BoJack Horseman

Má to sice pomalejší rozjezd, ale nakonec se na to dá velmi dobře koukat. Některé charaktery jsou opravdu povedené, nejradši mám asi dvojici Mr. Peanutbutter a Todd, kteří když něco spolu plánují, tak jsou jak "blbý a blbější". Některé vtipy jsou docela povedené a tak jsem se i docela zasmál. Náladou mi to místy připomíná Californication, ale Hanka Moodyho mám přece jenom mnohem radši než BoJacka. Po první sérii 8/10. (21.07.2015)

Po první sérii zvedám na plný počet. Objektivně se jedná sice na čtyři, nicméně při tomhle obsazení, naprosto parádní word play a celkově takového sympaticky podivného a vyšinutého vibe jaký mělo například i Ugly Americans, tady prostě nejde jinak. BoJack Horseman je pro mě solidním překvapením, které se rázem katapultovalo mezi oblíbené seriály a jsem zvědavý, s čím se tvůrci vytáhnou v druhé sérii. (12.09.2014)

Taková cartoonová verze ovesné kaše. Zasytí, ale to je asi tak vše. Koukat se na ni nedá. Vyšší smysl se v ní hledat nedá. Ale zasytí. Vzhledově v tom vidím jakéhosi pokračovatele Ugly Americans s různými lidskými vlastnostmi. Typický produkt kalifornských scénáristů aneb "piš co znáš". Oni znají Hollywoo(d), herce, vily, večírky, agenty. Tak tu máme X-tou variaci na problémy na západním pobřeží Ameriky. Když k tomu navíc připočteme, že ústředním hrdinou je bohatý sukničkář natáčející nejvytouženější roli svého života, stíhá u toho sabotovat plnění snů svých přátel a rozvracet manželství a stará přátelství a i tak je nešťastný a mně ho má být líto? Těžko. Napsal bych víc, ale to mě vrací k první myšlence tohoto odstavce - je to tak plytké a bez chuti, že se k tomu moc jiného napsat nedá. Naštěstí od 3. a zejména od 4. série pro mě nastal zlom, kvalita se zvedla, místo typicky cartoonových taškařic se řeší skutečné, lidské, často typy problémů, které se ostatní seriály bojí jen zmínit (hezký kontrast s pastelovými barvami), a celkově mi přijde, že se seriál konečně "našel". Bez diskuse mám nejradši příběhové linie Todda a Princess Carolyn. (10.09.2017)

DOKONČENO. Ze všech možných animovaných seriálů pro dospělé, které já osobně upřednostňuju před sledováním prostoduchých hraných sitcomů, mi BoJack nejspíš navždycky nejvíc utkví v paměti. Nebudu vůbec zastírat, že jsem s tímhle serošem měl ze začátku poměrně problém (vždyť jeho vůbec první díl se topí v modrých číslech) a na velmi dlouhou dobu jsem s BoJackem zkrátka seknul. Pak ale přišla chuť jej dohnat a jakmile jsem se dostal hlavně do třetí řady, bylo mi jasné, že už nepůjde přestat. Ta totiž společně se čtvrtou a pátou obsahuje tak srdceryvné momenty, že se jim těžko vyrovná kdejaké hrané televizní dramedy. Bylo to krásných 77 epizod plných těch nejbizarnějších poukázání na společné soužití zvířat a lidí na jedné stejné úrovni. (11.01.2021)

Titulky, hodnotenia a komentáre hlásali udalosť desaťročia - tento komentár bude aj preto trochu nabrúsenejší, než by si to BoJack zaslúžil, a bude cielený na určitú špecifickú skupinu. Podľa mňa sa to totiž v takmer žiadnom smere nevie odlepiť od doby a miesta svojho vzniku. Netvrdím, že ten seriál upadne do zabudnutia, pretože nejaké dvere predsa len otvára a nejaké žánrové konvencie predsa len prekračuje. Chýbala tomu však číra hravosť a anarchia animovaného sveta. Skôr sa mi zdá, že ide o súčasť trendu "zdospeláčťovania" animovaných seriálov a "zautentičťovania" žánru sitcom, ktorý pretrváva už od 90. rokov (a možno aj ďalej, neviem). Tá snaha o "existenciálnu ťažobu" a akúsi plnosť postáv tu vždy bude narážať na hranice, ktoré so sebou nesie zosmiešňujúca karikatúra, a tak boli aj BoJack a ostatní vo výsledku rovnako plytkí a jednorozmerní ako postavy z Dva a pol chlapa. Na druhej strane sa tá snaha o sitcom časom vytratila a zostalo niekoľko vtipných zvieracích gagov a popkultúrnych narážok (wau, aká to novosť... vitaj, postmoderna), ktoré sa utopili v redundancii. Ak sa k tomu pridá ten otravný (v tomto prípade latentný) psychoanalytický fetiš utáraných a emocionálne retardovaných amerických intelektuálov a ich snaha za každú cenu rochniť sa vo svojich grandióznych problémoch, vystavovať ich na obdiv celému svetu a robiť z nich priam generačné problémy (tú majú tvorcovia s BoJackom očividne spoločnú, keďže presne takéto sú prakticky všetky postavy), dostavuje sa u mňa dáviaci reflex. To je vlastne ďalšia hranica, na ktorú snaha o "zdospeláčtenie" naráža. Tento typ amerických intelektuálov nevie dospieť - ustrnuli v ranej puberte ako celá ich popkultúra. Smutné je, že presne títo ľudia sa vysmievajú z hlúposti a zaostalosti iných. Smutné je, že chcú meniť svet, hoci nikto príčetný by im do opatery nezveril ani kaktus. Jediné, čo som z toho seriálu cítil bola číra únava zo sveta. Akýsi neodbytný pocit, že dejiny sa skončili, točíme sa v kruhu a na ničom už nezáleží. Pocit, že všetci sme v stave depresie a niet z neho úniku. Nočná mora, že som prázdnou a plytkou postavou trápneho sitcomu, pretože práve BoJack je (chcene i nechcene) krásnou ukážkou blúdneho kruhu simulakier. Aspoň za sprostredkovanie tohto pocitu seriálu ďakujem, hoci ja sám ho nezažívam (aj keď som vyrastal v tom najhoršom type rodiny - v atomickom type). A áno - stále platí, že to nejaké dvere otvára a že je to občas milo absurdné. Len sa z toho, prosím... (30.08.2021)