Bohéma

Bohéma nabízí na rovině konkrétních rozhodnutí i obecnějších principů solidní představu o tom, co se dělo v zákulisí milovaných filmů pro pamětníky. Veselohry s Burianem nebo Marvanem vám nyní už tak veselé připadat nebudou, v čemž spočívá zřejmě nejpodvratnější tah Roberta Sedláčka, tvůrce, který se zas a znovu pouští do toho, k čemu většina jeho kolegů nemá odvahu – odkrývá slabiny české národní povahy. V širších souvislostech sérii nahlížím tady. (20.10.2018)

Přehnané množství postav (oproti Českému století bez užitečných titulků se jmény), z nichž některé jsou v epizodě čistě proto, aby si divák mohl říct třeba „hle, Vančura!“ Namísto toho, abychom se skrze jednu novou tvář dostali k další, probíhá jejich uvádění na scénu dosti nesystematicky a celý díl se drolí do řady epizod, jen volně provázaných motivem arizace filmového průmyslu. Zarámování vyprávění vzpomínajícím Žákem prozatím hlavně rušivé a matoucí. Zahrané a natočené je to na druhou stranu nadprůměrně a oceňuji odvahu tvůrců ukázat, že a) milované prvorepublikové hvězdy byli obyčejní lidé, zbabělí, kolaborující a přizpůsobující se dobové situaci; b) film sloužil Němcům jako nástroj propagandy a navenek nevinná zábava ve skutečnosti nevznikala s tak docela nevinnými úmysly. Jenom čekám, kdy se, jako u Českého století, rozeběhne irelevantní debata nad tím, že takhle to ve skutečnosti nebylo a všichni zúčastnění vypadali a jednali docela jinak. (16.01.2017)

Mýdlová opera z protektorátu se stále více iritujícím soundtrackem a podivně labilní strukturou vyprávění. Zatímco úvodní vzpomínka na premiéru Kristiána, která má čistě ilustrační charakter a děj nikam neposunuje, je iniciována Žákovým vzpomínáním (co byste také dělali jiného, když máte okupanty pod oknem), většina ostatních návratů do minulosti již přímo nesouvisí s tím, jaké fotky si Žák a jeho dcera zrovna prohlížejí, mnohé nemají ani žádnou návaznost na Žákův život, čímž rámcové vyprávění pozbývá smyslu. Pořád ale věřím, že v některé z dalších epizod bude lépe opodstatněno a dojde ke hmatatelnějšímu prolnutí minulosti a „přítomnosti“ než prostřednictvím fotek, potažmo fotoaparátu. Způsob, jakým jsou na hlavní dějovou linii (Lili a Žák) napojovány osudy ostatních postav mi přijde poněkud nešťastný, přesněji neorganický. Burianova manželka přijíždí Lili oznámit, že se s ní chce Vlasta rozvést, což není dále nijak rozvedeno, Štěpánek se bez jakéhokoliv „build-upu“ schází s odnikud se zjevivším členem odboje, Žák náhodou navštíví natáčení Městečka na dlani zrovna v předvečer Hašlerova zatčení gestapem. A jako by dojem nespojitosti nebyl dost silný, dochází k necitlivým výpustkám dlouhých časových úseků, kdy je například Burianovi v jedné scéně nabídnuta práce pro rozhlas, která má být realizována o několik měsíců později, aby den D nastal prakticky vzápětí. Burianovo závěrečné dilema je s přehledem nejsilnější částí epizody, ale vyprávění k němu od začátku nesměřuje. Přichází – stejně jako další klíčové události – jako blesk z čistého nebe, což z Bohémy dělá fajn dokumentární kroniku, ale ne moc funkční dramatický útvar. Semknutosti a přehlednosti vyprávění nenapomáhá ani uvádění stále nových postav, u nichž je těžké odhadnout, objevují-li se jen, aby potěšily pamětníky (Adina Mandlová) nebo později sehrají v životě některého z hrdinů větší roli (Opluštil). Od dalšího sledování odrazuje také rozvláčné tempo, které trochu zrychlí až v posledních minutách během (záměrně?) nevkusné scény paralelního osídlování české ženy a českého prostoru (nebo co to mělo znamenat). Jsem v rozpacích a začínám se obávat, že dál to nebude o moc lepší. (23.01.2017)

Zřejmě nejsemknutější epizoda, ale pořád to není ani dost doku, ani dost drama. Prologem s Rusy půjčujícími si židle je nastolen motiv „jak vyjít s těžkou dobou“, různě variovaný i v protektorátních flashbacích. Mnozí si v rámci přizpůsobení nasadili masku (v případě Fučíka doslova), někdo podlehnul tlaku a zakomponoval do filmu podle klasické literární předlohy scénu židovského pogromu (jejíž natáčení patří k vrcholům dílu – „Tvařte se úlisně. Víc úlisně.“), někdo se v rámci možností snažil pomáhat svým židovským příbuzným, jiní se doslova kurvili s režimem. Paralelně je rozvíjen související motiv hrdinství tváří tvář mnohem mocnějšímu nepříteli. Štěpánek na jedné straně zdržuje dokončení scénáře Knížete Václava a na divadle sklízí ovace jako neohrožený Caesar, ale doma mu rupnou nervy, když manželku načapá s Fučíkem a jeho nervový kolaps je dovršen na gestapu. Žák se v podstatě náhodou zapojuje do činnosti odbojářů připravujících atentát na Hendricha, byť se po válce ke skutečnosti, že skutečným důvodem nebyla pomoc národu, nýbrž milenka, hlásit nebude. Jako mnoho jiných, třeba právě Štěpánek na divadelním pódiu, chce totiž být vnímán jako hrdina, který dokázal pokušení ke kolaboraci vzdorovat. Dojem epizodického vyprávění ale rozvíjení několika motivů (které se navíc netýkají všech epizod) přebít nedokáže. Na skutečnost, že „Štěpánek píše prd“ jsme dost těžkopádně upozorněni dialogem Žáka s Eliškou, rozšiřující již tak nepřehledně širokou řadu postav (pravdou však je, že některé z postav, které se v sérii dříve jen mihly a jejich přítomnost se zdála být zbytečná, byly konečně více či méně „zužitkovány“ – Fučík, Vančura, Mandlová). Vycpávkově působí vyprávění zpomalující scény jako z červené knihovny nebo špatného erotického filmu (-Sama? –Sama). Snaha zakomponovat do dialogů nepravděpodobný historický horizont, tedy úvahy postav nad tím, jak budou za své činy souzeny po válce, je násilná a zbytečně upozorňuje na to, že zde za postavy přemýšleli tvůrci (a na to, co poučený divák, znalý například Čápova osudu po válce, ví sám). Zakončení epizody ukazující běsnění během heydrichiády scénou natáčení eskapistické komedie s Oldřichem Novým (kterou vzhledem ke kontextu vnímáme v dost odlišném světle, než bychom podobný film vnímali během jeho nynějšího vysílání v televizi) ovšem považuji za natolik podvratné gesto, že se tentokrát – oproti předchozímu dílu – na pokračování celkem těším. (30.01.2017)

Už nastavovali zadek? S ohledem na dramatičnost doby podivně nedramatická, skoro letargická epizoda. Jestli mělo jít o způsob, jak vyjádřit stoupající apatii postav (po vzoru Mad Men), tak nevyšel, protože soustředěním přednostně na vztahy mezi postavami i stylem jde stále o melodrama a to podstatné se děje na povrchu, nikoliv uvnitř. Emoce jsou sdělovány přednostně hudbou, která zní často i ve scénách, které by díky hercům dobře (zřejmě lépe) obstály bez ní. Přetrvává dojem neorganického kladení jedné události za druhou (aby nebyl ničí tragický osud opomenut – tentokrát Anna Letenská), které nahrazuje promyšlenější dramaturgii s postupným rozvíjením omezeného množství provázaných příběhových linií, takže moc nezáleží, co bylo předtím a co bude potom. Jako když si prohlížíte staré fotografie a u každé si vybavíte nějaký příběh. Takto ovšem rozdrobenost vyprávění odůvodňována není a byť si Žák s dcerou nějaké fotky prohlížejí neustále, odskoky do 68. roku působí nadále rušivě a nijak smysluplně nekomunikují s tím, co se dělo za protektorátu. Závěrečné dialogy o tom, k čemu by mohlo dojít po válce (obavy, aby se Frič neuchlastal, Havel věřící, že mu stát vrátí peníze) pak nejsou více než samoúčelným pomrkáváním na poučeného diváka, který ví, že všechno bude jinak. Stejným způsobem bohužel (ne)funguje celá Bohéma, silná tam, kde stačí ukazovat, ale selhávající, když je třeba vyprávět. (06.02.2017)

–Třicet tisíc barevnýho Kodaku? Kde jste to vzali? –Vzali. Epizoda, která mne bavila trochu víc než většina ostatních hlavně pro to, že dění v kinematografii za třetí republiky mne zajímá trochu více než dění za protektorátu. Dramaturgicky je to ale pořád stejně rozplizlé. Namísto plynulého vývoje se skáče od události k události. Nejnosnější příběhové linie (Havel, Burian) ztrácejí na síle vinou jejich neustálého přerušování tuctovým melodramatickým vyprávěním (herecky i povahově naprosto nezajímavý Žák). Rámcové vyprávění je nadále víc ke škodě než k užitku. Budovatelský optimismus, o němž v roce 68 hovoří Žák, například v poválečných scénách není vůbec přítomen a nedává tak smysl, proč lidé Rusům, potažmo komunismu věřili. Sedláček zvolil tón truchlohry. Všechno je špatné a může to být jedině horší – někdo se projevuje jako bezpáteřní svině, jiní pykají i za to, co nespáchali, do popředí se tlačí lidé bez talentu. Místy, třeba když se na scéně objeví jistý Bouchal ze Státní bezpečnosti, působící zlověstně i při loupání pomeranče, je snaha ukázat nové poměry v co nejhorším světle až (tragi)komická, ale podobných guilty pleasure momentů Bohéma bohužel nenabízí dost, aby oslabily pocit, že je to celé jakési nedomrlé a mdlé. (13.02.2017)

„Bylo to nutný, aby to pochopila i Marta Gottwaldová.“ Stejně nekoncepční díl jako všechny předchozí (v šedesátém osmém kromě Žáka chvíli sledujeme i Friče, po natáčení Uloupené hranice přichází skok cca o dva roky a natáčí se Němá barikáda, prostor věnovaný jednotlivým epizodám je značně disproporční), ale díky řadě neotřelých nápadů jsem se bavil. Je poznat, že komunismus Sedláčkovi sedí líp a dovolí si v něm víc. V jádru jde sice stále o melodramatickou tragédii a exploatace (psychické) bolesti některých postav překračuje hranici vkusu (Havel ve vězení), ale tón je kousavější. Zejména v případě Fričovy a Štěpánkovy linie. První svou frustraci řeší alkoholem (dívaje se přitom na plakát „Je čas soudruzi – skoncovat s alkoholem!“), druhý rezignovaně přijímá roli v divadelní adaptaci Reportáže psané na oprátce a ve Vávrově Janu Žižkovi a v obou případech se vyžívá ve svém přehrávání. Tragikomické situace obou jsou pointovány záběry z nečekaných úhlů (Štěpánek na pódiu Národního zezadu a z nadhledu) nebo s nečekaným obsahem (dva otylí pionýři hladí vycpaného krokodýla, což Frič komentuje slovy „To je jak z Bretona“) a výstižnými švenky (z hereckého ansámblu svorně zpívajícího Internacionálu na oponu Národního divadla). Vtipným tahem bylo zakončení vzpomínkové roviny scénou z natáčení Marvanovy komedie (Anděl na horách?) s držkující Chytilovou, napovídající, že období soudruhů poslušně plnících pokyny shora nebude trvat věčně. Rozsáhlé zapojení humoru jako obranného mechanismu ukazuje, že Bohéma mohla být přinejmenším mnohem záživnější sérii, kdyby si podobný nadhled dokázala udržet kontinuálně. (20.02.2017)