Dům smrti

Strašidelný povídkový film přináší především známé herce, mezi nimi ikony horrorového filmu (Lee, Cushing a krásná Pittová). Obsahově se nejedná o nijak převratné dílo, byť psal scénář Robert Bloch (autor Psycha). Čtvrtá povídka o plášti, který z jeho nositele udělá krvelačného upíra, vyšla u nás pod stejným názvem ve sborníku Tichá hrůza. Pěkná kamera, smysl pro detail, úžasný dům pro horror jako stvořený, skvostná bouře (2x) a chvílemi nesnesitelné kvílení smyčců střídané varhany či tikotem hodin smrti. V literatuře nijak originální témata - spisovatel posedlý vlastním dílem, tajemné strašidelné muzeum s voskovými vrahy nebo čarodějnictví kombinované s voodoo - jsou zpracovaná solidně, velký podíl má atmosféra společně s hereckými výkony. V závěru se dočkáme i klasického sklepení, kde dříme zlo... Nedostatek krve je nahrazen optickými hrátkami s kamerou, hudbou, bouří a strachem z neznámého. V té době oblíbená nahota je zredukována na jeden hlubší výstřih Ingrid Pittové. Byť je místy atmosféra pěkně chladná, bát se nejspíš nebudete. Celkové hodnocení 3-4*. (10.02.2014)

Občas mrazivý, místy i zábavný povídkový horor z prostředí jednoho podivného domu, v němž se až podezřele často prolévá krev. Co příběh, to trefa do černého, a to nejen kvůli vděčnému obsazení dvojice Cushing - Lee, ale i díky pestrosti jednotlivých segmentů, nadhledu a pěkné amicusovské atmosféře. Osobně mi nejvíc sedly ty dva poslední... Povinnost nejen pro kompletáře. (16.03.2012)

Film „The House That Dripped Blood“ má skvělou atmosféru, respektive každá povídka má výbornou atmosféru a je škoda, že témata, která jsou zde prezentována, prostě zestárla. Herecky je snímek výborný a herci zde neodvádějí jen svou standardní práci, ale skutečně se snaží o to, aby vás z příběhů mrazilo. Místy se to daří, a to i po letech, které film na svém kontě má. (02.06.2016)

Asi byla má očekávání (podpořená zdejším hodnocením, achjo, už nikdy nevěřit zrádnému čsfd, haha!) příliš velká, ale na 4 to zatím není, ani náhodou. Možná někdy v noci, ale ve dne to nefunguje ani omylem. Příšerná a otravná hudba, u které autor vůbec nepochopil, k čemu ji skládá. Až na vyjímky to není vůbec horor, spíše takové úsměvné (byť atmosférické) příjemné posezení u krbu v domě, v němž naukápla ani kapka krve. No, fakt. Sorry, za spoiler.:) Což se nelze divit, pokud znáte autora a jeho filosofii či styl psaní. Takže: 1.povídka- dobrá, leč nudná srandička, u jejíž pointy jsem se moc nasmál, takže dobrý. 2.povídka- o něco lepší, mající vcelku dosti slušný až hororově fatalistický nádech, bez těch zbytečných srandiček. 3.povídka- jednoznačně the best, tj.ta nejlepší, kde nebylo po typickém Blochově humoru za každou cenu (nikdy nepochopím, proč nechtěl či snad neuměl psát pořádné H fláky, až na vyjímky ze kterých by čtenáři měli týdny noční můry). 4.povídka- opět srandička, která je zakončena hezkou slečnou/paní upírkou (tady musím pozn., že upířiny nemusím odjakživa, takže se až na 3 vyjímky vždy, kdy jsem svědkem něčeho upírského, nudím). A na závěr, tu máme zakončení rámcového tj.spojovacího příběhu, který končí tak ´´neodhadnutelným´´koncem, že bych se za něj jako autor styděl. Asi to mělo být vtipné, ale nebylo. Částečně to zachránil netopýr na šňůrce.:))) Suma sumárum, stojí to za to, ale nedosahuje to svého potenciálu. Škoda. Třeba to v noci bude fungovat lépe. Kdo ví? A taky nemám rád, když je název hororu drsnější, než skutečnost. Přijde mi to vždy, jako klamavá reklama, která chce prodat produkt o kterém si výrobce není jist jeho kvalitou. Ne, opravdu zde neukápne ani kapka krve. Kape tu vosk, škrtí se tu, vystrkují se tu umělé špičáky, ale po krvi tu není ani památky. Nechápejte mě špatně...já rozhodně nepreferuji horory s krví, mozky a vnitřnostmi, jen mám rád, když název souvisí s dějem. Takhle to připomíná (což zpětně nebude náhoda) pár Simpsonovských halloweenů.:) Proto to varování. Pro fandy tzv.slasherů, ruce pryč. (15.08.2018)

Remeselne je The House that Dripped Blood síce zručne nakrútený, ale zároveň je dobrým príkladom toho, prečo nemám rád poviedkové filmy. Na rozdiel od celovečerných filmov sú až obsesívne zaťažené na záverečnú pointu, ideálne vtesnanú do posledného záberu, po ktorom nasleduje strih a unudené rozprávanie rozprávača. Nehovoriac o nevyrovnanosti príbehov - ten prvý je televíznou rutinou, druhý operuje skvelými farbami a Cushingom, ale pointa je generická, tretí je nalepší, lebo viac pracuje s atmosférou ako sa spolieha na záverečný zvrat a posledný je fajn obhliadkou za gotickými horormi. (07.11.2020)