Nae meorisogui jiugae
A Moment to Remember
Režie:
Jae-han LeeScénář:
Jae-han LeeObsahy(1)
Působivý příběh mladé dívky z dobré a honosné rodiny, která se bláznivě zamiluje do jednoho ze zaměstnanců svého otce. Přestože je zklamaná ze svého předchozího vztahu, probudí v ní náhodné setkání s mladým tesařem hluboké city. Zprvu nepřístupný mladík podlehne jejímu nevinnému kouzlu a společně překonají společenské rozdíly, vezmou se a odstěhují se na venkov.
Ačkoliv zní tento příběh jako z pohádky, vyústí do kruté reality. Do reality, kterou připravil osud, zcela nečekaně a zcela radikálně. Ale... i když paměť vypíná, hluboký cit zůstává. Tento silný příběh je nejen o lásce, ale také o obrovské síle a víře. A o tom, že zapomenout se nedá, i když tomu osud chce jinak. (charlosina)
(více)Recenze (802)
4 hvězdičkový film, ale je něčím silný, originální a jiný, tedy za 5. Chvílemi na hranici kýče a velkého slaďáku v trochu nezvyklém asijském provedení. Vše se dá odpustit. Následně je do toho zamíchána vážná zdravotní věc a hned jsme u dramatu. Toto zobrazení nemoci navíc u mladého člověka je málo k vidění. Celkově můžeme vidět jak se to vše prolne a skloubí a je zde vážný a silný romaťák, který z vás ždíme city. Jen se nechte poddat. 8,5/10 ()
Nikdy bych nevěřil že... už jsem viděl tolik filmů, ale to co jsem zažíval při sledovaní tohoto snímku se mi ještě nikdy nestalo. Už při úvodní scéně s Coca Colou mi bylo jasné že tohle nebude jen tak nějaký film. A ten závěr...... ;-( Každá scéna, to je jako se poprvé zamilovat. Tenhle citový nášup musí zasáhnout i ty největší drsňáky. Nestydím se napsat, že při sledovaní hrdě padlo v bitvě několik balíčků kapesníčků. Kdybych si udělal žebříček filmů (v počtu uroněných slz na jeden film) , tak tenhle by si s přehledem podržel medailove umístění. PS - Už tuhle filmovou krásu nechci vidět znovu, protože nevím jestli bych tu emotivní nálož ješte vydržel. Vybroušený Diamant! ()
Hrozně moc zajímavý, poutavý, zamilovaný a dojemný příběh. Tolik slz jsem nevyplakala snad u žádného z filmů. Je to pětihvězdičkový film, to ano, ale podruhé už bych to vidět nechtěla. Takový nával emocí bych 2x v životě rozhodně nezvládla. :D ()
Možno trochu telenovela, možno trochu prikrášlené a možno trochu prehnané ale .......asi proste stárnem. Na môj vkus trošku príliš romantické ale netreba zabúdať, že to romantické aj byť má. Na Sekai no chûshin de, ai o sakebu to však nemá.85% ()
Ked si raz pozriete Koreu,nic uz nebude ako predtym...tento film bol neskutocne krasny..mozete ho pozerat stale dookola a nikdy nebude niecim menej. ()
Tak tenhle film mě naprosto, ale naprosto dostal. Nejde "jen" o osobitou krásu jihokerejských filmů, o promyšlený scénář, citlivou kameru, o to že film neměl jediné hluché místo, o to že toho za dvě hodiny dokázal říct více, než většina lidí za celý život, o citový vývoj (od prvního, náhodného, trochu zvláštního a trochu živelného setkání přes úplné pobláznění až do hořkého konce), o vyjádření důležitosti zázemí, rodiny, lásky, vzpomínek, odpuštění a touhy něco umět a něco dokázat, ale o film s dějem, postavami a jejich charaktery, které se vyvíjí stejně jako tísnivý pocit v nás - s jediným rozdílem - film skončí, ale tísnivý pocit v nás zůstane a my se následně pokoušíme hledat jistotu a štěstí úplně stejně jako postavy ve filmu. Doufejme jen, že naše hledání nevyústí do stejného konce... ()
Asi nejlepší romantický film, co jsem viděl (pravda, zas tak moc romantických filmů jsem neviděl, ale to nic neznamená). Zezačátku vtipný, celkově jemný, nenásilný, naprosto realistický - vývoj postav je opravdu precizní - a co chodit okolo horké kaše, prostě čirá krása bez patosu, bez kýče, s přesným dávkováním smutku, které však rozhodně nepřekračuje zdravou míru (na zpracovávané téma se film drží emocionálně docela i při zemi - žádné ultra mega extra trhání srdce se nekonalo), natož aby zklouzl k patosu, a to vše je namícháno v ideálním poměru a servírováno ve správný čas. Director's cut je sice trochu natáhnutý, ale na druhou stranu, vůbec to vlastně nevadí. Pro mě je to jasných 100%. "Young-mine..." "Ano?" "Miluju tě." ()
Často nachádzam v ázijskej filmovej produkcii zmysel pre jemnú poetiku, citlivé narábanie s audiovizuálnou zložkou a momenty, kde režisér pracuje náznakovo, nenápadne, bez slov a s pôsobivým výsledkom. Tu sa to všetko opäť potvrdilo. V plnej kráse aj s hereckými výkonmi a scenárom. Pozeral som Director's cut verziu a bez pocitu nadbytočnosti som ju zhltol v celých 144 min. Emocionálny dopad bol obrovský... ()
Slzavé oudolíčko rochnící se v kýči. Ano, poplakal jsem si zmysliv na svou možnou milou. Kdyby byli bývali točili mojí milí Američané, blinkala bych ještě teďkom. ()
Nádherný kouzelný začátek nevšímavého a temperamentního chlapce mě přikoval do sedadla. Pozorně jsem sledoval jako nic jiného. Nemám slov. Prostředek nádhený život. Čekal jsem v nesplněné ideály a ukázka toho, že nejde dosáhnout svých snů a mrzelo mě to. Ale pak přišlo něco horšího. Tedy pro mě by byla tragédie, kdybych nemohl dosáhnout svých cílů, ale tedka jsem viděl bolest. Viděl jsem bolest co způsobuje nemoc, kterou nemůžeme změnit. Jaké to je, když musí bojovat ego, když tě člověk, kterého máš tolik rád a všechno co jste spolu zažili je najednou v jeho mysli pryč. A ty nemůžeš nic dělat. Takhle je to ale v každém vztahu, u každého konce, když si lidé začnou něco vyčítat a nadávají si jak to bylo špatné. Měli by se spolu podívat na tento film a zažít trápení a osudovost. Líbil se mi otec, který přišel a řekl, že je to rodinná záležitost, že se o ni postarají. Ani asi já bych neodmítl se o ni postarat. Ta náderná láska co k tomu klukovi přišla. To je to, na co čeká většina kluků. Jak si ta holka vzala kamarádky a dělají, že jen tak procházejí kolem a jen on nevzhlídl. Ukázal svoji hodnotu, svoje nad--nad--šení pro sebe a nadváhu nad světem, tedy nadhled. Poslední snímek v autě, kdy měli obličeje u sebe byl jeden z nejpůsobivějších snímků, jaké jsem viděl v dějinách filmografie. Tento film je o nemoci - Alzheimerově chorobě. O mladá holce, které bylo 27 let, když se začala ztrácet na ulici. U nás na gymnáziu o tom dělala jedna holka přednášku, protože měla takovou babičku. Ale co jsou slova ve srovnání s tisíci obrázky? Respekt,,nechtěl bych, aby mi moje holka říkala jménem jejího bývalého přítele, kterého milovala. Co by z toho udělalo moje ego? Strašně by to bolelo. Nejcennější po závěrečném snímku byl celkový pohled na kuchyň. Bylo to jako z nebe natošené a skvěle komparsisticky zpracované. Mapy pro mozek, který nemá sílu po celém pokoji. Snad jen, že se máte podívat na obal dvd, co tady vidíte. A všimněte si bolesti v těch klukových očích. A vcitme se do architekta, poznejme jiný svět. Protože skrze slova ho jen tak neuvidíme. Bravo, skláním se až k zemi a jsem rád, že jsem tento film viděl. Je to poklad, ale ne nejlepší film. Přesto je to vzácnost, která si zaslouží respekt. 4 hvězdy jsou optimální. Přesto totiž, že to bylo tak bolestivé, tak se mi to rychle vypařilo z hlavy. ()
Viděl jsem director's cut verzi a toto je nejlepší asijský film vůbec. Takhle vypadá podle mě dokonalej film. ()
Určite jeden z najkrajších a najlepších filmov, aké som kedy v živote videla. Dokonalé dielo po všetkých stránkach, užívala som si každú jednu minútu a aj po dlhom čase sa mi pri spomienke naň vlievajú slzy do očí a behá mráz po chrbte. ()
Nejdojemnější, nejnádhernější a nejsmutnější film o lásce jaký znám. ()
Pravdepodobne ako väčšina komentujúcich, i ja som natrafil na director´s cut verziu filmu. Preto mi nedá hodnotiť ináč ako 4 hviezdami...bolo to fakt príííšerne dlhé :( ()
Jako všichni tady i já sem se rozbrečel a nebyla to jen slza tekoucí z koutku oka.Vypadal sem jak Růžičková když čučela na Angeliku.Nezapomenutelný film a nejlepší příběh o lásce co sem kdy viděl.Smutně nádherné.Nebo naopak. ()
Velice silný, dojemný příběh. Potoky slz jak na straně herců, tak na straně diváků (i když já nebřečel, ač jsem k tomu měl blízko). John H. Lee umí velice dobře pracovat jak s kamerou, tak s příběhem, který stejně jak silně pohádkově začal, tak stejně tragicky končí. Překvapil mě výběr hudby, u asijského filmu západní hudba docela bije (i když příjemně) do uší. A Ye-jin Son je asi ta nejkrásnější asijská herečka co znám. Nezapomenutelný zážitek. ()
Měl jsem tento snímek schovaný dlouho a kroužil jsem kolem něho pár měsíců, vyčkával na správný moment. Správný moment přišel a film mě naprosto odzbrojil. "Chladný" Woo-sung Jung a křehká Ye-jin Son spolu vytváří úžasný kontrast, který člověka donutí jejich vztahu přát a tak čeká, jak se vše vyvrbí. Když vše vypadá slibně, tak TO udeří a nepustí. Oba hlavní hrdinové předvádí skvělé výkony, především Woo-sung Jung. Je zajímavé sledovat, jak vzhledem k událostem postupně "měkkne" a stává se z něho skutečně zamilovaný muž, kterého by jste na začátku hledali jen marně. Asijské snímky jsem si velmi oblíbil právě díky jejich jedinečnému vykreslení citu. Jsem přesvědčený, že nikdo to nezvládá tak jako oni. Zvedám oba palce. // V roce 2017 se ke snímku vracím s tím, že to vezmu víc s nadhledem, přesvědčený o tom, že jsem byl před 6 lety až moc velká cíťa. No, je 2:22 a já zase řvu. ()
Když jsem film dokoukala, neměla jsem slov. Nemám je pořád... Věřím, že až se na to podíváte, tak mě budete velice dobře chápat. ()
Související novinky
Soukromé „topky“ předních uživatelů ČSFD.cz
Jak jde čas, některé filmy přirůstají k našim srdcím a získávají na hodnotě, jiné naopak můžou zapadat prachem, i když nás v době svého uvedení nadchly sebevíce... Zde vám přinášíme přehled… (více)
Nejlepší filmy desetiletí dle ČSFD.cz
Byl by hřích opomenout při příležitosti končícího prvního desetiletí nového milénia souhrn nejlepších filmů daného období. Zde vám přinášíme žebříček třiceti nejlepších celovečerních filmů dle… (více)
Právě a jen takovému filmu jsem připraven odpouštět křesťanské ingredience a hollywoodské manýry. Dva dny zpět jsem viděl tematicky příbuzný Honig im Kopf (2014), který mě překvapivě zklamal všemi lacinostmi, s nimiž problematiku podával. Vzpomínky na lásku jsem zapínal neobeznámen s dějem a vzhledem k tomu, že jsou to dva filmy mé dosavadní divácké historie, které se hlouběji zabývají alzheimerovskou diagnosou, trochu mě zaráží ta náhoda. Čirou náhodou tedy mohu čerstvě porovnávat úzce spjaté nápady podle toho, jak se vypořádaly každý ve svém žánru a základním příběhovém určení s Alzheimerem. Til Schweiger odrežíroval něco, co už opravdu hraničilo s odpadem. Přitom jeho proslulost z Knockin' on Heaven's Door (1997) tolik slibovala. V jeho filmu se v rychlém sledu střídá chechot s fňukáním, opakují se pořád tytéž řeči, nemoc máme prožívat z pohledu zúčastněné vnučky a spíše jsem akceptoval hledisko nastolené návštěvou dívenky u lékaře, kdy jsem pocítil, že tu mám co dělat s filmem didaktickým, vůči němuž nemohu mít kdovíjak velké výhrady. Dokud se nerozjel a nemíchal to nejhorší z komedií, road movies a milostného žánru. Dva debilní manželé spolu zmateně bojují o záchranu poničeného manželství, dcera jim to komplikuje umíněným lpěním na dědově přítomnosti v domě, manžel se rozhodne k péči o otce, z níž jemu samotnému neplynou žádné podstatné postihy, neradí se s manželkou, staví ji před hotovou věc. K tomu ještě všechen vzájemný nelad svádějí na „práci“, po níž tu, pozor, není ani stopa. Ona dělá pro reklamní agenturu, on dělá taky nějakou blbost a pokud jsou tak přepracovaní, jak bych měl akceptovat z jejich výmluv na vytížení, tak chci být „přepracovaný“ po zbytek svého života. O vnitřní ekonomice příběhu ani nemluva. Tím, s jakou lehkostí mohou být upouštěny nákupy za stovky eur, demolovány luxusní vozy apod., chtěli tvůrci zřejmě říci, že Alzheimer v kterékoli části světa je mnohem horší osud než lopotný úděl běžného východního Němce. Pozor, to je ta velkohubá moudrost materiálně zajištěných „imaterialistů“, kteří se vždy nemohou dočkat, aby nás poučili o vznešenějších tragédiích na spotřebním Olympu. Byl to strašný film, strašný, a svých velkorysých 20 % jsem přiznal jakžtakž fungujícímu komickému nástupu. No a Vzpomínky na lásku jsou prostě ve všem lepší, a hlavně vůbec dobré. Ukazují opravdu na dřeň peklo smršťujícího se vědomí. Dokud se těšíme celistvé odezvě v paměti milované osoby, přecházíme bez povšimnutí, nakolik je nám její vědomí sebe sama a druhých – domovem. Fragmentovaná paměť přestává být domovem i nejbližším a postiženého vyhošťuje z původní společenské souvislosti do ústavu. Cheol-su se nejprve zdráhá svázat svůj život s příliš sebevědomou Su-jin, která neví, jakých krutostí je osud schopen. Jako by už tušil, kam jeho osud patří a že si na něj zase něco vymyslí. A vymyslí si, že děsilo-li ho její přílišné sebevědomí, bude už brzy sledovat, jak se její sebevědomí vytrácí, jak to, co si lidé zvykli zvát „svobodnou vůlí“, podléhá ochabující mechanice mozku a duše není než sumou integrovaných vzpomínek. Je si jistý tím, co sám cítí, věří tomu, takže věří v nějaké posvátné, od vzpomínek neodvislé „já“ na obou stranách. Jenomže může právě jenom věřit a vsadit na to veškerý zbývající čas. () (méně) (více)