Půjčovna masa

"Technologie se vyvíjejí. Lidé ne." Za mě rozporuplně mezi 3 a 4* - na jedný straně úchvatnej vizuál, obdivuhodná spousta nápadů a filozofickejch nástřelů, na druhý straně sposuta samoúčelnejch věcí jen na efekt (násilí, nahota /s wtf efektem předevšim ta mužská/, navzdory špíně všude kolem jsou všichni podezřele čisťounký a krásný /předevšim všechny ženský postavy/, velký a "hustý" jsou i chování a gesta zúčastněnejch atd. atd.). Celkově je to nejvíc ze všeho taková cyberpunková detektivka, ty až bladerunnerovský myšlenkový přesahy mi to ale (jak o tom pěkne píše třeba i Wysch) přece jenom ženou pocitově o něco vejš - scénář leccos asi čerpá z předlohy, kterou jsem nečet, ale on obecně svět, ve kterym se stávaj relativní ty dvě pro lidi nejzásadnější a nejfatálnější veličiny (totiž smrt a čas), nabízí spoustu prostoru pro fantazii; a přestože Carbon zůstává předevšim u tý detektivky (narozdíl právě od třeba zmiňovanejch Blade Runnerů), nevyužitý to neni a spousta nápadů je tam aspoň náznakem naťuknutá hezky. Co totiž z civilizace zůstane, pokud ti bohatí budou mít možnost si život (téměř) neomezeně prodlužovat? Když čas přestane hrát roli, protože se zničením těla si prostě pořídim nový (pokud na to mám)? A co s etikou - má na to mít právo každej? Pokud jo, tak jak a kdy? Jinak závěrečnej souboj mezi Takem (POZOR, TROLEJ) a ségrou se mi vysloveně líbil i technicky, což si ani nepamatuju, kdy jsem si tohle u čeho naposledy řek; a to pohádkový rozřešení detektivní linky bylo celkem hezky vyvážený zakončenim Takovy linie - že tu svou Tak prostě půjde tam někam hledat, protože času má ve virtuálu dost a jednou jí prostě najde, to se mi líbilo. A ještě poslední věc - herecký obsazení mi sedlo (Kinaman, Kristin Lehman, ségra - Lachman, ale i Bancroft - Purefoy) lomeno mi nevadilo (zbytek), kdo mi ale tim svym neustálym přepíčenym důležitym poloúsměvem (já vim, některý lidi se tak prostě tvářej) pil krev od prvních záběrů, to byla Higareda (jakkoli neřikám, že jinak se na ní nekouká hezky). (06.02.2019)

Po hodně letech první odvážný scifi seriál. Těla jako pouzdra pro duše (vědomí), které je nahrané v (pradávné) technologii. Obrovské možnosti, potenciál a dobré obsazení bylo využito v mix, který podle mě nebude vyhovovat moc divákům, ale scifi fanoušky potěší. Kyberpunk je zde tažen do extrému a dovoluje tvůrcům mnoho paranoidních (a extrémních) situací. Jsem zvědav, zda dojde k další sezoně a v jaké formě. (15.07.2018)

Odvrácená stránka nevyhnutelného technologického vývoje a jeho následků v zbořených základech dnešní společnost. Je neskutečné, kam až tvůrci zašli. Altered carbon dokazuje, že není nutné vidět stříkat krev a vnitřnosti téct, abyste znechutili diváka. A v takovémto světě o to lépe vynikne láska, která příběh od začátku pohání, ač vám to ukážou opatrně až v pozdějších epizodách. Doufejme, že se případné další série s vyšším budgetem neodchýlí a neudělají z toho pouze efektovou záležitost, byť třeba za pořádný soundtrack bych byl rád. (19.02.2018)

Z hlediska hladovce po snesitelných sájfáj seriálech radost, z pohledu čtenáře Morganovy Půjčovny masa zprznění předlohy. Diváků je zde zajisté více, než čtenářů (zjevné při průzkumu komentářů, diskuzí či při pohledu do deníčků leckterých místních sumýšů), a i náhodný čítálek bude na Altered Carbon dštít síru v závislosti na tom, nakolik má ještě vzor v čerstvé paměti. A já už si pamatuji prdlajs i na žhavé téma, co jsem to vlastně měl nad ránem ke třetí večeři. (05.11.2018)

1. série - 65% - Snažím se mít rád hlavního hrdinu, respektovat Purefoye v syrové rovině, nebo vnímat Vernona jako vtipného parťáka a ne jako protivně tvrdohlavou a jednorozměrnou výplň. A jde mi to až někdy do osmého dílu, který reprezentuje vše, co mi na seriálu vadí, a kdy to s vyšetřováním, pointováním nebo vzpomínám pomyslně vzdávám a užívám si jen a pouze stoprocentní vizuál (včetně jednoznačné královny Marthy Higaredy), snad nejpropracovanější obrazovou stránku, co jsem kdy v žánru viděl. O to víc lomím rukama pro stokrát viděné zvraty a v první řadě pro nesnesitelnou pózu otevřenosti všemu "zakázanému". Krev, nahota, sex, násilí, mučení, křik - a až na výjimky všechno v tak evidentně prvním plánu, že mi pak nezbyl prostor k tomu, abych tvůrcům ony finálové emoce, byť dost statečně ždímané, uvěřil na déle než pár sekund. Přirozenost se zapomněla někde ve flashbacích. Potenciálu byla hromada, ale výsledná chuť hořkne přílišnou rychlostí. 2. série - 30% - Jestli pokračování něco dokázalo dotáhnout do konce, tak pozvednout vzpomínky na první dobrodružství. Z něj si totiž nová sezóna bere to, o čem se mluvilo nejvíc a všechno násobí dvěma. Dostávám proto neopodstatněné množství mučících scén, zápletku se pokouší vysvětlovat zmatený Poe a v akci se dává důraz jak jinak než na krev. Bohužel nic z toho není to, co mě k začátkům Carbonu připoutalo. To, co jsem rád měl, teď buď chybí (Martha Higareda), vyvíjí se směrem, který mi nic neříká (sám Takeshi je jen doprovodnou figurkou nezajímavé a nevěrohodné love story) a nebo je téměř vysmíváno (výstavba celého světa stojí na klišovitých vedlejších charakterech a prapodivných dějových skocích). Důvod, proč jdu s hodnocením tak nízko, je ale vizuální stránka. Že se seriál, u kterého divák žasl nad každým druhým záběrem, dobrovolně zavírá do tmavých hal, skladišť a jeskyní, je bezmála tragédie. V kombinaci s absolutním nevyužitím tradičně neodolatelné chameleonky Simone Missick a sympaťáka Mackieho můžu jen kroutit hlavou nad tím, co přesně hlavní tvůrkyně čekala, že jí hladové publikum po dvou letech řekne na tohle. (27.03.2018)