The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
Režie:
Oliver StoneKamera:
Robert RichardsonHrají:
Val Kilmer, Meg Ryan, Kathleen Quinlan, Kyle MacLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon, Michael Wincott, Michael Madsen, Josh Evans, Costas Mandylor (více)Obsahy(1)
Ztvárnění osudů slavné skupiny The Doors a zejména jejího zpěváka Jima Morrisona, který žil nespoutaným životem, zemřel v pouhých sedmadvaceti letech a stal se legendou. Vynikající herecký výkon Vala Kilmera v hlavní roli je doprovázen skvělou hudbou a nechybí ani největší hity The Doors! (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))
Recenze (569)
Temná biografia s brilantným Valom Kilmerom čoby pomäteným rockovým básnikom. Myslím, že kvalita filmu dosť kolíše s tým, akým veľkým fanúšikom The Doors je divák. Ja som býval aj väčším ako teraz... ()
Film o životě na doraz a ještě mnoho metrů za touto hranicí, kterému pomáhá i autentická muzika a osobitá forma. Mimo jiné však také o zblbnutí ze slávy a o tom, jak snadno se nechá zmanipulovat tupý dav. ()
Pojď mé dítě, ukážu ti cesty bolesti a pohoupám tě na vlnách extáze. Budeme tančit a bláznit a žít.... Dokud nám duše nezhnijí pod nánosy fetu a lihu, protože skz dno tisící lahve v řadě už se i ty ideály nějak ztrácejí v mlze. Už ani to šílenství hlubokomyslných depresí z marnosti vlastní existence pak nevypadá zdaleka tak oduševněle... jako spíš blábolení zničené trosky. Ale možná taky ne. 9/10 ()
Jsem velice rád že Jima Morrisona ztvárnil Val Kilmer.V úvahu ještě připadali Tom Cruise, Johnny Depp, John Travolta nebo Richard Gere. Neříkám,že to jsou špatní herci,ale když vím jaký famózní výkon předvedl právě Val Kilmer tak si v téhle roli prostě nedokážu představit nikoho z výše jmenovaných.Podle bubeníka The Doors je prý třetina filmu fikce,ale já nevím jaký byl skutečný život Jima a je kapely,takže nemůžu posoudit.Hodnotím to co jsem viděl a to se mi líbilo. ()
Když jsem viděl Kilmera na pódiu, připadalo mi to, jako kdybych byl já sám součástí té skvělé atmosféry, jako kdybych byl součástí všeho toho kolotoče rotujícího kolem kapely. ()
Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. ()
Nezvládnutý film. To, že se Val Kilmer nápadně podobá Jimu Morrisonovi, je jedna věc, ale to je taky to nejlepší z celého filmu Olivera Stonea. On asi zná písně The Doors jen z vyprávění, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč tento film tak šíleně zpackal. Z Morrisona dělá idiota, po tomhle filmu byste si stěží pustili jeho muziku. Morrisonovo rebelství rozhodně nespočívalo v pouhém povrchním obnažování na veřejnosti, jak se nám snaží Stone vehementně narvat do hlavy. Jeho ikonu snímá povrchně a z celé jeho etapy vybere pár momentů, které v jeho režii působí značně nevěrohodně. Ostatně celý tento film je odfláknutý, nevěrohodný a velmi trapný, neboť legendu, jakou byl Jim Morrison, zde smrskl na pouhou karikaturu bez vlastní identity. Toto, pane Stone, Vám opravdu žrát nehodlám. 40% ()
Preciznost Olivera Stonea ještě z dob kdy byl ve formě s výborným kameramanem a hereckým obsazením. Pod kapelou The Doors jsem si do dnešního dne nevybavil žádné skladby a to i přesto, že jejich nejprofláklejší hity já už dávno znám a snad jen ty nejsou špatné. V průběhu sledování jsem se ani moc nenudil, ke čtvrté hvězdě však ještě malinko schází pocit, po kterém se mi tento počin nevytratí z paměti. 65% ()
keď Jim naozaj žil takto, čudujem sa, že sa vôbec dožil "až" 27 rokov . . . neprekonateľný Val Kilmer a jeden zo Stoneových filmárskych vrcholov ()
Val Kilmer je Jim Morrison podobným spôsobom, ako je Ben Kingsley už navždy Ghándím. Nájdite desať rozdielov. Stone točí presne svoj štýl, pre ktorý ho tak uznávame, čiže zobrazuje neortodoxnú osobnosť, ktorá hľadá svoje miesto vo svete a bojuje so zvyškom sveta. Nie som fanúšikom Doors, ale vôbec mi to nebránilo si vychutnať film aj s parádne inscenovanými vystúpeniami kapely. ()
Dožít se při takovém způsobu života úctyhodných 27 let si zaslouží minimálně smeknout klobouček. The doors byla skupina, jejíž hudba mi není úplně cizí. Dokonce bych u nich našel i několik uchu lahodících songů. Přesto se za jejich fanouška rozhodně nepovažuji. Film jako takový je zpracovaný skutečně na vysoké úrovni. Bohužel se po chvíli neubrání značné stereotypnosti, které se drží až do samotného konce. Vidím to na 3*. ()
Tak se ptám..hrál Val Kilmer Jima Morrisona, nebo se Jim v době natáčení do Kilmera “jen“ vžil?! Tenhle biografický počin o hudbě (viz The Doors), drogách (viz The Doors), alkoholu (viz The Doors) a sexu (hádejte, co sem teď patří:) nám servíruje idylický a hvězdný vzestup kapely a její následný drtivý pád, zakončený Morrisonovou smrtí..RIP! ()
Prelinánie reality a"iných stavov"je v tomto filme normálne.Som rád,že som sa nato naladil-inak by som tento snímok vypol už v 30minúte..!Avšak nestalo sa tak a The Doors ma zaviedli do tajov hudby a poézie,s ktorej niet cesty späť!Rozhodne ma prekvapil Val Kilmer v svojej životnej úlohe a Oliver Stone ma nesklamal(nevšedné hranie s farbami).Niesom nejaky znalec The Doors,ale snímok mi učaroval a páčil sa mi.Chybal krôčik k dokonalosti,silné 4*..! ()
70% Doors jsem před shlédnutím filmu vůbec neznal, o Morrisonovi slyšel jen letmo a rozpoznal jsem tak jednu píseň, navíc nesnáším Olivera Stonea a jeho filmy. Přesto to byl celkem působivý zážitek... ()
Val, ten mě velmi mile překvapil, Oliver od toho jsem to tak nějak očekával. Hudba, i když jsem ji nějak extra nikdy neposlouchal velmi působivá i po tolika letech. A Jim? Ten svůj souboj prohrál až příliš brzy. Na druhou stranu, stejně to byl asi magor. ()
Dokonalý psychadelický zážitek. Kilmer na hrad! ()
Pri hodnotení filmu som nebral do úvahy, že som nikdy nebol fanúšikom skupiny a okrem dvoch - troch výnimiek nepoznám ani jej tvorbu. Na filme mi okrem dĺžky najviac prekážalo sústredenie sa Olivera Stonea na Jima Morrisona, aj keď to mal byť film o The Doors a výber iba tých udalostí z jeho krátkeho života, ktoré napĺňali heslo Sex, drogy a Rock´n´Roll. Ide o tú istú výhradu, ktorú som mal voči Mangoldovmu stvárneniu Johnnyho Casha vo filme Walk the Line. Režisér však má na takéto videnie licenciu a ja mám zase licenciu na to, aby sa mi to nepáčilo. Film je zaradený aj ako hudobný a hudby, teda toho, čo považujem za hudbu, tam veľa nebolo. Val Kilmer ma svojim výkonom ohromil, nedal sa zahanbiť ani kameraman, ale dvojhodinové sledovanie talentovaného mladíka ktorého drogy, chlast a sex odvádzajú od Rock´n´Rollu a vedú k neodvratnému koncu je síce smutné, ale aj stereotypné, chvíľami až nudné. ()
Efektní dopívaná, která je tak přesvědčivá, že vám do hlavy jednou provždy vypálí svou představu The Doors a Jima Morrisona a přinutí mozek uznat ji za svou a platnou. Je mimořádné úspěšná pokud jde o zachycení atmosféry kolem The Doors, velmi volně však zachází s fakty, kterými manipuluje a ohýbá je podle svých potřeb a pak je míchá s věrně zachycenými okamžiky života kapely a jejího lídra. Stone byl pro mě vždy především přesvědčivý manipulátor a žonglér s fakty a The Doors nejsou vyjímkou. Nicméně to ostatní je velmi dobré. Val Kilmer je jako Morisson dokonalý a jsem přesvědčen, že už navždy zůstane jeho největší a zásadní životní rolí. On se jím skutečně stal a udělal z něj skutečnou ikonu. Také Meg Ryan je do role Pamely výborná volba. Atmosféra koncertů je výtečná, zejména kameraman mi občas připadal jako další šaman, který na place provádí úchvatná koula a dodává atmosféře tu poslední špetku dokonalosti. Škoda, že příběh samotný je osekaný na sdělení, že Morrison chlastal, bral drogy a pařil na nekonečných mejdanech. ()
Související novinky
Není Kravitz jako Hendrix
Se životopisnými snímky se poslední dobou roztrhl přímo obrův pytel. Kinohity Frida, Walk the Line, Capote, Ray a starší neméně úspěšné Doors, Elvis Presley nebo Great Balls of Fire! se prostě musely… (více)
Skupina The Doors se stala nesmazatelnou hudební legendou, ruku v ruce s tím došlo i na ambice realizovat biopic o této skupině. Kolem režie se postupně motali Brian De Palma, Martin Scorsese či William Friedkin, u kormidla ovšem nakonec skončil Oliver Stone. Z dnešního pohledu spíše komunisticky smýšlející režisér se díky stavění na konspiračních teoriích a kritice dle něj imperialistického vedení USA stal jednou z nejkontroverznějších figurek kinematografie, díky tučnému počtu kvalitních filmů se na něj ovšem jednou bude vzpomínat s úctou. Zásluhu na tom bude mít i samotné The Doors. V centru dění filmových The Doors je především jejich frontman - Jim Morrison. Tomu v kontextu tehdejší hudební scény již neobvykle dopomáhalo posilování drogami a alkoholem, omamné látky pro něj představovaly typ hudebního nástroje. The Doors jsou poté z dnešního pohledu vnímání především jako průkopníci v rámci psychedelického rocku, kdy cílem bylo obměnovat mysl právě díky návykovým látkám. I díky tomu se příběh The Doors paradoxně stal ideálním námětem pro Olivera Stonea, který i princip tehdejšího amerického šoubyznysu (který se v době vydání v roce 1991 neposunul raketovým skokem) mohl využít jako nástroj k další kritice amerického systému. Film začíná klíčovým momentem života Morrisona, kdy je Morrison svědkem čerstvě mrtvého indiána, načež začíná věřit, že se do něj zesnulý indián převtělil. Jde o formativní moment Morrisonova života, v podstatě započíná Morrisonovu posedlost smrtí. The Doors Stonea jsou poté stejně ostré jako skutečný příběh této kapely. Dochází nejen k tripům a boření společenských hranic, ale i rozkladu Jima Morrisona v dost možná životním výkonu Vala Kilmera. Z výsledného filmu jde cítit obdiv k předobrazu protagonisty. Stonea samotní The Doors zaujali už v období jeho přítomnosti v armádě během Války ve Vietnamu, usilování o adaptování příběhu výjimečného umělce stalo Stonea hodně přemlouvání a konfliktů s klávestistou The Dors Rayem Manzarekem (který chtěl biopic The Doors točit sám), The Doors ovšem v součtu především skutečně slouží jako pocta speciálnímu umělci. Ten sice i v rámci filmového převyprávění spěje k dekonstrukci, fetování i šukání mu začíná lézt na mozek, přesto se na plátně pořád prezentuje příběh hodnotného umělce, do kterého se Val Kilmer zvládl doslova převtělit. Klíčem k úspěchu byl nevyhnutelně i kameraman Richard Richardson, který v obraze přesně vystihl estetiku 60. a 70. let, pracovat s barevnou expozicí, obrazovými perspektivami či osvětlením. The Doors jsou díky tomu snadno i obrazovou extází, která podtrhuje život člověka, který měl sice talent, podlehl ovšem zakázanému ovoci a souboj s ním především prohrával. Stačí se zaposlouchat do největších pecek The Doors a seznat, že byl Jim Morrison talent, o to více fascinující je poté sledovat jeho pomalý úpadek, dynamický vztah s Pam Courson v podání fantastické Meg Ryan i prozkoumávání hranic reality. Těžko se někdy odhalí pravda, dá se ovšem odhadnout, že by byl Morrison s tímto zážitkem spokojený. Olivera Stonea jde snadno kritizovat za jeho názory a přátelství s Vladimirem Putinem, jako režisérovi se mu dá ovšem vyčítat minimum. The Doors sice též trpí častou Stoneovou tvůrčí neukázněností a drobnou neschopností udržet nastavené měřítko, zrovna u filmu o The Doors je ovšem ta neukázněnost tak nějak vítanou záležitostí. Po 32 letech jde nicméně pořád o jeden z nejdivočejších hudebních biopiců, který ani po třech dekádách neurazí.... () (méně) (více)