Nenávist

V jistém domě je řádný bordel. Také tam je stará paní. A malý kluk. Ale počkat, ten by tam být neměl! To je ale děsivé! Že má v tuto chvíli být připodělaná strachy nejen sociálka a technické služby města Tokia, ale i divák, nám režisér taktně naznačuje hudbou. O jiném hrůzotvorném prvku nevím. Zjevně ji slyší i hrdinové tohoto snímečku, poněvadž od počátku si cvrnkají do kalhot. Mám pro ně pochopení, vždyť v tom baráku nejni žádný magneťák. Aby však atmosféra zhoustla, je třeba něco nechat tajemně se objevit nebo tajemně zmizet. Hlavně nepochopitelně, poněvadž režisér si přečetl, že nejvíce se bojíme toho, čemu nerozumíme. Pak přichází čas na zjevení šedomodře napudrovaného děcka či slečny s krví podlitýma očima od neustálého ponocování. Doba zjevení je řízena generátorem pseudonáhodných čísel s krátkou periodou. Duchové nejspíše potřebují strachem natrávenou krmi, proto svojí oběť zbaští až po chvíli. Časem, který běží tu vpřed, tu vzad, jim opět vyhládne a cyklus se může opakovat - s jinou postavou, v lehce obměněných kulisách... Zjevně nejsem vhodným divákem pro tento druh hororů. Slavnostně slibuji, že už se na žádný nepodívám, s výjimkou těch, které jsem si omylem již zakoupil. (21.08.2008)

Před lety jsem plesal radostí z americko-japonského remaku, ale  tento první japonský mi unikal. Původní TV verzi si zase nechám na někdy jindy. Dříve populárnímu japonskému bubákování jsem vcelku odvykl a tak jsem byl zvědavý, jak na mě bude dnes působit. Nenávist pak neoplývá jen vysokým strašícím kvocientem, ale táhne i na svou netradiční formu mozaikovitého vyprávění z pohledu mnoha obětí a protagonistů, v němž  jsem se ale ztrácel jen v jednom okamžiku a i ten jsem si vzápětí dokázal vysvětlit. Velkou roli tu totiž hrají zprvu ne tolik zjevné hrátky s časem a v kombinaci s duchařským hororem tvoří rozhodně zajímavou koláž de facto děsivých mikropovídek ze strašidelného domu.  Bylo fajn se zaposlouchat do charakteristického přerušovaného "a-e-e-e-e" vlasaté Kayako s krví podlitýma očima a nechat se místy vlastně i moc příjemně postrašit. Mladší remake to má ode mě za pět, tak tady u toho taky zůstaneme. (11.07.2023)

Japonci vedia vytvoriť naozaj hustú duchársku atmosféru. Bohužiaľ na to ostatné sa zabudlo. Herecké výkony slabé, dej miestami nezrozumiteľný a dakedy také logické kixy či nelogické a vysoko neprevdepodobnékonanie niektorých postáv vyvolával až záchvaty smiechu. Nebyť toho, odkedy som použil slovíčko bohužiaľ, tak by to mohol byť naozaj 5* horor. Takto si len ledva ledva vystačil na 3*. (22.10.2009)

Zrovna když si to u mě Takashi Shimizu dost pokazil prvním zpracování Ju-On a ještě pochybnějším Rinne, dostala jsem se k tomuto jeho remaku a po shlédnutí jsem byla velmi příjemně překvapená. Větší finanční obnos a trochu jiná dějová koncepce udělaly své a Ju-On: The Grudge se zařadil mezi ty nejlepší japonské horory, které upoutaly pozornost západního diváka. Strašáci se od první verze nezměnili, ale působí teď mnohem děsivěji (scéna s Kayako na schodech je o x řádů lepší). Nevýrazné hlavní postavy prvního pokusu byly redukovány na pár docela sympatických protagonistů a děj se taky už tolik nevleče. Jedna z nejlepších japonských duchařin. (29.05.2011)

Tak tomu říkám dům plný vzpomínek a zdi, které umí mluvit. Klasická japonská preciznost. Kamera, hudba i celá režie. Děsivé úkazy a strhující atmosféra. Energická zloba, která působí na podvědomí a končí pouze smrtí. Scénář je trochu náročnější, ovšem vnímání zla "jiného světa" nemůže být jednoduché. Nadprůměrná kvalita vše vynahrazuje. (18.11.2012)