Nine

Hned zkraje jdu srovnávat s Chicagem, už z toho důvodu, že je to pro mě jeden z nejlepších muzikálů (a filmů všeobecně) všech dob a že má oba na svědomí Marshall. Tak za 1) Chicago mělo spád, divokost, intriky, napětí z toho, co přijde. Prostě příběh. Nine je celý jen o krizi středního věku v životě jednoho režiséra, který se za celý film de facto nikam nehne a navíc je to pěknej pablb (kterej si ani neváží toho, že se mu v posteli válí Cottilardka :D). Za 2) Hudební čísla posouvala Chicago v ději dál a to kolikrát i pěkně svižně, tady jsou hudební čísla jen zrcadlem do duše zmíněného truchliče nad svým promarněným životem a ztracenou múzou, případně vyjádřením pocitů, jaké z něho mají všechny ty baby, které se mu životem míhají. A tím pádem za 3) Chicago mělo ucelenou kostru s výrazným ústředním triem, které tomu všemu dávalo potřebný šmrnc a drželo celistvost. Tady, ač je obsazení výborné, je zároveň i tak rozmanité, že nikdo konkrétní film netáhne, jelikož aby se tolik jmen vešlo do jednoho filmu, musí tu de facto každý, krom ústředního mamlase, jen proběhnout tou svou vyhrazenou scénkou, aby se dostalo na dalšího, než naběhnou závěrečný titulky. Tenhle film je pro mě v mých očí prostě něco podobného jako byl Spirit pro komiksy. Po vzniku Chicaga jsem se hrozně těšila, že Marshallův další film bude opět muzikál a on místo toho přišel s Gejšou. Teď si říkám, že to byl možná ten nejlepší tah, páč né každý dokáže vstoupit dvakrát do stejné řeky a Marshall to s Nine i prokázal. Nejlepší výstupy: Fergie a její zaškolování. Kate Hudson a procházka po molu. Zbytek mi z hlavy vyšuměl dřív, než titulky vůbec naskočily. 50% (27.01.2013)

Notoricky ulhaný záletný režisér Guido Contini však nemá nejmenší tušení, o čem bude jeho nový bombastický film Italia a Rob Marshall mi se svým kouskem Nine připadal podobně připravený. Natočil několik nevýrazných, umělecky natočených hudebních čísel, zpívaných polonahými celebritami, a propojil je trampotami režiséra Guida, jehož chtíč bloudí meži manželskou postelí, temperamentní milenkou a barovými náhodami. Ač mi svůdné děvy stále ještě způsobují neplánované napínání kalhot, tak v tomto provedení bez obtíží zvítězil spánek. (08.11.2010)

Čekal jsem od toho víc, ale jen nezáživný muzikál s krásnými ženskými na plátně... 4/10 = 45% (07.03.2011)

Tenhle film asi taky neměl scénář předtím než se začalo natáčet ne? Pro mě velké zklamání, takhle jsem se v kině u filmu snad nenudila (dokonce ani při Lítám v tom). Hlavní hrdina byl neskutečně nesympatický, písně nebyli záživné, pořád stejné a ani hudební vystoupení nebyli nic moc. Jediná písnička, která stála za to - Fergie - Be Italian + scéna, která se nejvíc přiblížila daleko lepšímu Chicagu. 2* (12.03.2010)

Poměrně negativní přijetí Nine může mít na svědomí jeho komplikovaná forma, která je nepřijatelná pro „běžného diváka“, ale zároveň je komplikovaná jiným způsobem než 8 ½ a tím si zavírá cestu i u cinefilních vyznavačů Felliniho. Nine se dá považovat za jednu z interpretací 8 ½, která ovšem zase vytváří nové významy a ukazuje různé postupy. V popředí je muž, okolo kterého se rozehrává několik muzikálových výstupů, které pracují zcela samostatně, odlišené jsou jak herečkami, tak i žánrově. Jejich propojení v rámci děje je spíše volné a fungují spíše jako konkrétní hudební výstupy. Marshall zde naplno využívá divadelní prostor, který ale zároveň obohacuje filmovými postupy. Glamour, erotika, konstruovanost, cirkusovost. Pokud chceme srovnávat, tak je užitečnější se odprostit od Felliniho a místo toho se obracet spíše k jednotlivým verzím z Broadwaye (1982 a 2003) nebo k jiným muzikálům. Berlinale 2010 (27.02.2010)

Rob Marshall je největší muzikálobijec co znám. Ještě nudnější než Chicago a nebýt Daniela Day-Lewise, tak opravdu zachrápu. (11.03.2010)

Keby bolo treba na matrike prideliť prázdnote nejaké meno, tak by sa určite volala Nine. Takmer dve hodiny o ničom a o totálnej zbytočnosti. Len veľká kopa kompostu, z ktorej trčia pekné nohy P. Cruz. 10/100 (10.04.2016)

Režisér Rob Marshall nás ve svém hudebním filmu přenese do italského Říma šedesátých let za slavným filmovým režisérem Guidem Continim, který se po dvou propadácích ocitá na prahu tvůrčí a osobní krize. K návratu na vrchol potřebuje nutně dobrý scénář, který v podstatě neexistuje a být neustále obklopen krásnými herečkami s kterými soustavně podvádí svoji neštastnou ženu. Začne se odvíjet příběh, jež je sledem režisérových představ a vzpomínek na zářivou minulost a hořkou přítomnost převedených do podoby pěveckých a tanečních čísel, které interpretují Fergie, Nicole Kidman, Penélope Cruz, Marion Cotillard, Kate Hudson a další. Film se inspiroval stejnojmenným brodwayským muzikálem a v titulkách je věnován zesnulému Anthony Minghellovi, který se podílel na scénáři. Zklamalo mě, že na to, že se jedná o hudební film, tak jsem v něm neobjevil žádnou dostatečně chytlavou písničku nebo melodii, a snad kromě perfektně dráždivého vystoupení Fergie, byla všechna čísla, včetně choreografie, víceméně průměrná, ale po vizuální stránce Marshall opět nezklamal. Pak navíc ztratil soudnost, když nechal zazpívat Daniela Day-Lewise (a to hned dvakrát) prezentujícího se vzhledem vysloužilého italského "donchuána". Vlastně nebýt lascivních vystoupení krasavic na prknech, která znamenají svět, určitě bych nehodnotil tak vysoko, ale stalo se a do svých performencí daly herečky maximum. A současných 56% mně připadá poměrně hodně málo na to, jak se film tváří ambiciozně. Mé hodnocení: 60% (26.12.2010)

Jelikož miluju muzikály, byl tenhle film pro mě jasnou volbou, bohužel ale nesplnil moje očekávání. Rozhodně musim pochválit choreografii, půvab všech hereček, zpěv i hudbu, na tom nebylo nic špatného. Ale jako celek film ničím nezaujal, hrozně se vlekl a k hlavnímu hrdinovi jsem si nemohla vytvořit pozitivní pohled. Některé části celkem nudily, nebo byly zbytečně dlouhé, taky jsem si myslela, že příběh bude tvořit pak ten jeho film, ale celé se to změnilo a tudíž jen jeho vzpomínky nebo představy, mi bohužel jako hudební film nestačily. Nějak jsem tam postrádala pointu, konec byl sice tak nějak pozitivní a zakončoval celý film, jenže to je jen tečka mezi scénami, které byly nemastné, neslané a které nezvýšila ani Nicole Kidman, ani Judi Dench. Tohle se podle mě moc nepovedlo. (25.02.2011)

Felliniovská pocta ma bavila, celé ma to bavilo, akurát Nine postihol asi ten najhorší problém, ktorý môže muzikál stretnúť: o ničom pesničky. Presne jak píše KlárkaS; Jediný poriadny song mala, ehm, Fergie. Ale vidieť sa to oplatí (11.12.2015)

Škoda, že film o skvělém režisérovi, který kdysi točil úžasné filmy, ale teď už zvládá jen nudné propadáky, se víc podová těm Guidovým propadákům - diváků se moc nedotkne. Máme tu krásná pěvecká čísla plná citu a energie: sváděcí s Penelope (hot, hot, hot!), nostalgická s Marion, hravá s Kate a smutná s Nicole, u kterých dámy více méně dobře zpívají a skvěle hrají (Marion a Nicole - ta na velmi omezené ploše - u mě vedou). Ale pár hezkých čísel nedělá zajímavý film. Necítímm tu jiskru, zapálení, emocionální napětí... tenhle film je prostě vyhaslý jako jeho hlavní hrdina. (08.11.2010)

Tak slabý muzikál jsem snad ještě neviděla. S takovým množstvím slavných hereček by šlo v jednom filmu dělat divy, většina však nedostala šanci se moc projevit, jako například Nicole Kidman. Jediná, kdo měla možnost trochu zazářit, byla Marion Cotillard. Ostatní už skoro nestojí za řeč - pár ucházejících tanečních čísel a tím to všechno vyprchalo. Příběh o profesní a životní krizi jednoho muže mi přišel slabý a nicneříkající. Nic pro mě. ~(2,1★)~ (31.12.2010)

Tomuto filmu by určite viac slušalo hodnotenie 8 a pol, ako 5 a pol (9 už nie, to by bolo príliš). Veľa ľudí asi bude mať problém s tým, že Nine nie je ani zďaleka tak filozofickým dielom, ako Felliniho majstrštyk. Lenže jedná sa o jeho poctu (a Felliniho tvorbe a talianskej kinematografii obecne) a nie o jeho remake, takže zvolený "ľahší" muzikálový štýl je podľa mňa legitímny. No a nezabúdajme, že 8 a pol určite plynul omnoho pomalšie aj jeho obdivovateľom. Asi mám slabosť pre Roba Marshalla, asi mám rád krásne herečky v tých správnych rokoch a možno mi pri muzikále už iba stačí, že sa neodohráva na strednej. Alebo sa mi film jednoducho páčil so všetkým, čo ponúkal. Nebude sa určite postupne uležiavať spoločne s myšlienkami a podtextami v hlave ďalšie hodiny, ako terče jeho pocty, ale toto som od tohoto žánru ani nikdy neočakával. Komu je Nine primárne určený ako film, natočený v roku 2009, nechápem, priaznivci Felliniho už do kina asi masovo nechodia a mládež tie odkazy nepochopí. (06.02.2013)

Chápem Marshalla, že nenechal muzikál stranou... veď, ktorý chlap by sa dobrovoľne vzdal toľkých žien po kope... po tejto stránke "brillantemente". D.D.Levis taktiež nad mieru charizmatický, myšlienku som myslím postrehol... prácu vôkol toho obdivujem, veľkoleposť oceňujem... avšak neviem či som ten právy na hodnotenie tohto žánru, z môjho uhlu pohľadu 6-7/10 (06.03.2010)

Nine spolehlivě splnilo moje očekávání. Ačkoli nemám muzikály dvakrát v lásce, tady mě většina muzikálních čísel bavila. Ta silnější byla chytlavá a měla šmrnc, slabší jen poněkud zaplňovala místo. To samé platí o herečkách(Cotillard vyborná; Kidman mdlá). Daniel Day-Lewis jako vždy podal velmi sympatický výkon. V podstatě ale film funguje dobře a jeho dvě hodiny uběhnou jako voda. (19.02.2010)

Herečky jsou krásné a sexy, taneční čísla jsou vybroušená, ale film je jinak prázdný. Snad jen Marion Cotillard tu má co hrát, a hned je její postava o třídu zajímavější. Daniel Day-Lewis poprvé natočil film, který nemám zájem vidět znovu. Muzikál o Fellinim v umělecké krizi je nakonec takový nijaký (50%). (24.02.2015)

Vizuálně fantastické, a to nemyslím ani tak kameru, jako práci světla a stínu, filtry, využití B&W, efekty (kouř, pára), celkovou kompozici (především ve scénách s lešením, tedy na "place"). Hudebně napůl, některé písničky absolutně mimo, jiné ale byly oživením a ze soundtracku se dá čerpat. Už jsem si skoro (až na výjimky) zvykl, že u muzikálů je děj až na posledním místě, takže ani tady jsem neměl problém. Day-Lewis je tu typologicky trochu podobný Billymu Bobu Thorntonovi (vůbec jsem Daniela nepoznal), ale naštěstí pro mě je mi jako herec sympatičtější. Mimochodem, toho Boba si tu taky umím představit, Daniel je ale určitě vhodnější. Z dámského zastoupením nejvíc potěšil "návrat" Nicole Kidman, která takto připomněla své geniální účinkování v Moulin Rouge, stále zpívá s přehledem nejlíp ze všech. (18.04.2010)

Pokud se nemýlím, jedná se o variaci na tvůrčí i osobní krizi Felliniho 8 1/2, který mě kdysi zanechal samotnou se svými rozpaky... Zhudebněné hledání cesty ven zaujalo mnohem více, než jsem si zprvu dokázala přiznat - méně absurdní, správně dramatické, hodně atmosférické, propletené černobílými vzpomínkami, ozvláštněné kompilací útržků Felliniho filmů a místy italštější než Itálie. Bezesporu největší oživení má na svědomí hudba a divadelní aranžmá, hned v závěsu se však plouží nahrbený, rozervaný a zoufalý Daniel Day-Lewis, obklopený nádherou hollywoodských žen (které v každém výstupu dokazují, že jsou skutečnými herečkami) v úžasných scénách, jimž vévodí Be Italian, My Husband Makes Movies a Cinema Italiano. Nějak se nebojím ten film nazvat zážitkem... (11.07.2012)

3,5*/5...Nine nie je svojim vyznením tak pútavým pre masy, možno aj v tom je problém s jeho chladnejším prijatím verejnosťou. Pocta a pripomenutie Felliniho je tu viac ako zrejmé, čo mi prišlo ako veľmi oživujúci prvok. Úprimne vravím, že Nine ma potešil, na druhej strane objektívne mi je jasné, že s takým Moulin Rouge ani Chicagom sa merať nemôže, čo do kvality muzikálových čísel, prepracovanosti a príbehu. Hereckému tímu u mňa dominuje jednoznačne Marion Cotillard (jej boli po všetkých stránkach určite najlepšie), aj keď ostatné slečny, keď nič iné, tak aspoň "potešili mužské oko":) Nine je dobrým muzikálom/filmom, ktorý však s najväčšou pravdepodobnosťou nevojde do dejín kinamatografie a rýchlejšie zapadne prachom... (12.03.2010)

Režisér ( Daniel Day-Lewis ) nemá pripravený scenár k očakávanému filmu. Chýba mu inšpirácia. Aj jeho život je bez inšpirácie, klame, podvádza, schováva sa do svojej ulity a je večne zaneprázdnený vymýšľaním vlastného života. Tento netradičný muzikál je koncipovaný do dvoch rovín : jedna rozpráva príbeh spomínaného režiséra tesne pred natáčaním a druhá sú muzikálové čísla jednotlivých žien z jeho života. V tomto nevidím zásadný problém. Čo mi tu chýbalo je poetika talianskeho prostredia, felliniovský spôsob práce z menšími postavami, ktoré dotvárajú želaný kolorit. Predpokladám, že taliansky režisér v talianskej produkcii by to dokázal. (21.02.2010)