Anna Karenina

Odkaz geniálního Lva Nikolajeviče Tolstého se zdaleka neomezuje na skvělou epopej VÁLKA A MÍR. ANNA KARENINA je dalším drahokamem v pomyslné pokladnici nadčasového odkazu jeho klasického díla. A současně další velká látka a výzva pro filmaře. Pro ty ruské z předcházejících generací uhodila jejich hvězdná hodina v slábnoucím svitu chruščevovského tání šedesátých let. Tvůrčímu týmu Alexandra Zarchy se podařilo vystihnout osobitou poetiku Tolstého románu, převést ji do neméně osobitého tvaru ruského filmu a zjednat rovnováhu mezi lyričností, vzbouřenou romantičností i vlastně napínavě probíhajícím dějem. Uhrančivá ruská krasavice, kterou tehdy Taťjana Samojlova byla, nabídnutou příležitost beze zbytku využila. V historické galerii ruských ženských postav přibyl další důležitý kinematografický článek (o dvacet let později na Kareninu naváže v dalším skvělém ZÍTRA BYLA VÁLKA neméně skvělá postava tragické Viky Ljuberecké). Tradiční ruské ženství v postavách tohoto lidského typu dosáhlo vrcholu svých emancipačních kvalit. Je to vklad, který má svůj světový rozměr; je to rovnomocný pandán k energickému anglosaskému nebo ostrovtipnému až uštěpačnému ženskému francouzskému typu. Cit, láska zejména, je mocný a ve své bezohledné, spalující vášnivosti a náruživosti cit často záhubný a zničující. Ale kdo ve svém životě alespoň jednou nehořel, nežil. Anna Karenina se dokázala vzepřít. Porážka jedince se stala majákem emancipační touhy následovkyň a dědiček. Naše dnešní lidství by bylo ještě sušší, suchopárnější, bezútěšnější, kdybychom alespoň zlomkem plochy našich duchových chodidel doposud nestáli na ramenou tragických velikánů obou pohlaví. I dnes smekáme před monumentem hrdinek historického všedního dne carského Ruska Alexandra III. A litujeme, že nemůžeme svá líčení opírat o čerstvý zážitek ze zdařile vytvořených DVD nahrávek a beze zbytku tak závisíme na vlastních letitých vzpomínkách. (05.05.2008)

Pro mě jako starýho tolstojovce, kterým sem kdysi býval, to bylo sice s dvacetiletym zpožděnim (AK sem četl v roce 1997 pokud se pamatuju), ale i přesto sem si během sledování filmu vše vybavoval, tedy skoro vše, netvrdim, že znám celou knihu nazpaměť, ale ty hlavní věci sem nezapomněl. Nevím, kolik filmovejch adaptací AK existuje, ale dovolim si tvrdit, že líp než jak to natočil pan režisér Zarchi to už adaptovat nelze, jedním slovem, je to vynikajicí verze, jev ní vše podstatné z knihy, zároveň je dost osobitá, aby nešlo jen o otrockej přepis díla. Výborně byli vybráni představitelé klíčových postav, Stiva, Kitty, Dolly, Karenin - ten byl mimořádnej!, Vronskij, Levin a nakonec i sama ejkej alias Anna Karenina, i když k té bych měl výhrady. Podle knihy sem si Annu představoval jako nadpozemsky krásnou ženu, něco mezi dnešní Angelinou Jolie a Sophií Marceau z před asi tak patnácti let. Prostě jako něco nepředstavitelně úžasnýho, oproti tomu vybraná herečka byla jen obyčejnou, žádná krasavice, ale asi bylo nemožný najít krásnou ženu i dobrou herečku v jednom, tak dal Zarchi radši přednost té herečce, ale to je čistě subjektivní pocit. Já sem rád, že sem se včera na ten Art díval a že sem tudle verzi viděl. Záslužnej čin, že jí dávali, spousta těchhle adaptací sou někde zavřený v trezorech a je potřeba je občas oprášit. (04.09.2016)

Snímek, který si viditelně užívá svou dramatickou polohu, aniž by ji jakkoli nadužíval či dokonce zneužíval. K námětu přistupuje s pokorou, ale to mu nebrání v tvůrčím rozletu, takže je schopný utáhnout prakticky cokoli - jednotlivé postavy se v jeho podání vymaňují ze zajetí stříbrného plátna a jejich charaktery získávají třetí rozměr. Každá z nich má své dobré i méně dobré stránky a jejich příběhy jsou orámované i svázané povahou časů, v nichž se zrodily, aniž by ztratily na aktuálnosti ... 4,5* ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Popravdě ... nemyslím, že nešťasný osud Anny Kareniny zpečetila jen dobová morálka, která velela "lepší" společnosti vyobcovat hříšnici ze svého středu a odsoudit ji tak k poněkud osamělému životu, probouzejícímu obyčejně trudnomyslnost a všeobecnou nespokojenost s vlastním údělem. Ocitla se v područí své nenasytné a trochu majetnické lásky, jejíž projevy by žádný chlap dlouho nevydržel ... odloučená od milovaného synka ... s malou dcerkou, k níž si patrně - zaslepena citem k Vronskému - nedokázala vytvořit bližší vztah (dítě bylo zachycené jen v letmém záběru kamery jako podružná, nepříliš důležitá rekvizita). Závěr se tudíž zdá být logický a nevyhnutelný ... přesto by vás v žádném případě neměl inspirovat, protože na můj vkus je zvolené řešení až příliš definitivní. (25.08.2017)

Konečně zpracování, ve kterém je Vronskij hezčí než Karenin... (přičemž, ne že by ten na svá léta vypadal špatně.) K filmu téměř nemám výhrad, občas mě trochu iritovala Taťjana jako Anna, ale rozhodně méně něž Keira, kupodivu mi nejlépe do této role sedla v tv verzi z roku 2013 Vittoria Puccini, (již jsem málem vynesla v zubech jako Mary Vetseru v Korunním princi), ale snad až v tomto zpracování mi došla tragédie všech zúčastněných a docenila jsem nádherně vykreslené jednotlivé postavy, z nichž každá měla nějakou nosnou vlastnost (zmíním např. lehkomyslnost Vronského nebo zásadovost až upjatost Karenina) ale rozhodně k nim měli i spousty dalších, takže nevyzněly černobíle (např. Karenin se sebou nechal pěkně manipulovat a Vronskij se zase docela ve vztahu snažil), čehož si já nesmírně cením a myslím, že právě tohle odpovídalo i románu (já si ho vážně budu muset přečíst). S Levinem jsem sice také byla nejspokojenější s tím nejnovějším, v podání von Thuna ( a nečekejte, že to nějak racionálně vysvětlím, už z pohledu na něj je to totiž jasné), ale celkově může toto sovětské o nejlepší zpracování soupeřit jen s verzí Garbo, Rathbone, Marc z roku 1935. (28.02.2015)

Vronskij: "Nemůžeme jet pozítří do Moskvy, mám jiné povinnosti." Anna: "Ty už mne nemiluješ. Kdybys mě miloval, jeli bychom pozítří." Vronskij: "Dobře, tak já všechno zařídím jinak. Pojedeme pozítří." Anna: "Ne pozítří už je pozdě, já už nechci jet do Moskvy, Kdybys mě miloval, tak bys to pochopil a nenutil mne." Proč tolik lidí, když dostanou, co chtějí, vlastně nevědí, co si s tím počít. Anna je sobecká, citově nevyrovnaná a vydírající osoba, jejíž tragický konec lidstvo neochudil. Ale tam ještě možná můžu chápat rozpolcenost z toho, že je odloučena od syna (a tak pro jistotu zanechá nešťastné i všechny ostatní), snad ještě víc mi lezl na nervy Levin. Dneska by seděl v kavárně Slavie, zapíjel světabol, říkal, jak je řád světa nespravedlivý, ale neudělal by nic, co by ten stav nějak změnilo, protože ve skutečnosti je s tím spokojen. Typický salónní socialista. Nádherný byl ten jeho rozhovor s Oblonským. "Tak proč se s mužiky nepodělíš o obilí, když s nimi tak cítíš?" - "No, víš, člověk v mém postavení ablabla." Naopak Oblonský mi byl nejsympatičtější. Nebyl to člověk nijak mravních zásad, ale měl krásnou míru cynismu ("aha, on slyší hlas" - to jsem se válel smíchy) a především nebyl pokrytec jako právě Levin. "Máš dvě možnosti. Buď ber věci jak jsou a užívej si, nebo s tím něco dělej, ale nefňukej na půl cesty." Vronskij je podle mě aspoň v tomto podání sympatická postava, jen prostě nedokáže uspokojit všechny nároky své milenky na čas a pozornost, zvláště když ona sama neví, co chce. On se dost snažil, ale tohle nemohl vyhrát. No a postava nejsložitější, Karenin. V jádru vlastně dobrý a spravedlivý člověk, který ale nemá v sobě kousek života. Jak říkal Vronskij, "kdyby mě vyzval na souboj nebo se rozvedl, to bych pochopil. Ale on neudělal nic." Já dost chápu jeho lpění na cti a práci, sám jsem podobná konzerva jako on. Ale tohle když se zároveň zkombinuje s empatií, pak teprve jde o úplného člověka. Ona mu úplně nechybí, ale někdy také zůstal na půl cesty. Když už Annu pustil za milencem, měl s ní pustit i dítě, kterému nebyl moc laskavým otcem (i když by svým způsobem špatným rodičem také nebyl). A pak ještě ty drobné vedlejší postavičky, třeba ty tři babky, co celou dobu všechno komentují, o všech vědí všechno, ty jsou naprosto stejné v Petrohradu, v Praze, Paříži, Londýně, Novém Yorku. Jinými slovy ano, výborné, krásně vystižená psychologie i morálka. Mimochodem nesouhlasím, že by Taťjana Samojlova byla ošklivá. Že někdo není plakátovou tvářičkou neznamená, že nemá kouzlo (a nadpozemská krása Angeliny Jolie, jak tu někdo navrhuje, to jako fakt, takový cuchty štětkoidní?). (24.08.2017)