Solaris
Soljaris
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Vadim JusovHudba:
Eduard Nikolajevič ArtěmjevHrají:
Natalja Bondarčuk, Donatas Banionis, Jüri Järvet, Anatolij Solonicyn, Nikolaj Griňko, Vladislav Dvoržeckij, Raimundas Banionis, Bagrat Oganěsjan (více)Obsahy(1)
Snímek Solaris na motivy románu Stanislawa Lema pojednává o ovdovělém psychologovi Krisu Kelvinovi, který je vyslán na vesmírnou stanici obíhající kolem planety zvané Solaris pokryté oceánem. Má zde vyšetřit záhadnou smrt lékaře, stejně jako psychické problémy sužující kosmonauty, jejichž počet rapidně klesá. Kelvin se na stanici setká nejen se zbývajícími členy posádky vykazujícími podivné a odtažité chování, ale ke svému velkému překvapení i s vlastní ženou Khari, která je už sedm let po smrti. Záhy vyjde najevo, že Solaris oplývá něčím, co u kosmonautů na vesmírné stanici vyvolává potlačované vzpomínky a obsese, a Kelvin je tak nucen zpochybňovat vlastní vnímání reality. (Cinemax)
(více)Recenze (361)
Po Stalkerovy další přímí zásah do mé duše. Tarkovskij byl génius! ()
"Netoužíme objevovat vesmír. Co bychom s ním dělali? Chceme zvětšit Zemi na úroveň vesmíru." ()
Asi jsem nezachytil celý komplex filozofických myšlenek, ale vizuálně mně chytlo hned švenkování kamery podmanivými precizně nasnímanými exteriéry. Tempo je pomalé a zároveň hypnotizující, umocněno i Bachovým preludiem v soundtracku. Existencialistické otázky a teologické odkazy se prolínají s autobiografickými prvky autora, pro jejich lepší pochopení bude nutno znát dobře bio režiséra._____Přizpůsobení předlohy zabývající se futuristickým problémem mezidruhové komunikace autorovým uměleckým záměrům je ale zjevné a zkoumání lidských duší je v kulturních dějinách Ruska nepřehlédnutelné. Kdysi jsem někde zachytil úvahu, že Solaris je jedním z deseti nejlepších filmů všech dob. Jakkoliv jsou tyto myšlenky emotivní, v podstatě naivní a možná i kontraproduktivní, nyní nemám sebemenší důvod takovou úvahu nějak rozporovat. ()
Je rozhodně zajímavé vidět takto starý sovětský film, který je v podstatě nezasažený dobovou politikou a východní mentalitou. I přes značnou rozvláčnost a jistý retro feel je díky obrazovým kompozicím, snové atmosféře a precizní režii Solaris i po 50 letech dostatečně aktuální. Předlohu Stanislawa Lema adaptuje poměrně věrně, ale přesto něco ubírá (vědecko-fantastickou stránku věci), někde dupe více na plyn (psychologie a filozofie) a ve finále přidává i něco nového (ambicióznější závěr). A právě ta upozaděná hard sci-fi rovina mě, jakožto casual diváka zvyklého spíše na modernější kinematografii, trochu mrzela. ()
Umělecky zajímavý film, který má jednu vadu: zapomněl, že účelem filmu není unudit diváka k smrti. Osobně se nepovažuji za popcornového diváka, ale tohle vážně ne. Kdo ví, třeba mu časem přijdu na chuť. BTW: Když desetiminutová scéna, kdy kamera sleduje auto jedoucí po dálnici, vyvrcholí tím, že ono auto zahne, probleskne mi hlavou myšlenka: "Kdyby nebyl Tarkovkij po smrti, nejspíš bych ho zabil ...". Po úvaze jsem jednu * přidal -za to mistrovské napětí ... ()
Tarkovského filmy nejsou snadnými oříšky k rozlousknutí, ale jednoznačně stojí za to, se nechat jimi maximálně pohltit a vším tím sáhodlouhým filozofováním a úvahami o věcech materiálních i duchovních se prodírat až k samému jádru, protože zážitek, který se přitom dostaví je intenzivní a neopakovatelný. Nemluvě o zrakovém blahu, které přinášejí propracované obrazové skladby. Sci-fi není mým oblíbeným žánrem, což bylo zřejmě hlavním důvodem, proč se Solaris v Tarkovského filmografii vymyká a stal se pro mě jeho jediným nezáživným dílem. Fádní a nenápadité kulisy, postavy odpudivého vzezření, v čele s chlapíkem, který se půlku děje producíroval v o číslo menším kostýmku, vypůjčeném ze studentského baletního představení, nepodnítily můj klimbající intelekt, aby se zainteresoval nějakou hloubkou počínání. Po dvou a půl hodinách už neklimbal jen intelekt, ale celé mé já. Pro mě prostě povšechně nestravitelné a ani opakovaná projekce by na tomto faktu nic nezměnila. ()
Po Andrejovi Rubľovovi tu je kratší film od Tarkovského, no musím priznať, že mňa vôbec neoslnil. Je ešte nudnejší než posledný film Obeť a zároveň v hĺbke výpovede sa mi zdal najslabší. Dejovo ma absolútne neupútal, dokonca mi tu chýbala tá tradičná pochmúrna pozemská atmosféra a práca s kamerou ako v neskorších dielach. Solaris je u mňa v jeho nediváckej, ale geniálnej tvorbe výnimka, proste som si k nemu nenašiel cestu. Nie vždy je dobré plytvať časom, v tomto prípade to bolo dosť kontraproduktívne. Som rád, že film, ktorý bol na jeho osobnom rebríčku údajne úplne dole, ale ktorý síce v cudzine obľubovali, ja vnímam tiež slabo, lebo u tých druhých som ducha cítil, tu to bolo také povrchné pre mňa. To, že vtedy prežíval citové kolísanie je poznať, taktiež slávne časy sovietskej kozmonautiky. Takže proste ma to neoslovilo. ()
Jak u mistrovo, tak u mého žebříčku mistra Tarkovského, řadím Solaris na úplné dno. Nevím, možná je to tím, že vychvalované komentáře mne navnadily na úplně něco jiného než jsem dostal, ale i tak to byl velice filosofický a vizuální zážitek. ()
Tarkovského sci-fi, myšlienkovo a filozoficky dovedené ad absurdum. Rozpráva sa tu obrazmi, pre konvenčného diváka väčšinou nezrozumiteľne. Pekne natočené, ale zdĺhavé a nudné. ()
Tady absolutně nechápu kde se vzala popularita tohodle filmu. Tam kde Stalker dloouze hustí atmosféru a pomalu se prokousává k jádru, tam Solaris jen obaluje banalitu do vaty.. Herci i režie působí, že vlastně moc neví co mají hrát a co chcou vyprávět. Skoro to až vypadá, že měl Tarkovskij v hlavě pár působivějších obrazů a zbytek filmu jen bezradně přešlapuje na místě a přemýšlí jak vyplnit zbylých 90%filmu.. ()
Spíš než na speciální efekty sází tento film na filosofický přesah a klaustrofobickou atmosféru předlohy. Jedna kosmická loď daleko od planety Země, tři muži a jejich halucinace, trýznivé představy, výčitky, vzpomínky, oživlé noční můry... A to vše více než dvě a půl hodiny. Tarkovský v tom nechá diváka pořádně vykoupat. A je to dobře. ()
10/10 Solaris je u mne typickou ukázkou filmu, který si může patřičně vychutnat až zkušený divák. Před léty, když se Solaris zamíchat do mnou, v té době, sledovaných slátanin, by dopadl v hodnocení na ČSFD hodně špatně. Tuším, že jsem ho nedokoukal. Leč časy se znatelně změnily a já na Solaris nedám dopustit. Často ho porovnávám s Vesmírnou odyseou, ale více než sci-fi, to je rozprava nad podstatou lidského bytí. Zajímavostí je to, že Tarkovskij Kubrickův film vůbec nepřijal a stal se jeho velkým kritikem. Určitě každý tam spatří něco jiného. Zase jsem asi mnoho témat nezachytil a určitě mnoho motivů zůstalo skryto. Skvělý Tarkovskij. Nutno vidět víc než jednou! ()
Pôsobivé...musím si to nechať prejsť hlavou... ()
Asi nejsem mozkově vybavená na typy filmu Vesmírná odysea nebo na tady tu, pro mě pekelně nudnou, Solaris. Je to předlouhé; zbytečně natahované scény, kde se děje velké, prachsprosté NIC. Deset minut si jedou autem, dalších deset čučí do blba, nemluvě o vševědoucím, sensibilním Oceánu, který vypadá jak rybník u nás v Táboře. No nic, pro mě tahle filozofická lahůdka rozhodně není. ()
Předně, srovnávat Solaris s 2001: Vesmírnou odyseou se mi zdá zcestné. Zatímco Kubrick s Clarkem chtěli a vytvořili čistě a jen sci-fi (což kvality tohoto snímku rozhodně nijak nesnižuje!), Tarkovskij používá vědeckou fikci jako prostředek k rozehrání zcela lidského dramatu a nastolení závažných otázek, jejichž odpovědi nechává na divákovi. Hovoří-li někdo o Solarisu jako o "velkofilmu", pak se mi jeví jako vhodný, poněkud oxymóronský přívlastek "komorní". K samotným filmařským kvalitám pak můžu říct pouze slova chvály. Tarkovskij svou perfektní režií vytváří pomocí hudby i pomalého tempa plynutí obrázku neuvěřitelně silnou a podmanivou atmosféru, jíž jsem zcela podlehl, nechal se jí obklopit a pohltit. Ještě teď, několik hodin po skončení filmu, to ve mně stále doznívá. A nejkrásnější scéna? Jednoznačně 30 sekund stavu beztíže! ()
Pokud jsem o Stalkerovi rekl, ze se jedna o ruskou Lynchovinu, tak v Solaris se z Tarkovskiho stava jednoznacne Kubrick! Konkretne spriznenost s jeho 2001 Space Odyssey je vice nez zretelna. Stejne jako Kubrick, si zde Tarkovskij dokonale pohrava s kompozici, ve ktere vas necha klidne dlouhe minuty rochnit. Pro mnohe to bude nuda, pro me to byla nadhera. Pomala, atmosfericka, filozoficka nadhera. "The salvation of humanity is in its shame! " 8/10 ()
"Říkám vám, že nemáme ambice dobýt vesmír. Jenom chceme rozšířit Zemi až k hranicím vesmíru. Nevím co s cizími světy, nepotřebuji žádné další světy. Jenom zrcadlo, abychom se v něm viděli. Snažíme se o kontakt, ale nikdy ho nenajdeme. Jsme jako člověk, který se žene k cíli, kterého se bojí a který nepotřebuje. Člověk potřebuje člověka." Občas začnu pochybovat o tom, jestli mně sledování dalších a dalších filmů něco přináší, jestli to není jenom ztráta času...a pak se objeví film jako třeba Solaris a moje nadšení se vrátí. Jeden z nejlepších filmů, co jsem viděla. Tarkovského filmy mají u mě výsostné postavení, na druhou stranu ale musím říct, že jsem k nim musela "dozrát", abych je byla vůbec schopna dokoukat do konce s pocitem, že mi něco daly. A stejně přiznávám, že i tak mi zůstávají vzdáleny. Je ale jisté, že se k nim budu vracet při každé příležitosti, protože mě nutí k přemýšlení a jsou úchvatné. ()
Sci-fi je zde skutečně jen zástěrkou pro mnohostranné meditace na velmi závažná témata. Oceán jako hájemství lidské individuality, za "nepřátelskou hmotu" ho může považovat jen hledisko vědy a racionálního poznání. Jaké právo má vůbec vědecký pokrok zasahovat do osobního a subjektivního života? Snahy zničit oceán se dostávají až do oblasti vážného etického problému, z něhož se rodí konflikty mezi psychiatrem a dvěma vědci, selhává jejich komunikace. Zhmotněná žena se stává dalším mementem silně relativizující pokrok civilizace - zprvu prázdná replika postupně získává lidské vlastnosti ze staletých humanitních hodnot (Brueghel) a poznává cit, vzpomínky i svoji odlišnost - nakonec je pro ní neudržetilný nutný odstup od lidského řádu a dobrovolně se obětuje, jelikož její stále větší přibližování ke skutečné postavě psychiatra ničí a oddalování jejího sebezničení by zřetelně vedlo ke zničení jeho. Oceán tak nabízí až křesťanský motiv vykoupení, projev nejvyšší lidskosti, která se nutně přenáší na hlavní postavu, jež až nyní poznává skutečné lidské hodnoty (emocionalitu, mravnost), porozumí "božské" hmotě a dokáže je zužitkovat. A kde jinde než na zemi - cesty do dalekého vesmíru za poznáním jsou vlastně zbytečnými výstřelky, které nutně musí vést k selhání a mučivému dilematu "lidštějšího" z dvojice vědců. Dokud si lidé nedokáží vypořádat záležitosti mezilidské a převzít zodpovědnost za civilizaci a svoji planetu, proč na sebe ještě brát břemeno jiných světů? Psychiatr se navrací do těžiště své existence, do vlastního domova a uplatňuje nabytou zkušenost na svém vztahu k otci, jehož na kolenou prosí o odpuštění a odpoutávající se kamera odhaluje domov jako izolované místo uprostřed oceánu, jenž ji jediný umožňuje a jehož vlivu se již muž nemůže zbavit. Tarkovského bytostné téma hořké ceny překotného civilizačního vývoje (vyvažovaného silným sklonem k nostalgie, jímž je prosycena něícm principiální lokace venkovského domu s jezírkem) se zde reálně zhmotňuje především až nesnesitelně dlouhou scénou autostrády, která jakoby v rámci neměla smysl, začátek ani konec - samotnou strukturou je tak vyjádřena nesmyslnost a vyšinutost tété podoby civilizace. Myšlenkově velmi podnětné dílo patří k vrcholům žánru (i když značně kontaminovaného). Velkým problémem však pro mě byla celková utahanost, především expozice, která zbytečně retarduje dění a teprve až po ní se začne odvíjet skutečný svár mezi emocionalitou/individualitou/svědomím/humanismem a intelektuálním poznáním/pokrokem/manipulací/rezignací na lidské otázky... Ve vizuálně a slovně (s pomocí řady klasických citací) podmanivých metaforách už se poté dalo pomalost a kontemplativnost jistých pasáží odpustit a přijmout ji jako vysoce autorský výraz. ()
K Solarisu sa dostáva rovnako ťažko ako k človeku samotnom. Možno to znie cynicky, ale naše pudové prejavy rastú s našimi nedostatkami, smútkom a strachom. V momente, kedy prídeme o nami nespochybniteľné, si vystačíme s každou prijateľnou variantov, hoci sme silno tvrdohlaví a do seba zahľadení. Tarkovskij bol intelektuál a vie, že samotná problematika má ďaleko hlbšie korene a treba poňať látku komplikovane. Je na každom z nás, čomu dáme prednosť na vlastnú výkladovú analýzu diela : či vnemami uprednostníme viacej umelecké obrazy, či sa budeme sústrediť na málo prítomných, zato podnetných dialógov, alebo radšej budeme skúmať jednotlivú zložitosť implementov, ako mimiku, kruhovú filozofiu sebapoznávania, otázky vzťahov atď. ()