American Crime Story - Lid versus O. J. Simpson

Méně chladně procedurální než by jeden čekal. Procedurální část je odsunuta na třetí kolej ve prospěch velkého amerického angažovaného dramatu stavícího na charakterech, příbězích, emocích, předsudcích a sociálních přesazích (rasismus, sexismus a však to znáte). Samozřejmě to není nutně špatně, jakkoli to (minimálně mě) zamrzí. Na druhou stranu to jde ruku v ruce s tím, že přesně tohle onen proces zcela ovládlo na úkor důkazního materiálu a podobných „nadbytečností“. Kam jinam by však tento přístup sedl, než právě do procesu s nejslavnější zámořskou celebritou, která kdy byla obviněna z vraždy. Mediální cirkus měl žně a pokrýval nonstop každý detail o všem a o všech během této soudní soap opery. A pak se případ jasné vraždy změnil v několikaměsíční společnost polarizující „Proces století“ o rasové otázce. Právě o tento aspekt tvůrcům jde a pracují s ním nelacině, relevantně, komplexně i zajímavě. Na škodu je rozpačitější rozjezd a některé výkony. Jsou tu vedle sebe ty absolutně výtečné (Brown, Vance, Lane a samozřejmě Sarah Paulson) s těmi, které působí skoro až jako parodie. Je jich sice jen pár, ale o to více bijí do očí. Za vidění to však jednoznačně stojí, když ne pro až zarážející aktuálnost či pro strhující průběh (jde o seriál, který se dá slupnout na jeden zátah; speciálně pak od páté epizody dále), tak pro ukázkový příklad všeho prohnilého v americkém právním systému. Obžaloba se musí potýkat s jednou procesní chybou za druhou (jakkoli jsou nechtěné, ale u takto sledovaného případu zarazí; o to více že evidentně nejde o výjimky potvrzující pravidlo). Obhajoba zase případ o dvojité násilné vraždě do značné míry „ignoruje“ a hlásá si rasovou linii, na kterou ji (a ráda) přistoupí média, veřejnost a nakonec i ta obžaloba s porotou. A v tomto ohledu je to vlastně fascinující/znepokojující zdaleka nejvíce. (23.01.2017)

Málokdo má smysl pro drama jako Ryan Murphy a to, že si takovou složitou nálož vzal pod svá křídla a teď za to sklízí chválu, je pořádné zadostiučinění. Protože si nemá cenu nic nalhávat, proces století to opravdu byl. Od začátku je jasné, že v příběhu, kde většina diváků zná začátek a konec, nebude místo na příběhové šoky. Mýlil jsem se, protože v zoufalém boji odhodlaných žalobců i nelítostně kousajících obhájců se pár překvapivých veletočů skutečně odehraje. Dokud se celé dění nedobere k samotnému soudu, měl jsem s vyprávěním docela problém, protože O.J., byť je to částečný úmysl, působí i díky melodramatickému výkonu Cuby Goodinga více než nesympaticky a jeho hysterické výlevy, kdy si svojí skřípavou fistulí neustále jen stěžuje, jsem téměř protrpěl. Jak ale začne atmosféra houstnout, jde se do úplně jiných otáček a tu nejzásadnější zásluhu na tom mají herci. Tolik dech beroucích výkonů na jednom místě totiž nemá obdoby. Nejvíc mě dostala nepřekvapivě Sarah Paulson, které jsem držel palce při každém klacku pod nohy od protivníků či veřejnosti, hrůzu nahánějící John Travolta nebo Courtney B. Vance v životní roli téměř až krvelačně působícího démona boje za lidská práva Johnnieho Cochrana, který ve svém přesvědčení bohapustě páchá "dobro". Mým největším oblíbencem se ale stal zprvu nenápadný, ale čím dál důležitější Chris Darden. Ta rozpolcenost, kdy se od něj očekává, že nebude na této straně barikády – a když už na ní je, tak označování jeho přítomnosti za čistě rasovou záležitost, to jsou mistrovské chvíle a jsem jedině rád, že právě od Juicova případu stoupá hvězda Sterlinga K. Browna strmě vzhůru. (26.03.2018)

1. série Ryan je pro mě prostě všeuměl. Poté, co mým mlsným chutím naservíroval absurdně pojaté, komediálně nedosažitelné Scream Queens, přichází další pětihvězdičková pecka, pro změnu z velmi vážného soudku. Jedná se o případ O.J. Simpsona, který se táhl nespočet měsíců a Ryan se do toho se svým kvalitním hereckým osazenstvem pustil po hlavě a skočil do pořádné hloubky. První tři díly byly sice rozpačité, nevěděla jsem, jestli pro mě seriál o právech, zákonech a politice nebude příliš nudný, zdlouhavý a těžce stravitelný. Po třetím díle mě ale tento strach opustil, protože jsem si pomalu začala oblibovat postavy, soucítit s nimi, spekulovat, sledovat napjaté situace, které si tamní postavy museli nosit až domů společně s těžkými břemeny, jež táhly se svou prací. ACS je seriál především o skutečných věcech, emocích, pocitech, nejistotách, ale i zkorumpované společnosti ve 20. století a rasistických konfilktech v USA. Murphy nezapomněl své dílo pořádně vygradovat. Podal divákovi svoji pravdivou verzi a informativně, přesvědčivě a místy i zábavně zpracoval desetidílný seriál až publicistickým způsobem, který mě neskutečně bavil. Dalším kvalitaivním plusem byli výteční herci, obzvlášť potěšil John Travolta. Já doufám, že Murphyho tahle jeho chuť pouštět se do obtížných projektů nepřestane a naservíruje nám další porci. (31.03.2018)

Znovu nezbývá než žasnout nad tím, kam se seriálová produkce v posledních letech vyšvihla. Nádherně vystavěný narativní proces s božími herci a šviháckým retro kabátem, který v jediné chvíli diváka nezahlcuje, nýbrž neustále rafinovaně napíná a drží v šachu. Každá epizoda se může opřít o jinou formální dominantu (od rytmizovaného střídání více dějových linek přes jejich nápadité překrývání až po hrátky s časem či s dokumentárními prvky) a nehorázně mě bavil proměnlivý přístup k postavám, který umožnil zakomponování osobních rovin bez toho, aby odváděly příliš pozornosti od samotného procesu (zpočátku pragmatická a cynická právnička je v závěru nejemocionálnější a nejkomplexněji rozvedený charakter). Neustále dostáváme zásadní informace a motivační nitky, ale sranda je, že mnohdy začnou dávat smysl až po několika epizodách, kdy už divák zpracovává desítky dalších a neméně podstatných podnětů. Prďácký je ale také symbolický hudební podkres a už zmíněný casting - dlouho jsem neviděl, aby se herci do reálných protagonistů tak grandiózně převtělili (paradoxně až na Goodinga, který Simpsonovi moc podobný není - ale hraje výborně) a ještě déle jsem nečučel na pardála Travoltu, jak si nějakou roli takhle užívá. Strašně moc bych si přál, abych to mohl zhlédnout, aniž bych dopředu věděl znění verdiktu, protože by mě to emocionálně usmažilo jako žížalu na sluníčku. Ale i tak - nejlepší soudní drama, co kdy vzniklo, Vyvolávače deště nebo Norimberský proces nevyjímave. (16.11.2017)

Ohromný množství témat. Přes rasové otázky zakrývaný machismus, přes uniformy zakrývaný rasismus, zpochybňování amerického justičního systému, všechno. Skrz na skrz komplexně pospojované a ucelené. Důležitá historická událost, která nabízí v televizním formátu krom velkých témat i obří množství nedokončených příběhů hlavních aktérů. Jako hrozně chutnej ždibec obrovskýho celku. Čím méně toho znáte, tím víc to s váma lomcuje, ale zatřese to solidně, i když víte všechno. Nevěřil bych, že to někdy napíšu, ale David Schwimmer - výbornej. (15.09.2019)