Magnolia

Neuvěřitelné. To, jak ve svých filmech pracuje Paul Thomas Anderson s hudební složkou, je neskutečně fascinující. Tak sugestivní, že mi při první zmínce o tomto umělci přijde ve spojitosti s jeho filmografií právě hudba. Jak to dělá? Jak je možné, že tyto bravurní melodie dokážou tak nezaměnitelně doplnit nejhutnější, nejupřímější dramata, jaká jsem kdy viděl? Je to skoro jako kdybych pozoroval nevtíravý melancholický orchestr, ke kterému jsou přiřazeny ty nejdokonalejší, všeříkající obrazy, jež si lze představit. Viděl jsem - mohu myslím s čistým svědomím konstatovat - hodně dramat, ale to, jak na režisérské židli pracuje tento režisér je něco tak odzbrojujícího, že si charakterizaci jeho díla nedovedu představit na jiném místě než v encyklopedických slovnících pod pojmem: Film - drama. Navíc takové úchvatné množství chytrých dialogů, filozofických podtextů či překrásně barvitých charakterů se nachází snad jen v těch nejkvalitnějších a nejdůvtipnějších knihách! Knihách, které nám něco dají, a díky kterým v nás něco zůstane, nejlépe nějaké moudro... Jistě: věděl jsem, že něco podobného umí i filmy - proto se na ně rád dívám -, ale tohle bylo něco zcela nového. Myslel jsem si, že film a kniha k sobě nemají až tak blízko, ale tento snímek mne dokonale vyvedl z omylu. Číst si v tomto dramatu byla zkušenost, kterou jsem u kultury stříbrného plátna zatím nezakusil. Výkon Toma Cruise byl minimálně na Oscara, Julianne Moore se mi také začíná stále více zahryzávat do žebříčku nejoblíbenějších hereček. Jsem dojat, třesu se, a nikdy na tento zcela nový zážitek z jedné parné soboty nezapomenu. II Tak napodruhé je to snad ještě lepší, dojemnější, a píseň Wise Up tam prostě tak dokonale sedí, že příště už asi neodolám a zazpívám si jí... Už se nesmírně těším na třetí shlédnutí! (01.08.2009)

V úvodu mě film navnadil brutální souhrou okolností a tak jsem čekala, že "Magnólie" bude dalším snímkem jako "Amores Perros", "Crash" nebo "11:14". Zkrátka zpočátku matoucí útržky událostí, které se v závěru spojí do úderného celku, co mi drtivým direktem na solar plexus vyrazí dech. Jenže lejno! "Magnolie" je mnohem roztříštěnější než zmíněné filmy, jediná postava není normální a prakticky všechny mě nehorázně sraly. S kým jsem měla sympatizovat? S umírajícím hajzlem? S jeho hysterickou promiskuitní manželkou-fetkou? S jeho arogantním šovinistickým synem (Tom Cruise si roli zjevně užíval), nebo snad s dětským géniem-pochcánkem, s blbým ex-géniem, s debilním policajtem, se smažkou, kterou balil, s pečovatelem, co ve mně vzbuzoval pocit, že až mu pacient zhebne, s chutí mrtvolu ojede? Tak jsem skřípala zubama a dávala si "Magnolii" jen po kouskách, jelikož nejzábavnější na ní bylo, když jsem vzala manikúrní nůžky a odstříhávala si jeden po druhém přerostlé chlupy z bérců, občas mě vzrušily roztřepené konečky vlasů a chvílemi jsem nůžtičkami přemýšlivě zajela do nosa. Trvalo to sice půl roku, než jsem se stopáží prokousala až do finiše, ale vydržela jsem v očekávání čehosi výjimečného, spojení všech linií do vyššího smyslu. A čekala jsem a čekala, pak přišel déšť, začaly padat hovna (no dobře, tak teda žáby) a po nich závěrečné titulky. COŽE?!! Už dlouho jsem u žádného filmu nezažila takové rozčarování. Nejspíš mě to pasuje na necitlivého imbecila, ovšem nebudu plavat s proudem a chválit něco, u čeho jsem div nechcípla nudou: hvězdičku dávám za herecké výkony, hvězdičku za poselství + hezkou píseň... a fuck off, Magnolia, už se mi nevracej na obrazovku. 45% (17.07.2013)

O některých filmech se holt píše hůř než o jiných. Napsat něco pořádného o Magnolii vyžaduje buď spoustu místa a spostu přípravy a času na utřídění myšlenek, nebo pouhý emocionálně vyseknutý výkřik. Zvolím to druhé. Magnolia je pro mě jedním z nejsilnějších a nejlepšíh kusů devadesátých let a krásným příkladem mixu chytré narativní techniky, říznuté postmodernou, dospělé, smyslné režie a konceptu, v rukou kompaktního, talentovaného autora a základními i komplikovanějšími emocemi nabitého příběhu s přesahem, skvěle odehraného a doprovozeného písničkovým soundtrackem, definující slovo atmosferický. 90% (13.01.2008)

Devět nástrojů, které zpočátku hrají každý svou melodii. Devět paprsků, které se sbíhají... A kamera, která jakoby bezcílně bloudí příběhy různých lidí, naslouchá tam a dívá se tady... A pak náhle ta tříšť melodií a světel začne souznít, osudy se spojují, proplétají, příběhy se začínají rýsovat. Vina, trest, odpouštění na prahu smrti. Je úžasné, s jakou citlivostí se Andersonovi povedlo zachytit devět velkých životních katarzí, jak dokázal Magnólii vygradovat od sprosté a přelétavé kakofonie úvodu až do onoho zvratu, kdy se všechny postavy pospojují zpěvem písně Wise Up. Tři hodiny neobyčejně osobního a zvláštního příběhu, který svůj princip předvádí už v prologu – některé věci zkrátka nejsou náhoda. Smysl Magnolie netkví jen v pasivním sledováním, neustálými aluzemi je divák povzbuzován v tom, aby hledal smysl, který je dobře ukrytý (viz. třeba déšť žab). Jako magnet fungují úžasné herecké výkony, jejichž vrcholem je pro mne až nepochopitelně silný Cruise v roli Jacka alias Franka. Nevěřil bych, že dokáže hrát tak emotivně. Navíc se výtečně podařil i český dabing... Jedinou skvrnkou na kráse tak zůstává fakt, že je film místy až příliš natažený a poznamenaný hluchými místy. Přesto uprostřed přívalu neskutečným hovadin je to jako ten déšť žab. Prostě se to stává! (13.02.2004)

Mám strach, až nastane čas a já budu muset udělat inventuru. Vím, že mé hříchy budou po zásluze potrestány a všechni kolem budou mít ten nejtěžší úkol - ODPUSTIT ! Několikrát jsem nestíhal sledovat ,,která bije". Dialog za dialogem a já si žádnej nechtěl nechat ujít ! Nejdřív jsem měl z tohoto filmu strach, ale dnes nelituji. Sice jsem asi všechno na poprvé ,,nezpracoval" tak jak bych si představoval, ale příště, to bude jistě chuťovka. Fanatický T.Cruise! To je role, která mi zůstane v paměti dlouho. Stejně jako myšlenky na to, co je a co není náhoda. (27.11.2005)