Tenkrát v Americe

Sergio Leone se rozloučil ve velkém, neřku-li přímo epickém stylu. Natočil film svým dobovým zasazením zcela odlišný od filmů předchozích a přitom nesoucí typicky "leonovské" rysy. Film hodně dlouhý, hodně násilný, hodně dobrý. Ač má své mouchy, důstojně uzavírá filmografii jednoho velkého člověka, jednoho výjimečného a naprosto jedinečného režiséra. Sbohem, mistře. A děkuji. 90% Zajímavé komentáře: Amarcord_1, Aiax, Fr, tragos, uzzi (29.07.2005)

Sergio Leone a jeho monumentální freska, která si směle může podat ruce s Kmotrem a jinými mafiánskými klenoty. Sergio a opravdu velká délka filmů, to je jedno a totéž a Tenkrát v Americe to potvrzuje, avšak tentokrát k tomu má Sergio opravdu hodně důvodů. Nejen, že chce hodně ukázat a říct, ale také chce budovat jednu velkou událost v dějinách kinematografie do nejmenších detailů. Možná, že jako autor by zašel ještě dál, ale to by možná už divák nezkousl. Přesto já se 227 minut dokázal bavit, slušně utíkala a to nejen díky malé debutující roli mé oblíbené Jennifer Connelly (o Robertovi nemusím ani psát...). Snímek dotýkající se dokonalosti ve všech aspektech, v kterých film může dokonalým být. (11.06.2004)

Mohl bych se přetrhnout a stejně bych asi na Tenkrát v Americe nenašel žádnou chybu. Téměř čtyři hodiny nám Sergio Leone vypráví o tom, co to znamená přátelství až za hrob. S až nezdravou pečlivostí sleduje třígenerační střet mužů, kterým nezbylo nic jiného než už od mládí dělat to co dělali. Budování impéria se všemi jeho požitky i problémy. Láska, nenávist, ctnost, chyby a to přátelství... To vše v uchvacujícím audiovizuálním hávu. Hypnotická hudba Ennia Morriconeho s nádherně chytlavou ústření melodií. Dlouhé a pomalé kamerové "procházky". Geniální záběr je na ulici, přes kterou přechází skupina kluků a v pozadí mezi dvěma domy se tyčí Brooklynský most. Dokonalost. Které období je nejlepší? To je těžká otázka. Mládí se všemi těmi starostmi oplývá oním tím dětským pohledem kluků, které ulice donutila k tomu, aby všichni předčasně dospěli. Prostřední a nejdelší část, ve které se jimi vybudované impérium nachází v době nejlepšího rozkvětu až po závěrečnou etapu, kdy přichází na řadu nevyhnutelné účtování z minulostí. Mezi tyto období přechází Leone nenápadně, nenásilně, ale vždy neskutečně nádherně vynikne kontrast dobové různorodosti. Mám hřejivý pocit u srdce, že jsem čtyři hodiny obětoval v něco velkolepého a těžko popsatelného. Mistře, z celého srdce, děkuji... (15.02.2005)

Včera (pátek) se mi nikam nechtělo, a proto jsme si vybral jako společníka Sergia Leoneho, aby mi mohl ukázat svoje mistrovské umění :) Vrhl jsem se na Tenkrát v Americe a kolem sebe všude cítil prohibici, na hlavu mi mířil sám De Niro a v pokoji hrál orchestr Ennia Morriconeho. Tohle zažívám u Leoneho filmů pořád, zrovna minule jsem měl všude prach, kulky svištěly obrovskou rychlostí a po bytě se proháněli kovbojové na koních. Přitom jsem to co nejvíce oddaloval, smrtící stopáž byla postrachem, a ani předcházející pověst tří mistrů mně nepřesvědčila několik měsíců. Až teď! A proto mohu s obrovským klidem říct, že Once Upon a Time in America svojí monumentalitou strčí do kapsy i takového velikána jakým je sám Kmotr. Coppolův opus má sice obrovská hodnocení a Nino Rita stvořil legendární melodii. Ale to není nic oproti Morriconemu, který Ameriku posouvá někam úplně jinam, jinam z tohohle světa. Předělávka Yesterday mně úplně odrovnala a už po několikáte mi hlavou proběhlo, že Ennio prostě není člověk, ale bůh! Tohle byla jejich poslední společná práce a myslím, že to bylo dokonale rozloučení s publikem. Po herecké stránce nemám co vytknout, De Niro hrál perfektně a přirozeně, James Wood jako vždy slizký. Celkově to byl koncert všech zůčastněných. Osazenstvo vypadalo stylově a dobře ladilo s prostředím, ve mně to revokovalo pocit, že jsem přítomen ve filmu. Na tom mají největší zásluhu samozrejmě kulisy a výprava, protože tímhle postavili do latě všechny podobné gangsterky. Tenrkát v Americe - jeden z největších a nejdelších filmových zážitků utekl neskutečně rychle a kdyby měl ještě dvě hodiny na víc, jak to Leone plánoval, byl bych šťastný! (17.05.2008)

Vleklá mafiánská macho sága, která stárne o to víc, oč řidčí má figury a plytší dialogy. Záblesky Leoneho geniality tu samozřejmě jsou, ale je to v úhrnu podobné jako s Morriconeho hudbou. Je celkem působivá, ale příliš povědomá a panova flétna skoro zabila i fenomenální Piknik na Hanging Rock. Tenhle festival tklivých pohledů lidských vykřičníků mění v nostalgický muzeální exponát filmového světa, který už naštěstí patří včerejšku. (02.01.2023)