Noční děsy

No tak mě se Nightmares dost líbilo. Je pravda že některé příběhy pokulhávají......Ale hezky popořadě. První příběh o ženě co si jede do města pro cigarety je naprosto dokonalá ale bohužel nejkratší, dokonce mi přijde že si zde režisér Jamie Blanks půjčil konec filmu(překvapující) ke svému Urban legends 5*. Druhá povídka o hráči který chce dohrát hru kterou nikdo před ním nedohrál je sice dobrá a hodně efektově dobře zvládnutá, ale bohužel i dost zdlouhavá, Emilio Estevez tu hrál skvěle ale bohužel tu bylo až přehnaně moc ukázek z těch her, takže snižuju na 4*. Třetí povídka ale dopadla nejhůř. I když Henriksen je sympaťák tak neudržel tempo který je neuvěřitelně pomalé, a navíc povídka je děsně nezajímavá. 3*. A nakonec povídka o nepříjemném spolubydlícím. Krysa. Film mi dost silně připomínal kratší verzi Of unknown origin. Pěkně udělané a zábavné 4*. Takže resumé? Dávám 4* protože i přes dost slabý třetí příběh u mě jsou většinou pozitiva. (07.08.2010)

Tohle jsem viděl strašně dávno a zapamatoval si z toho jen druhou povídku. Utkvěla mi v paměti ale tak silně, že jsem trochu zapátral abych si film osvěžil. Raně osmdesátkový povídkový filmový horror. To je prostě to nejlepší doporučení, co může film dostat. Přesto to nemusí stačit. První povídka je hrozně super. Hlavně pro jednoduchou zápletku v kombinaci s kratičkou stopáží. To napětí v ní ale přímo bobtná. (*****) Druhou povídku mám hrozně rád, pro její typickou osmdesátkovost. Prostě příběh své doby. On by šel realizovat i dneska a v rámci digitalizace i pozlátkověji, ale ztratilo by to to kouzlo. Dnešní PS a Xbox generace to asi nepochopí a nevcítí se tak do toho, ale já pocházím z generace, která tohle (sice o pár let později) zažívala na vlastní kůži, takže hlavního hrdinu povídky docela chápu. Taky jsme vydrželi hrát celé dny, byly jsme hodní na babičky a příbuzné, aby z toho kápla nějaká dvojka do automatu, někteří z nás dokonce kradli. Povídka je možná zbytečně dlouhá, ale ty digitální triky jsou parádní a nostalgie (společně s naprostou a bezvýhradnou láskou k osmdesátkám) funguje dost silně. Plus ty punkové vypalovačky. (*****) Byla-li první povídka syrovým horrorovým thrillerem, druhá sci-fi horrorem, třetí povídka je spíše psychologické mysteriózní drama o ztrátě a znovunalezení víry. Henriksen se snaží, ale nestačí to. Něčím mě to hrozně prudilo. (**) Poslední povídka se rozjíždí dobře a naláká na slušný apokalyptický souboj mezi člověkem a krysou s parádní matkou a brutálně nesympatickým fotrem. Celé se to nakonec ale utopí v nezajímavosti, fotřík je čím dál nesympatičtější (chcete ho zabít dřív, než ta krysa) a veškeré nadšení ze začátku je pryč. (2,5*) (25.04.2017)

Béčko ako remeň, ale také proste boli 80. roky a práve to mám na nich možno najradšej... Páčili sa mi najmä poviedky Night of the Rat (mala určité hororové kontúry, aj keď megakrysa, ktorá sa tu objaví už v dnešnej dobe predimenzovaných vizuálnych efektov vystraší asi málokoho) a Bishop of Battle (zaujímavý nápad, frajerský Emilio Estevez). (02.06.2010)

Poměrně zábavná béčková antologie, ale jednotlivé segmenty jsou jako přes kopírák - všechno už tu někdy bylo a v daleko lepším podání. Joseph Sargent naštěstí byl velmi schopný režisér a dokázal vytvořit solidní atmosféru ve všech částech. Terror in Topanga: Krátký a jednoduchý thriller o ženě, která si v noci jede koupit cigarety i přes to, že okolí ohrožuje sériový vrah. Zřejmě taková malá protikuřácká agitka - 50%. The Bishop of Battle: Emilio Estevez je posedlý hraním arkádových her, ale jedna z nich mu trochu přeroste přes hlavu. Osmdesátá léta hadr - 55%. The Benediction: Třetí příběh se nese na vlně snímků jako Duel a Auto - démonický vůz pronásleduje zoufalého Lance Henriksena, na jehož hereckém výkonu tato část více méně stojí - 55%. No a nakonec čtvrtá část Night of the Rat: Historka o rodině, kterou terorizuje přerostlá krysa. Ve stejném roce však vznikl komediálně laděný horor Zlo neznámého původu s Peterem Wellerem, který tuhle zápletku pojal daleko zábavnějším způsobem, tím pádem se tento vážně pojatý segment nemůže celovečernímu filmu vůbec rovnat - 55%. (13.05.2011)

První tři povídky za 4, poslední za 3. Zdá se, že v 1. polovině 80. let se USA (na rozdíl od západní Evropy, která se začala rozkládat dříve) snažily ještě držet určitou pozitivní morálku. První tři příběhy jsou zároveň tak trochu výchovné, neboť ukazují, že do strašných situací se dostal člověk svou neposlušností či selháním. Poslední příběh o obří kryse je na infanitlní úrovni japonské Gappy... (10.11.2009)