelné fantazijní prvky se strastmi skutečného dospívání i rodičovství a s náznaky dalších vážných témat, aniž by přitom ztratil zářivý pohádkový nádech. Krom toho nádherně a uvědoměle pracuje s barvami a se světlem. 

4) Němá tajemství – drama o třech ženách, které se vyrovnávají se smrtí jednoho muže, rozplétá formou detektivního pátrání paralelní dvojici linií – vyšetřování (sebe)vraždy pacienta vážně postiženého afázií a postupné odkrývání jeho komplikované osobní vztahové minulosti. Přesvědčivé herecké výkony kralují zručně napsanému a natočenému filmu, jenž je realizačně i atmosférou srovnatelný s mnohými severskými kriminálkami. Kromě poutavého příběhu s řadou zvratů, jenž pojednává o snaze nalézt pro trpícího člověka to nejlepší řešení i za cenu ilegální cesty, snímek zaujme též osvětou nepříliš známého onemocnění souvisejícího s poškozením řečových oblastí v mozku. 

5) Tancuj Matyldo – do dramatu o muži, jehož pracovní i osobní život zásadně naruší nenadálá nutnost postarat se o svou matku, u níž začnou čím dál intenzivněji propukat symptomy Alzheimerovy choroby, otiskli jeho tvůrci osobní zážitky s péčí o nemocného rodiče a stejně tak i zkušenosti se sociálními službami a souvisejícími institucemi. I přes značné množství dramatických situací a nemalou porci skepse je vyznění filmu v konečném důsledku spíše motivační, neb jeho postavy volí cestu, která má ve finále pozitivní dopad na jejich silně problematické vztahy. Snímek vyniká realističností, civilností a emocionální opravdovostí přinejmenším v kontextu toho, že zpracovává závažné téma zákeřné nemoci a snahy se s ní nějak vypořádat prostřednictvím autenticky prožitých situací, v nichž dokáže najít přes všechen smutek a těžkosti i odlehčené humornější chvilky.

Čestná zmínka pro nejlepší krátký film:

Elektra

 Nejlepší filmy mimo kino 

1) Hundreds of Beavers – aktualizace grotesky pro 21. století, nehorázně vtipná, nápaditá a roztomilá, využívající různé tvůrčí a stylistické postupy i opakující se motivy k budování postupně se vyvíjejících gagů, gradujících do nepředvídatelných rovin. Jednoduchý, leč sofistikovaně strukturovaný příběh o paliči alkoholu/lovcovi kožešin, jenž je nucen se přizpůsobovat okolnostem a v zasněžené divočině nejprve bojuje o přežití a následně o lásku, je nevídaným gejzírem kreativity, nejlepší komedií za poslední léta a zcela jistě i budoucí kultovní klasikou. 

2) Chudáčci – nesmírně zábavná a významy přetékající extravagantní a bizarní komedie s frankensteinovskými motivy o emancipační cestě jedné ženy za poznáním světa i sebe sama. Ženy s dospělým tělem a mozkem vlastního nenarozeného dítěte, kterou skrze vyprávění řazené do kapitol sledujeme na cestě po Evropě, jak porušuje všechny myslitelné společenské konvence, postupně podráží patriarchátu nohy a ve finále mu bodá kudlu do zad a prochází si kompletním zrychleným vývojem od zvídavého batolete přes naivní dospívající dívku až po výmluvnou intelektuálku s jasným názorem na stav věcí. Inteligentní dialogy, promyšlený koncept, aktuální téma, vizuálně opojné obrazy, strhující herecké výkony, ďábelsky morbidní nápady a spousta nahoty v uměleckém filmu, jen zároveň vyniká diváckou přístupností. 

3) Unavená naděje – komplexní, vrstevnatý a vůči lidstvu cynický turecký film-román o učiteli v zasněžené Anatolii, jenž zápolí s obviněním z příliš důvěrného kontaktu se žákyněmi. Divácky náročný snímek v sobě sdružuje mnoho témat od zneužívání moci z pozice hlavního hrdiny po intelektuálně-milostný trojúhelník, která se přes sebe přelévají, aniž by některé z nich výrazně dominovalo. Všechny složky filmu včetně detailní režie, chirurgicky přesného scénáře i fantastické kamery, která často snímá v předlouhých záběrech plahočící se postavy nebo jejich našlapané mnohaminutové dialogové výměny, vytvářejí plastický a realistický svět, který diváka zcela pohltí. 

4) Vermines – jeden z nejlepších pavoučích hororů v historii kinematografie, v němž jedovatý a s překvapivou rychlostí se množící osminohý pokoutník unikne z krabičky svého majitele a zamoří obří činžák na francouzském sídlišti. Realistické prostředí s postavami dokreslujícími jeho sociální aspekt a svěží přístup schopného mladého filmaře plného energie je přesně to, co tento hororový sub-žánr potřeboval. Řádně intenzivní pavoučí scény se neustále stupňují a nutí k ustavičnému ošívání se, přičemž zvlášť pro lidi, kteří se pavouků štítí, budou některé pasáže za hranicí únosnosti. 

5) Pracovní síla – zdrcující kanadské sociální drama o skupině guatemalských dělníků, kteří jsou opakovaně dováženi do québecké potravinářské fabriky, aniž by znali svá práva a pracovní podmínky, a tak jsou hrubě vykořisťováni až do roztrhání těla v nesmyslně nastaveném a nespravedlivém systému, na němž jsou biti ve výsledku všichni, nejen živořící nádeníci, ale i jejich bezohlední kanadští zaměstnavatelé, kteří musejí plnit kvóty a jsou na levné pracovní síle existenčně závislí. Celá problematika je nahlížena z pohledu chápavé překladatelky, jenž jako jediná vidí pracovníky jako individuální bytosti a zároveň je přítomna i u problémů druhé strany, což činí snímek silně empatickým, aniž by zároveň tíhl k moralizujícím odsudkům. Silné budování děje s postupně gradující intenzitou a emotivním závěrem, navíc na aktuální a společensky důležité téma. 

6) Netvor – výtečně napsané japonské drama začíná jako příběh matky samoživitelky, jíž dělá starosti její syn, patrně šikanovaný na základní škole svým učitelem. Rafinovaně vystavěný snímek pak ale postupně nabídne i vypravěčské perspektivy onoho učitele a dotyčného syna, které pokaždé přemění hlavní téma filmu v něco jiného. Nahlížení na tytéž události z jiného pohledu následně vždy poskytuje další dílky skládačky a opakovaně převrací významy dříve viděného. Nápaditá a složitá struktura filmu stojí na průběžném doplňování záměrně ponechaných mezer a nejasností ve vyprávění a na soustavném boření všech očekávání a předpokladů, které film v divácích sám vyvolal. V centru dění přitom stojí jen pár skvěle definovaných postav, které příběh vyprávějící o vnitřní bolesti, o proměně role učitele ve společnosti a o chybách vzniklých kvůli dělání ukvapených závěrů vede ke zničujícímu finále. 

7) Byt č. 10-01 – herecky procítěné a přesně režírované americké nezávislé drama se nejprve zabývá sociální tematikou, když své plně věrohodné postavy matky-bývalé zlodějky a jejího syna, kterého ilegálně unese z pěstounské péče a změní mu identitu, aby mohli žít opět jako rodina, nechává díky silné vůli a odhodlání vystoupit z životní mizérie a vést relativně normální život s potenciálně světlou budoucností. Postupem času se ale postava matky odsouvá z pozice hlavní hrdinky a do popředí je čím dál výrazněji stavěn její dospívající syn, čímž se posouvá i úhel pohledu. Závěrečný akt pak představuje nečekané tnutí do srdce a odhaluje, že už tak promyšlené a na pevných základech vybudované vyprávění bylo po celou dobu ještě důmyslnější, než by se mohlo zdát. 

8) Sbohem, Julie – silné súdánské drama o morálním dilematu, výčitkách svědomí a o vývoji ve vztahu dvou žen (černošky z chudinského slumu a movité muslimky zodpovědné za smrt jejího manžela), které působivě a napínavě pracuje s odkládáním nevyhnutelného odhalení pravdy a doplňuje jej o motiv soužití arabské hlavní hrdinky s jejím distancovaným mužem a o kontext politické situace v zemi, jenž směřuje k národnímu referendu o autonomii. Snímek poctivě a komplexně nakládá s řadou motivů i s postavami a do příběhu zapracovává na mnoha úrovních témata, jako jsou vina a vykoupení, lži a nedůvěra, posun od rasových předsudků ke vřelému přátelství nebo nastavování priorit při činění velkých životních rozhodnutí. 

09) Sleep – silně zdařilý a nápaditý jihokorejský horor o různých poruchách spánku včetně extrémní náměsíčnosti, kdy se člověk stává nebezpečným pro sebe i pro své okolí. Noční hrůzy manželského páru jsou vyprávěny z pohledu úzkostné ženy, která se oprávněně obává, že by její muž mohl ve spánku zabít jejich novorozeně. Napínavě budovaná zápletka je následně postupně dovedena do netušených rozměrů, přičemž nabídne jak dějové zvraty, tak malé ostrůvky funkčního situačního humoru. 

10) Late Night with the Devil – australský hororový snímek je formálně koncipován jako nově oprášený záznam nikdy neodvysílané speciální halloweenské epizody populární talk show ze 70. let, která se poněkud zvrhla poté, co do ní nečekaně zavítal ďábelský host. Celkově jde o pozvolna prohořívající a formálně pozoruhodnou podívanou s perfektní dobovou stylizací, která pomaličku stupňuje míru znepokojení až do šokujících okamžiků, na něž se vyplatí si počkat.

Čestná zmínka pro nejlepší dokument mimo kino:

Still: Příběh Michaela J. Foxe

Nejlepší filmy v distribuci:

1) Poslední představení – nesentimentálně emotivní a krásně natočené indické drama o chlapci, který se snaží se svými kamarády postavit v chudé vesnici biograf. Film o lásce k filmu a ke starým kinům, jenž slouží jako pocta kinematografii i světovým režisérům, vypráví o cestě za svým srdcem navzdory rodinným tradicím a předurčenosti, plně obstojí i jako sociální drama se špetkou culinary cinema a zároveň svěže tematizuje film z materiálního hlediska a nevídaným způsobem zachycuje též smrt filmového média.  

2) Elvis – audiovizuálně strhující, výborně zahrané a od prvních okamžiků silně vtahující hudební životopisné drama, válcující veškerou konkurenci posledních let, v němž se perspektiva mladého Elvise Presleyho přirozeně doplňuje s perspektivou nespolehlivého vypravěče v podobě jeho úlisného manažera. Mistrovsky nasnímaná hudební čísla vynikají famózním střihem a celým filmem se vine téma nezlomné snahy o zachování vlastní výjimečné osobní a hudební identity, která je jako jediná klíčem k umělcově úspěchu a nesmrtelnosti.

3) Trojúhelník smutku – možná je to střelba na až příliš snadné cíle, přesto tu dlouho nebyla vtipnější satira na současnou společnost, moderní trendy a kapitalismus, která by byla takhle ostře jízlivá a nekompromisní. Mnohovrstevnatý film o nerovnosti ve společnosti a o nekončícím boji o moc a privilegia, jenž je navíc divácky velmi vstřícný a v němž perfektní skloubení špičkové festivalové filmařiny s pokleslostí a střet intelektuálního humoru s fekálními gagy vedou k nezapomenutelným scénám vyvolávajícím záchvaty smíchu.

4) Avatar: The Way of Water – příběh pokračování Avatara z roku 2009 je jednoduchý, leč nechybí mu emoce, napětí, patřičná dramatičnost ani skvělá akce. Hlavně je to ale masivní velkofilm s bravurním citem pro budování fikčního světa a rozvíjení postav. Technologicky a vizuálně jde navíc o absolutní skvost, pro který se těžko hledá srovnání. Objevování nových zákoutí planety Pandora je místy až éterickým a poetickým zážitkem, který v kině a ve 3D úspěšně přenáší diváky do jiného časoprostoru.

5) Batman – nejtemnější a nejsyrovější film o netopýřím muži, který v sobě kombinuje komiksové drama, akční krimi-thriller, pulpovou gangsterku, neonoir detektivku a sporadicky i katastrofický film. Výrazně působivé a špičkově realizované epické drama, které pozoruhodně a inovativně pracuje se známými postavami, a v němž Batman není jen obávaným superhrdinou, ale i zranitelnou, pochybující, traumatizovanou a do sebe uzavřenou obětí ponořenou do zášti a smutku.

6) Top Gun: Maverick – pokračování, které s přehledem předčilo svého předchůdce. Vše, co bylo na prvním Top Gunu z roku 1986 dobré, bylo povýšeno prostřednictvím moderní filmařiny a aktualizace do současnosti o několik úrovní výš. Akční sekvence, natáčené se skutečnými stíhačkami, jsou dechberoucí. Komplexní masterclass akčního melodramatického filmu a také velký návrat do slavné role pro Toma Cruise, který spolehlivě utáhne celý film na svém charismatu a na pečlivě nacvičených úsměvech.

7) Fabelmanovi – ve svém zdaleka nejosobnějším filmu se režisér a scenárista Steven Spielberg ohlíží za svým dětstvím a dospíváním a za zážitky, které jej formovaly jako filmaře. Natáčí lehkou rukou a s poctivou dávkou hravosti, jemnosti, upřímnosti a citu, čímž potvrzuje pověst jednoho z nejlepších filmařů současnosti. Namísto nostalgicky naivní a lacině sentimentální vyprávěnky o kráse filmového média totiž překvapivě servíruje emocionálně silné rodinné drama, v němž jsou radostné a humorné chvíle vyváženy stejnou měrou melancholií a těžkostmi.

8) Svatý pavouk – mrazivé íránské krimi natočené podle skutečných událostí o honu na sériového vraha zabíjejícího ve městě prostitutky. Příběh vyprávěný z pohledu emancipované, ateistické a odvážné novinářky je zároveň nekompromisním náhledem do íránské společnosti prolezlé fanatismem, korupcí a misogynií, v níž má soudní proces s dopadeným zločincem kvůli názoru silně věřící veřejnosti překvapivou, tíživou a emočně intenzivní dohru.

9) Podezřelá – vynalézavě vyprávěný jihokorejský film o osudové romanci policejního vyšetřovatele a vdovy podezřelé z vraždy dovedně míchá kriminální thriller a melodrama s černou komedii a hravě zaplétá diváka do klubka zvratů, bohatého na znejišťující a nepředvídatelné momenty. Důmyslná režie uhrane celou řadou stylistických voleb, zatímco propracovaný scénář balancuje na hraně překombinované skládačky, v níž ale všechny dílky zapadnou do sebe.

10) Událost – francouzské drama zasazené do 60. let, kdy byly potraty ve Francii ilegální a přísně trestané, se zaobírá příběhem nadějné studentky literatury, která se po nechtěném otěhotnění ocitne kvůli odhodlání pokračovat za každou cenu ve studiu ve značně složité situaci. Naléhavý snímek s přesahem do současnosti precizně a sugestivně poukazuje na nutnost práva žen svobodně rozhodovat o vlastním těle.

Čestná zmínka (pro filmy minulé sezóny, které se do kin dostaly se zpožděním):

Na cestě – íránská komediální road-movie o dramatickém loučení, která přetéká režijními nápady, mísí humor a hořkost v perfektním poměru a disponuje vtipnými dialogy, skvěle vypointovanými situacemi a jedním z nejlepších dětských hereckých výkonů v historii kinematografie.

Bod varu – na jeden záběr natočená adrenalinová jízda z prostředí vytížené luxusní restaurace, jenž důsledně buduje atmosféru pracovního stresu, organicky přepíná mezi jednotlivými ději a okouzluje precizně nazkoušenými dialogy i hereckými výkony.

Drive My Car – japonské drama o nečekaném porozumění mezi divadelním režisérem a jeho mladou soukromou řidičkou vypráví o sdílení traumat a tajemství, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, odehrávajícího se na pozadí zkoušek Strýčka Váni ve vícejazyčné verzi, a vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby.

Nejlepší české filmy

1) Oběť – slovensko-české koprodukční drama pojednává o morálních dilematech svobodné ukrajinské matky žijící v českém maloměstě, jíž se vymkne z rukou mediální kolotoč zaostřený na případ jejího dospívajícího syna, který se stal obětí násilného útoku mladistvých romských násilníků. Snahu o získání českého občanství a rozjetí podnikání jí komplikuje starost o syna i nutnost snášet zvýšenou pozornost a zájem okolí, spojenou však i s neustálým tlakem a nutností žít ve lži a přetvářce. Film špičkové evropské úrovně s precizní realizací od dialogů přes herecké výkony až po kameru snímající děj v dlouhých záběrech, za který by se nemuseli stydět ani režiséři rumunské nové vlny.

2) Běžná selhání – koprodukční film sestává z příběhů tří žen, vyprávěných během jednoho dne na pozadí jakési blížící se katastrofy. Snímek upoutá pevně uchopenou a precizní režií, přesnými hereckými výkony hlavních protagonistek i vypilovaným scénářem, jenž vyniká nejen ambiciózní snahou o žánrové vybočení, ale i začleněním nevtíravého přesahu s ekologickým poselstvím. Navzdory koketování s prvky sci-fi a katastrofických filmů však film zůstává v jádru skromným a intimním psychologickým dramatem, které klade důraz především na své postavy a na jejich pocity.

3) BANGER. – kinetický, dialogově autentický a pocitově intenzivní snímek na pomezí thrilleru, černé komedie a dramatu o morálním prozření, zasazený do prostředí drog, rapu a hip-hopových koncertů. Jeho hlavní hrdina, mladý samolibý rapper s velkými ambicemi, se odhodlaně snaží vylepšit svou životní situaci, leč každým dalším špatným rozhodnutím ji jen konstantně zhoršuje. V souladu s tím je nejvýraznějším motivem filmu ztráta iluzí. Realističnost podtrhuje i obrazová složka zachycená mobilním telefonem a promyšlený koncept vizuální formy doplňuje též prokládání děje střípky z různých virálních videí, jimiž je příběh ironicky komentován.

Doporučení na další kvalitní české filmy: Arvéd, Kdyby radši hořelo, Il Boemo, Poslední závod

Čestná zmínka pro tři nejlepší české dokumenty: KaprKód, Good Old Czechs, Zkouška umění

Nejlepší filmy mimo kino

1) RRR – akčně dobrodružný indický velkofilm vyprávějící o revoluci a jednom velkém přátelství v kolonizované Indii. Na kontrastu ohně a vody postavený příběh dvou mužů, stojících na opačných stranách barikády a vykreslených v souladu s nacionalistickým vyzněním filmu v podobě bezmála superhrdinů, překypuje spektakulární over-the-top akcí, která je ale dokonale přehledná a fantasticky nasnímaná, a také perfektními a nápaditými muzikálovými/tanečními čísly. Krom toho tento dějově našlapaný a z hlediska užitých motivů pestrý film definuje i bezbřehá fantazie a absolutní nestřídmost jeho tvůrců, která je během epického vyprávění o velkých činech a velkých emocích přetvořena v čistou radost a nadšení.

2) All Inclusive – jemný a citlivý snímek o dovolené dospívající dcery a jejího mladého otce v přímořském letovisku v polovině devadesátých let táhnou kupředu vynikající výkony obou protagonistů, jejich skvěle napsané postavy, křehká režie a všeprostupující melancholie.

3) Dalva – drama o náctileté dívce, která se po zatčení svého milovaného otce, s nímž žila a který ji sexuálně zneužíval, ocitá proti své vůli v sociálním ústavu, odkud se snaží opakovaně utéct. Precizně režírovaný film se skvělou dětskou představitelkou hlavní role inovativně přistupuje k tématu sexuálního zneužívání nikoli z hlediska násilí, nýbrž ve smyslu manipulace s realitou z pozice dospělého, který je v rodině nositelem definice toho, co všechno může být z pohledu dítěte bráno jako normální a standardní projev lásky.

4) Lynch/Oz – naprosto vyčerpávající esejistický dokument o provázanosti díla režiséra Davida Lynche s americkou muzikálovou klasikou, Čarodějem ze země Oz z roku 1939. Podrobná studie vlivů a odkazů, zasazená do kontextu světové kinematografie a poskládaná z bezpočtu ukázek a doprovodných komentářů šestice odborníků a filmařů, představuje cinefilní potěšení nabité informacemi, zajímavostmi, pozoruhodnými detaily a netušenými intepretacemi.

5) Slepý muž, který neviděl Titanic – emotivní a překvapivě se vyvíjející drama o nevidomém vozíčkáři, který se rozhodne podniknout na vlastní pěst nebezpečnou výpravu za svou přítelkyní, natočené z perspektivy člověka se silnou vadou zraku.

Čestná zmínka:

Třináct životů – filmařsky minimalistické, leč přesto napínavé a emocionálně vypjaté procedurální humanistické drama o odvaze, odhodlanosti a houževnatosti. Zachycení mediálně známé události z Thajska, při níž se po zmizení třinácti dětí v zatopené jeskyni rozjela dvoutýdenní záchranná akce s nejistým výsledkem, vyniká bezchybnými klaustrofobickými scénami a hereckými výkony. Skvělý film, avšak o rok dříve se témuž tématu věnoval i dokument Záchrana, který je ještě o něco lepší.

Nejlepší filmy v distribuci:

1. Quo vadis, Aida? – vyvrcholení bosensko-srbského konfliktu v polovině 90. let z pohledu bosenské překladatelky, která se snaží ochránit svou rodinu během mnohatisícové evakuace, zatímco soustavně tlumočí komunikaci mezi oběma stranami a velícími zástupci OSN. Její příběh i zachycení celé události jsou od začátku do konce silně vypjaté, dynamicky vyprávěné a neuvěřitelně vtahující. Kromě pevně uchopené režie a propracovaného scénáře film uhrane především vrcholným a zcela věrohodně prožitým výkonem představitelky hlavní role. 

2. Poslední souboj – působivé historické drama, které vypráví tentýž příběh o rozpadu jednoho přátelství, obvinění ze znásilnění a rytířském klání na život a na smrt ze tří různých perspektiv. Stojí na dialozích a emocích, na prokreslených postavách, zasazených do velkolepých středověkých kulis, a na nevtíravé reflexi MeToo, přirozeně posílené zpátečnickým smýšlením v dobách temna a tmářství. 

3. Paříž, 13. obvod – elegantně režírovaný a chytře napsaný francouzský snímek, zkoumající milostné a vzájemně propletené osudy tří pařížských třicátníků. Věrohodně buduje přesvědčivé a propracované postavy a skvěle pracuje s hudbou, černobílou kamerou a s výtečnými herci. 

4. West Side Story – velkolepé oživení klasického muzikálu, které má oproti svému vzoru výhodu v podobě moderního zpracování a současného profesionálního řemesla, a tím pádem disponuje i větší chytlavostí a celkově hbitějším tempem. Skvělí herci, fenomenální taneční i pěvecké sekvence a písně o lásce a oslavě života, ale i o diskriminaci a násilí, které neztrácejí ani po letech na síle a aktuálnosti, ve službách skvělého filmu, který se směle vyrovná kvalitám svého předchůdce, jehož motiv rasových konfliktů oprašuje jako dodnes relevantní společenské téma. 

5. Rozhněvaný muž – nezvykle vážná britská gangsterka, zabalená do precizně režírovaného akčního krimi-thrilleru o pomstě, jenž ve třech krutých dějstvích postupně odhaluje identitu, zázemí i motiv hlavního hrdiny, a který na začátku svou soustředěností a postupným budováním napětí chytne a až do konce ani na okamžik nepustí. 

6. Duna – vypravěčsky nadstandardně zručná adaptace první části slavného sci-fi románu, vizuálně strhující a svou narativní strukturou promyšlená a soustředěná. Z jejího děje sálá příjemně starosvětská literární poctivost a autorská brilance, která snímek svým intenzivním kladením důrazu na nesmlouvavou serióznost odlišuje od současných žánrově spřízněných blockbusterů, koncipovaných jako šablonovité nablýskané sebeironické přehlídky atrakcí. Velmi nadějný příslib, navnazující na své nutné dokončení. 

7. Drazí soudruzi! – černobílé ruské drama popisuje události, které vedly v Sovětském svazu v roce 1962 k masakru protestujících dělníků, a používá je ke kritickému obrazu totalitních praktik tehdejšího socialistického režimu. Na pozadí následného dění, při němž se naplno projeví potenciál zhoubného despotismu autoritářské ideologie, přitom sledujeme příběh matky, až naivně oddané komunistky, která riskuje kariéru ve straně i život, aby našla svou nezvěstnou dceru, jenž se protestů též účastnila. 

8. Sebevražedný oddíl – vydařený záměr zcela restartovat příběh o superhrdinském týmu složeném z odsouzených trestanců a nadlidských vyvrhelů vyhřezl do lehkonohé, divoké a barvitě rozjuchané komiksové jízdy plné ujetých postav a ztřeštěných gagů, která navzdory prudké kadenci stylizovaných a nadsazených nápadů nepůsobí přeplácaně. Pro někoho možná až příliš extravagantní, ale když víte předem, do čeho jdete, je snadné se na to naladit. 

9. Rytíři spravedlnosti – letošní vrchol severské černohumorné tragikomiky přišel z Dánska, a sice v podobě žánrového mixu kombinujícího psychologické drama o ztrátě a truchlení, thriller o pomstě, nechtěné kauzalitě a zákonech pravděpodobnosti, absurdní komické prvky, akční scény a svým svérázným způsobem i vánoční atmosféru. Navzdory této tonální bohatosti jde o konzistentně vyrovnaný snímek, který zvládá zároveň bavit, napínat i dojímat a krom toho též skvěle pracovat s postavami.

3 čestné zmínky (které se nedostaly do žebříčku, ale pro svou pozoruhodnost by neměly být opomenuty):

Není čas zemřít – emotivní zakončení pentalogie, v níž je James Bond věrohodný nejen jako akční hrdina zachraňující svět, ale i jako melancholický, rozervaný a zranitelný muž, který touží po láskyplné blízkosti a stabilním zázemí. Konec ságy se vším všudy, v němž se sice opět oprašují známé trademarky, ale zároveň jeho tvůrcům nechyběla odvaha přijít s pár novými prvky, které úzus předchozích dílů série narušují a zážitek ze sledování filmu povyšují do kategorie nezapomenutelných. 

Spider-Man: Bez domova – zábavný a líbivý komiksový popcorn, který slouží nejen jako závěr „hollandovské“ trilogie, ale i jako dovětek za celou zhruba dvacetiletou filmovou historií se Spider-Manem. Pro fanoušky velmi příjemný festival nostalgie a takřka splněný sen, plný vizuálních i slovních citací a několika návratů komiksových legend. 

Matrix Resurrections – čtvrtý Matrix po osmnáctileté pauze, kombinující mnoho stylů, od hravého a sebe-uvědomělého meta-přístupu přes nostalgické vzpomínání a tendenční akční rutinu až po sci-fi romanci. Lze jej vnímat jako konceptuální snímek, nabízející různé možnosti toho, jakým způsobem se dalo na původní trilogii Matrixu navázat.

Nejlepší filmy mimo distribuci:

1. Otec – komorní dramatický skvost, jenž pojednává o rozpadající se mysli stárnoucího muže, a který je i napsán, strukturován a natočen tak, aby odrážel pocity a vidění světa člověka s Alzheimerovou chorobou. Fantastičtí herci a silná emocionální nálož ve filmu, v němž se s drtivou neúprosností postupně ztrácejí vzpomínky, znalosti, vědomí místa a času i samotná osobnost hlavního hrdiny. 

2. 25 let neviny – sugestivní polské drama natočené podle skutečného případu mladíka, jenž byl neprávem odsouzen na 25 let do vězení za znásilnění a vraždu nezletilé a na svobodu byl v důsledku nových šetření propuštěn až po 18 letech. Naturalistický obraz boje nevinného o přežití v kriminále, kde vás i ostatní vězni nenávidí, a zároveň kritická sonda do systémových vad chybující státní justice. 

3. Na cestě – íránská komediální road-movie o dramatickém loučení, která přetéká režijními nápady, mísí humor a hořkost v perfektním poměru a disponuje vtipnými dialogy, skvěle vypointovanými situacemi a jedním z nejlepších dětských hereckých výkonů v historii kinematografie. 

4. Bod varu – na jeden záběr natočená adrenalinová jízda z prostředí vytížené luxusní restaurace, jenž důsledně buduje atmosféru pracovního stresu, organicky přepíná mezi jednotlivými ději a okouzluje precizně nazkoušenými dialogy i hereckými výkony. 

5. Záchrana – dokument kombinující autentické záběry i dokumentární rekonstrukci mediálně známé události z Thajska, při níž se třináct dětí ocitlo kdesi hluboko v zatopeném jeskynním komplexu. Snímek rozkrývá den po dni přesný průběh následných dvoutýdenních pokusů o jejich evakuaci, a činí tak prostřednictvím emocionálně silného a napínavého detailního vyprávění, při němž se místy až tají dech, a které oslavuje lidskou vynalézavost, odvahu a houževnatost. 

6. Rodina na baterky – animovaný film o svérázné rodince, která si vyrazí na výlet a shodou okolností se připlete k boji proti celosvětové vzpouře přístrojů řízených digitální technologií. Energický a ztřeštěný film je napěchovaný tunami nápadů a gagů, přičemž na jedno zhlédnutí prakticky nelze zachytit všechny. Nehorázně zábavná a našlapaná rodinná komedie, v níž se pod nánosem vtipů, popkulturních odkazů a šíleností skrývá klasický příběh o generačních rozdílech a o sbližování otce a dcery. 

7. Drajv maj kár – Japonské drama o nečekaném porozumění mezi divadelním režisérem a jeho mladou soukromou řidičkou vypráví o sdílení traumat a tajemství, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, odehrávajícího se na pozadí zkoušek Strýčka Váni ve vícejazyčné verzi, a vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby. 

8. Místnost sebevrahů. Hater – polské drama o ambiciózním studentovi práv, za jehož introvertní fasádou číhá nebezpečný manipulátor s psychopatickými sklony, a jenž se po vyhazovu ze školy nechá zaměstnat v PR agentuře, která ničí lidem životy a kariéry, skvěle vystihuje současnou názorově rozdělenou a vzájemně znesvářenou společnost a rizika spočívající v machinacích se sociálními sítěmi i s narůstajícím množstvím snadno ovladatelných extremistů. Mrazivý film ohromuje přesnou režií i hereckými výkony, a to především chladným a vypočítavým projevem protagonisty hlavního anti-hrdiny.

Nejlepší české filmy:

1. Zátopek – na české poměry špičkově realizované sportovní drama, které rekapituluje atletickou kariéru Emila Zátopka i šťastné a krizové chvíle jeho manželství s oštěpařkou Danou. Nikoli mramorový pomník dokonalého hrdiny, ale vykreslení opěvované sportovní legendy včetně jejích nedostatků a mnohých pochybení. Snímek s přehledně strukturovaným vyprávěním a vycizelovanými hereckými výkony, dosahující mezinárodních kvalit. 

2. Myši patří do nebe – příběh o nečekaném přátelství mezi myší a lišákem, putujících po zvířecím Nebi, zpracovává témata smrti a ztráty tak, aby se jich dětští diváci nezalekli.  Nejlepší český animovaný film přinejmenším od posledního Fimfára, který rukodělnou propracovaností loutek i jednotlivých nápaditých lokací, špičkovou technickou stránkou, emocionální působivostí, smysluplným závěrem i svým přístupem k leckterým motivům a sdělením dokáže nejen zaujmout, ale i vyniknout nad značnou částí zahraniční konkurence. 

3. Shoky & Morty: Poslední velká akce – nebývale vtipná černá a sebe-ironická komedie, která si zábavně utahuje z Youtuberů i z trapné náplně jejich nejvíc „trendy“ videí, a zároveň nalézá inspiraci v různých pokleslých žánrech od duchařských hororů po krvavé braky. Zdařilé hrátky s žánry a s extrémním humorem navíc významně podtrhuje to, že film přistupuje ke svým postavám s velkou dávkou empatie a nevykresluje je jako pouhé karikatury. 

4. Jednotka intenzivního života – dokument o praktikách dvojice pracovníků oddělení paliativní péče v jedné pražské nemocnici, jenž očišťuje stigmatizované téma umírání i péče o nemocné v krizové části jejich života, kdy je potřeba jim pomoct prožít jejich poslední dny důstojně a šťastně. Film stejný jako přístup oněch doktorů – nesentimentální a věcný, leč zároveň empatický, vnímavý a komunikující s citem. Výborný výkop pro osvětu a popularizaci. 

5. Chyby – v jedné rovině sociální vztahové drama o tom, zda láska hlavních hrdinů dokáže překonat zásadní krizi, kterou v jejich soužití vyvolá ozvěna minulosti jednoho z nich, v rovině druhé reflexe různých forem předsudků, pokrytectví, nepochopení a lidské malosti ve společnosti.

Tento rok jsem se poprvé vydal do Španělska na Mezinárodní Filmový Festival Sitges, jenž je pořádán každý rok začátkem října v katalánském přímořském městečku Sitges, asi 30 kilometrů jihozápadně od Barcelony. Poprvé se tento festival konal v roce 1968, takže letošní ročník byl již jedenapadesátý a probíhal od 4. do 14. října. Jde o jeden z největších festivalů se zaměřením na horory a fantasy filmy na světě, leč promítají se tu hojně i thrillery, sci-fi, akční filmy a různé poddruhy těchto žánrů včetně různých brutálních krváků, přiznaných béček, filmových braků, animovaných filmů a komedií.

V posledních letech zde v hlavní soutěži vyhrávaly filmy jako Gattaca (Andrew Niccol, 1997), Oldboy (Park Chan-wook, 2004), V pasti (David Slade, 2005), Pád (Tarsem Singh, 2007), Moon (Duncan Jones, 2009), Holy Motors (Leos Carax, 2012), Výchozí bod (Mike Cahill, 2014), Švýcarák (Daniel Kwan a Daniel Scheinert, 2016) či Měsíc Jupitera (Kornél Mundruczó, 2017). Celkem festival uděluje každý rok více než patnáct ocenění včetně ceny za nejlepšího režiséra, herce, herečku, kameru, hudbu, scénář, make-up a scénografii. O tu nejprestižnější cenu – za nejlepší film – se letos v hlavní soutěži popralo celkem 33 titulů. Zahajovacím filmem byla Suspiria Luca Guadagnina a zakončovalo se nově restaurovanou verzí klasiky 2001: Vesmírná odysea na počest jejího padesátiletého výročí.

Letošními hosty byli mimo jiné John Carpenter, Nicolas Cage, Ed Harris, Ron Perlman (se kterým jsem natočil rozhovor), Tilda Swinton, Pam Grier, Peter Weir, M. Night Shyamalan, J.A.Bayona, Luca Guadagnino, Gaspar Noé, Panos Cosmatos a Alex Proyas.

Sitges je úplně jiné než Karlovy Vary. Španělská kultura a středomořské podnebí jsou samozřejmě jedna věc, ale značné rozdíly jsou i v organizaci, žánrově specifickém programu a v návštěvnících. V pěti kinech se promítají filmy celý den jen s minimálními přestávkami a od jedné ráno ve většině sálů probíhají celonoční filmové maratony, takže promítačky jedou prakticky nonstop. Filmu se vždy tleská nejen na konci, ale i na začátku u jeho názvu, studiového loga, jména režiséra nebo herecké hvězdy v úvodních titulcích a někdy i v průběhu, když dojde třeba na nějakou hodně akční nebo hodně brutální scénu. Diváci jsou vesměs nadšenci, kteří sem přijeli výhradně kvůli filmům, ne aby se tady fotili a chodili se opíjet na večírky (což tady ani moc dobře nejde - Sitges je prakticky jen maloměsto s hezkým historickým centrem a plážovou promenádou, kde není ani jediný fastfoodový řetězec nebo obchodní centrum, natož pak noční diskotéky a kluby.

Na plážové promenádě i v centru festivalového dění jsou desítky krámků s filmovou tematikou, kde se prodávají plakáty, stovky triček, modely postav, peněženky, vinylové desky se soundtracky, knížky, komiksy, stovky filmů na DVD a Blu-ray včetně řady brakových perel a jiné filmové suvenýry. S jídlem jsme tu museli trochu improvizovat, pokud jsme nechtěli utratit majlant. Poslední tři dny festivalu se už na nás trochu podepisovala únava, takže na dopolední projekce jsme chodili přes tiskové oddělení, kde měli kávovar. Jít aspoň někdy spát před půlnocí bylo jen zbožné přání – mnohé snímky začínaly třeba i v půl jedenácté večer. Poslední noc jsme se dokonce odvážili jít na noční filmový maraton, ale po náročném fyzickém i psychickém vypětí posledních dnů jsme vydrželi jen na jeden film, který i tak končil ve tři ráno (a navíc šlo o pomalý pseudo-art, což nás dost umrtvilo). Cenu za nejlepší film si nakonec odnesl Climax režiséra Gaspara Noého a slavnostnímu ceremoniálu předcházel koncert filmové hudby Johna Carpentera, jehož se zúčastnil spolu s hudebníky i sám Carpenter. Předposlední den jsem se dokonce stihl dostat k moři.

Za nejlepší filmy, které jsem tu viděl, je potřeba zmínit Složku 64 (další dánská krimi podle knižní předlohy Jussiho Adler-Olsena, mnohem lepší než předchozí díly série) , La sombra de la ley (promyšleně napsané španělské krimi odehrávající se ve dvacátých letech v Barceloně), The Spy Gone North (jihokorejský špionážní thriller), Dragged Across Concrete (policejní procedurální thriller od režiséra filmů Kosti a skalp a Blok 99 v hlavních rolích s Vince Vaughnem a Melem Gibsonem) a Mirai no Mirai (japonský anime film od režiséra Kluka ve světě příšer).

Celkem jsem viděl 40 filmů, což bylo ostatně maximum novinářské akreditace. Podobné množství viděli i moji kolegové RUSSELL, Goldbeater a POMO, s nimiž jsme se vydali do Sitges pod záštitou ČSFD.

Cesta do Florianópolisu - Ubytování na Airbnb je v Brazílii za trest.
Cizinci ve vlaku - Nenoste kravaty s jmenovkou, když nechcete být snadno identifikováni.
Climax - Noste si na akce s kamarády vlastní pití.
Dobré mravy - Nesouložte s vlkodlaky.
Domestik - Když nebudete jíst maso, vypadají vám vlasy a nehty.
Geula - Otázku náboženství si na rande naslepo raději vyjasněte předem.
Hmyz - Román Ze života hmyzu od bratří Čapků měl původně špatný konec.
Chata na prodej - Nejvíc chat na počet lidí mají ve Švédsku, Češi jsou kupodivu až druzí.
Chvilky - Náhodný sex s náhodným ženatým muzikantem vám depresi ani rodinné problémy nevyřeší.
Mandy - Čím je žena nemravnější, tím lépe hoří. 
Mars - Při plánování svatební lokace své snoubence bedlivě naslouchejte - mezi Marsem a Marseille je totiž velký rozdíl.
Mimořádná zpráva - Šéfredaktor Hospodářských novin má rád šťávu ze sirupu.
Miriam lže - Piště si na internetu jenom s lidmi, kteří mají profilovou fotku.
Muzeum - Snažte se krást jenom ty věci, které se dají prodat.
Muž, který zabil Dona Quijota - Někdo by měl udělat Ztracen v La Mancha 2.
Naneživo - Obsazovat do natáčení živého vysílání herce s průjmem se nevyplácí.
Nepřátelé - Nejsou indiáni jako indiáni. Nejhorší jsou ti s červenou barvou v obličeji.
Panický záchvat - Když už chcete masturbovat před kamerou, zajistěte si dostatek soukromí.
Profil - I muslimští teroristé si posílají zprávy s obrázky koťátek.
Robin Williams: Mysl na dlani - Nejvtipnější řeč při předávání Zlatých glóbů měl Robin Williams, a to ani nevyhrál.
Sedící slon - Nestrkejte se v blízkosti schodů.
Skokan - Vždycky si plaťte vlastního advokáta.
Stěhovaví ptáci - Po vyjednavačích se prostě nestřílí.
Studená válka - I z lidových písniček se dá udělat velká show.
Tina a Vore - Hlídejte si děti, aby vám je náhodou někdo nevyměnil za podvrh.

Tísňové volání - Kvůli odřenému kolenu si sanitku nevolejte.
Touch Me Not - Nechat do sebe bušit pěstí je taky terapie.
Tři tváře - Když vám někdo dá nasolenou předkožku, je to znamení toho, že jste to v životě dotáhli daleko.
Všechno bude - Chcíplé mouchy lze oživit pomocí cigaretového popela.
Všichni to vědí - Na vesnici nic neututláte.

Pravděpodobně nikomu neušlo, že i běžní návštěvníci festivalu mají možnost hlasovat o nejlepší film, což se děje prostřednictvím hlasovacích papírků, které dostává každý divák před vstupem na všechny projekce. Na papírku pak stačí při odchodu z kina natrhnout jednu z možností (výborný-dobrý-průměrný-slabý) a je odhlasováno. Film s nejlepší průměrnou známkou získá na konci festivalu Diváckou cenu deníku Právo. Troufnu si tvrdit, že to je cena k smíchu.

Věc se má totiž tak, že se na vedoucích příčkách s železnou pravidelností často drží zejména filmy české, které už dávno měly premiéru v bežné distribuci či dokonce už běžely v televizi, a také klenoty světové kinematografie staršího data, uváděné nejčastěji v retrospektivních sekcích. Což se na mezinárodním festivalu, kde jsou české filmy uváděné hlavně kvůli tomu, aby měli zejména zahraniční tvůrci a novináři možnost vidět něco z lokální české produkce, přinejmenším podivné. Zvlášť když na festivalu operují i odborné poroty. Mnohem větší smysl by dávalo, kdyby mohli diváci hodnotit jen filmy v soutěžních sekcích.

Další problém je v hodnotícím algoritmu. Ten totiž počítá jen čistý aritmetický průměr a už nezohledňuje, kolik diváků film vidělo. Třeba ČSFD nebo IMDB s tímhle počítají a nabízejí kromě toho i širší hodnotící škálu (na ČSFD 6 možností, na IMDB 10), což umožňuje spočítat hodnocení přesněji a objektivněji. Čím víc lidí se totiž podílí na výsledné známce, tím je ta známka objektivnější. Příklad: Když dá jeden člověk nějakému filmu tři hvězdičky z pěti a druhý člověk dá pět hvězdiček z pěti, tak výsledné hodnocení čtyři hvězdičky z pěti je objektivnější než hodnocení každého zvlášť. Pořád je to ale dost subjektivní, protože se sečetlo hodnocení jen od dvou lidí, lepší by tedy bylo, aby film ohodnotilo třeba 50 nebo 100 lidí. Nebo ještě lépe několik tisíc. Z toho vyplývá, že je nezbytné brát v potaz i to, kolik diváků se na udělení výsledné známky podílelo.

V tuhle chvíli to vypadá tak, že v sobotu 7. července se o první místo v divácké anketě dělí český televizní film Dukla 61 a československý snímek Miloše Formana z roku 1965 Lásky jedné plavovlásky. Jediný soutěžní film festivalu, který se v žebříčku pár dní držel - izraelská Geula - už zmizel. Hlavně že v něm místo toho figurují černobílí Cizinci ve vlaku od Alfreda Hitchcocka a Akumulátor 1 od Jana Svěráka. Dukla 61 se přitom promítala za celý festival jen ve dvou menších sálech a za celou dobu ji tudíž vidělo jen nějakých 400-500 diváků, zatímco jiné filmy, které se promítaly i ve Velkém sále a v dalších sálech třeba čtyřikrát za festival, navštívilo okolo 2500 lidí, což je docela nepoměr.

Samozřejmě se dá namítnout, proč by Dukla 61 nebo Lásky jedné plavovlásky nemohly dostat Diváckou cenu, když se lidem na festivalu zřejmě líbily nejvíc, ale na to se dá oponovat, že to hodnocení je z výše uvedených důvodů neprůkazné a že je trošku divné, když v roce 2018 vyhraje Diváckou cenu film z roku 1965. Navíc si lze udělat jasný obrázek o tom, co to je za diváky, kteří jdou na mezinárodním festivalu plném výrazných zahraničních filmů na něco českého, co už bylo k vidění v televizi. U starších filmů zas hraje roli nostalgie, dlouholetá prověřenost a pocit, že se člověk dívá na něco významného, co se často líbí všem. Vykoupení z věznice Shawshank nekraluje divácké anketě pravděpodobně jen díky tomu, že se v letním kině nehlasuje.

Takhle je to každý rok, že žebříček nakonec vede nějaký starší oblíbený film nebo něco českého (i když mnohdy jako zázrakem ještě výsledným pořadím zamíchá poslední den festivalu), což samo o sobě poukazuje na to, jak nesmyslná a zbytečná tahle Divácká cena je. Vhodná řešení jsou tři - zohledňovat počet hlasujících diváků, nechat je hlasovat jen o soutěžních filmech, anebo celou tu anketu rovnou zrušit.

EDIT: Nakonec se držitelem Divácké ceny stal film Rain Man z roku 1988, který se hrál jednou v pátek 6. července a v sobotní tabulce nebyl uveden patrně proto, že v době jejího vytváření ještě neměl spočítané hlasy.

Konečné pořadí je:

Rain Man (1,02)

Dukla 61 (1,08)

Lásky jedné plavovlásky (1,08)

Profil (1,13)

Akumulátor 1 (1,13)

Tísňové volání (1,17)

Robin Williams: Mysl na dlani (1,2)

Chata na prodej (1,21)

King Skate (1,22)

Cizinci ve vlaku (1,24)

Každý rok se ve Velkém sále v hotelu Thermal nejčastěji tleská nikoli celebritám, tvůrčím delegacím a zahraničním hostům, ale muži, který před každým promítáním přijde na pódium a položí naležato mikrofon, aby divákům nezacláněl při sledování filmu. Pokaždé je to ten samý muž - a za dlouhá léta této činnosti se z něj stala hvězda Thermalu a jedna z ikon festivalu. Je jím technik Velkého sálu Petr Folprecht, který pro festival pracuje už od roku 1974.

Vystudovaný právník Petr Folprecht přitom po celý rok pracuje v Praze jako advokát a technikem se stává jen na krátké období po dobu festivalu. Jeho pracovní činnost ovšem pochopitelně nekončí u pokládání mikrofonu na zem - dohlíží i na hladký chod projekcí a na to, aby nedocházelo ve Velkém sále k technickým potížím. Dříve měl v repertoáru i krátké scénky před diváky, které mu ale pořadatelé festivalu nakonec zatrhli, protože na sebe strhával příliš mnoho pozornosti. U symbolického a minimalistického skládání mikrofonů naštěstí zůstalo.

Poprvé na festivalu položil mikrofon na zem ve chvíli, kdy se na něj před promítáním jednou omylem zapomnělo a divákům vadil ve výhledu. Když se Petr Folprecht vydal na pódium situaci napravit, byl odměněn potleskem zejména od prvních řad - a pak se z toho stala úspěšná tradice. Předtím na festivalu působil i jako promítač a v roce 2001 dokonce krátce účinkoval v oficiální festivalové znělce, kterou tehdy natočil režisér Ivan Zachariáš.

Přejme mu pevné zdraví a mnoho dalších potlesků.

Kdo se vydá od Grandhotelu Pupp směrem k Richmondu, může se po pravé straně po necelých deseti minutách chůze zastavit ještě i v karlovarské Galerii umění, kde od 29. června do 9. září 2018 probíhá v rámci 53. ročníku Mezinárodního filmového festivalu výstava fotografií s názvem FESTIVAL. Vystaveny jsou zde snímky od renomovaných českých fotografů, kteří pořizovaly fotografie nejen významných festivalových hostů a osobností, ale i celkové atmosféry festivalu spolu s jeho zákulisním fungováním. "Výstava FESTIVAL nabízí snímky, ve kterých reflektuje nejen význam této kulturní a společenské akce, ale podává i zprávu o estetice a vyjadřování v současné české dokumentární fotografii."

Na fotografiích od desítek autorů včetně Michala Čížka, Davida W. Černého a Zuzany Mináčové se můžete pochotat portréty desítek celebrit od Johna Travolty, Johna Malkowiche či Leonarda Di Capria po Helen Mirren, Roberta Redforda nebo Christophera Lee. Na fotografiích mapujících posledních 30 let festivalu nechybí ani české hvězdy jako Anna Geislerová, Taťána Vilhelmová, Miloš Forman a pochopitelně ani Jiří Bartoška, Eva Zaoralová a Marek Eben. Své místo tu mají i členové ochranky, uklízečky, festivaloví návštěvníci stojící ve frontách a stanová městečka.

Výstava je během konání festivalu otevřena od 10 do 19 hodin a k mání je za symbolické vstupné od 20kč do 40kč, přičemž držitelé akreditací a Festival Passů mají 50% slevu. Po skončení festivalu bude výstava otevřená i nadále přes celé léto, denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin.

Nejen krví a akcí jsou nasáklé půlnoční projekce v Karlových Varech. Kdo o půlnoci zavítá v hotelu Thermal do kinosálu B, ten si může ve festivalové atmosféře užít hodinu dlouhé pásmo Večerníčků od těch nejklasičtějších, které patří k dlouhodobě nejoblíbenějším, až po ty novodobější. Jednak je to příjemné zpestření oproti ostatním filmům a zároveň u toho člověk nostalgicky zavzpomíná na dětská léta. K promítání si diváci mnohdy berou i něco dobrého k pití a ovíněná nálada přispívá k všeobecnému veselí, které obvykle zavládne, jakmile se na plátně objeví Maxipes Fík, Maková panenka či Křemílek s Vochomůrkou. Jednoznačně doporučuji pásmo Večerníčků navštívit alespoň jednou za festival, je to obrovský a hrozně příjemný zážitek, ke kterému vůbec nepotřebujete vstupenku a ani nevadí, když zmeškáte začátek. Promítá se každý den po posledním filmu v kinosálu B, nejdříve však o půlnoci.