Wallander

Wallander je dalším detektivním klenotem BBC. Záleží, jak komu co sedne, ale mě osobně Wallander oslovuje o něco více než samozřejmě skvělí Sherlock a Luther ze stejné stáje. Fakt je ten, že pojetí tohoto seriálu se od zmíněných detektivů jejichž genialita hraničí s nadpřirozenem, tolik liší, že nemá smysl je srovnávat. Wallander je především o skoro uvěřitelných zápletkách a atmosféře. Ta je zde neustále tísnivá, ponurá, sychravá, bezvýchodná zkrátka takové severská, jednotlivé epizody jsou bravurně a umělecky zrežírovány a vždy se nesou o poklidném tempu, přičemž závěr vždy přinese gradaci, napětí a většinou další bezvýchodnost. Kennetha Branagha jsem předtím nemusel. Respektoval jsem jej jako kvalitního herce, ale byl mi nesympatický zdánlivě snobským přístupem ke svému řemeslu, hodně divadelně laděných projektů atp. Ale zde dokazuje, že je mistrem jakéhokoliv, i filmového herectví. Jeho minimalistické ztvárnění zdeptaného, životem ubíjeného detektiva, který si neumí zachovat odstup od své práce a krutého světa, přesahuje pouhé standartní odehrání seriálové role. Branagh zde opravdu předvádí něco co pro neznalost méně blbého termínu nemohu nazvat jinak, než hereckým koncertem. Existuje zažitý pojem „severská detektivka“, pro mě její nejlepším reprezentantem tedy rozhodně nebude trilogie Milénium, ale právě byť angličany natočený Wallander. Závidím občanům Spojeného království, když mohou vidět že jim veřejnoprávní televize za jejich peníze přináší nějakou protihodnotu, takový pocit asi nezažiju. I přes nepříliš povzbudivé vyznění seriálu je pro mě jeho sledování větším důvodem k optimismu, než shlédnutí pouhých pár mučivých scén z čétečkovské a čecháčkovsky provinční nové Sanitky, nebo Vyprávěj. (27.09.2013)