Případy 1. oddělení

"Halo, halo, slyšíme se?!" "To je Maigret?" Z druhé strany telefonického spojení se ozývá: "Ne, jakej dekret?!" "Tady je Polívka, z prvního oddělení kriminální ústředny." Odpovídám zklamaně: "Aha, tak já zavolám, až tam bude Maigret". Na druhý den volám znovu: "Halo, halo, je tam Hercule Poirot?" Rozespalý hlas mně odpovídá nevrle: "Jakej zas polaroid, tady je kriminální ústředna - první oddělení!!!" A vztekle zavěsil. Třetí den volám naposledy, naléhavě a s prosbou: "Dobrý den, je tam alespoň kapitán Bábovka?!" "Mně se totiž ztratil křeček z chovného páru, můžete mně, prosím Vás, pomoci ho nalézt?" Otrávený a zachrchlaný hlas znějící po asi třiceti cigaretách odpovídá až po pomlce: "Jo, dobře, už tam jedeme!" A tahle prvotřídní blbost si dovolila vlézt na obrazovky a otrávit 14 večerů svým neumětelstvím po všech stránkách. Od technické až po řemeslnou. Prosím pěkně, vzkažte někdo těm dvou nemožným režisérům, aby šli točit dokument o hovniválech. Tam snad nic neposerou. 0% (06.01.2014)

První díl, ten rozjezdový, mě docela znechutil. Nešlo o špatné filmařské provedení, ale nevkusné vykreslení charakteru jednotlivých postav. Především zobrazení role Miroslava Vladyky (nebo že by Míra přehrával?). Stupidněji to filmařsky vyjádřit už snad ani nešlo. No, a že vyšetřovatel tyká přeochotnému svědkovi (tedy i potenciálnímu vrahovi) mi žaludek také nestrávil dost dobře. Pokud se to tak stává i ve skutečnosti, tak je to špatně. Vykání totiž udržuje jistý odstup, a ten by si především kriminálka měla vždy udržet. Nejsme přece na diskotéce, že pánové scénáristi Malindo či Mareši, případně skuteční vyšetřovatelé. Postupně jsem sledoval i další díly a mohu nyní snad už nějakou tu hvězdu přihodit. S postupem následujících dílů docházím k již nadprůměrnému hodnocení. Následné díly jakoby napravily v mých očích špatný dojem z toho úvodního. Musím ale přiznat, že Případy 1. oddělení u mě patří mezi pořady, které mě u TV každé pondělí usadí. V ostatních dnech týdne mě však ČT televize doslova od obrazovky vyhání ke knize. Nu, a po odvysílání Kobry a užovky či Případ pro exorcistu a následujících Modrých stínech musím vyzdvihnout Případy 1. oddělení až do nebe, protože nikdo z herců nehuhňá a zvuk je skvělý. (28.01.2014)

Nejlepší český krimi seriál, který jsem doposud viděl. Jsou slabší díly, ale je více těch kvalitních. Výborně zahrané od nenáviděného Korejse, mistra Vetchého nebo Víti. Každá postava měla svou pozici a prostor, i takový Polívka, který hrál zkušeného policistu, který si jede svůj systém, neměl chybu. Po velmi dlouhé době tleskám tvůrcům, protože tohle je přesně to, kvůli čemu tu TV klidně zapnu. Netočit zbytečné seriály, které to jsou, nemusím snad ani jmenovat a radši natočit dalších klidně několik desítek dilů. Pár připadů jsem znal ze čtení novin nebo jsem o nich slyšel, pokud jsou všechny podle pravdy nebo ne, na to nehledím, protože tu šťávu, občas napětí a výbornou hudbu takový detail nikdy nezvrátí. (22.10.2016)

Tak jo, viděl jsem tři díly, u všech třech jsem pointy a zvraty odhadl asi tak 15 minut před kriminalisty a následně jsem byl nucený sledovat tu zvláštní provinční operetu, promiňte, velký pitaval z malého města plný krásného přehrávání, nesmyslné akce, která je totálně statická, ale hudba ji tlačí dopředu málem jako futuristický thriller. To rozkoukávání se do světa je zajímavé, ale scény typu rozhovor poldy a novinářky na studeném pustém parkovišti prostě pořád vypadají jako křečovitý derivát, kterému se divák zběhlý v estetice scandi-noir musí jenom lehce pousmát. Něco mi říká, že kdyby k údajně realistickým případům (občas o míře realismu silně pochybuju, resp. některé zkratky ve scénáři dost vraždí logiku dění) zkusili tvůrci zvolit syrovější přístup, nemuselo to zase působit až tak nejapně. Ale ten kontrast přiblblých peripetií a rádoby-osudového důrazu je na hlavu padlý. Ale chápu, že fenomén "pondělní detektivky na čété" a místní normalizační tradice "poldů s turkem, stařenou a rohlíkem" diktuje méně přísná kritéria. Po pár dalších rutinních dílech přihazuju hvězdu, dá se na to koukat jako na neurážlivou kulisu. Pro cukráře Enšpígla: když jsem naposledy mluvil s kamarádem detektivem, vyšteřoval skutečné případy, ne epizody seriálu. A když jsem posledně pustil telku, dávali tam epizody seriálu, ne skutečné případy. Mimochodem, Případy si dotyčný kriminalista velmi pochvaloval. Prý je to ze života. (14.01.2014)

Malý Pitaval po třiceti letech? Do puntíku. Reálné případy s reálnými lidmi, které jen, stejně jako doba, poněkud přitvrdily. Už žádné vyloupené sámošky, ale uřezané hlavy. Parta, která se stará o objasněnost je však dokonale přes kopírák. Máme tu přísného šéfa (který je tentokrát jen víc svině, jak odpovídá době), máme tu moudrého a zkušeného veterána. který nenosí pistoli, máme tu sukničkáře, rodinného týpka i benjamínka. Technicky je to samozřejmě dokonalejší, přece jen technika se za těch 30 let posunula, ale nějak tomu zatím chybí to "kouzlo osobnosti", které měla parta v Pitavalu. Herecké výkony kolísají od výtečných přes lehce křečovité přehrávání až po ochotnickou nejistotu. Nakonec, po dokoukání všech epizod, jsem celkem spokojen. Seriál našel pevnou půdu a bez většího zakolísání udržel laťku nad průměrem. (05.02.2014)