Hvězdy nám nepřály

Při sledování traileru jsem si jen opovržlivě odfrknul, že je zde další z nekonečné řady filmových variací o smrtelně nemocné krasotince, jakých se v posledních letech natočily tuny. K projekci jsem tak přistupoval dosti skepticky, film však mé obavy zcela rozehnal - a naplno mě dostal. Je to především zásluhou hereckého výkonu nádherné Shailene Woodley, kterou považuji za velmi nadějný herecký objev, a těším se na její budoucí role. Rovněž má oblíbená Laura Dern v roli její matky byla výborná; další herci (s výjimkou opičáka Dafoea, kterého nesnáším) splývají v mlze hereckého průměru. Nejsilnější stránkou snímku jsou skvěle napsané postavy a výborný příběh, který vtáhne do děje a nepustí až do samého závěru. Dobrý dojem z filmu podtrhuje vhodně zvolený soundtrack, byť jsem se u některých hudebních podkresů mírně ošíval (např. ten Vivaldi). Za sebe nemám problém přiznat, že jsem skoro celý film probrečel - tak dojemný jsem ho shledal. Zvláště závěr je vážně vydařený, a neušlo mi, že se ze sálu kolem mě ozývalo dojaté posmrkávání dalších diváků. S malým odstupem několika hodin od opuštění kina mi ten film sice přijde slabší než jak působil na první bezprostřední dojem, ale nerad bych si dodatečným rejpáním kazil pěkný zážitek, který mi tento film přivodil. Předlohou jsem nedotčen, což mi vůbec nebránilo si tento velmi pěkný film náležitě užít - za mě silné 4 hvězdy doprovázené ještě čerstvou vzpomínkou na to intenzivní pohnutí, které jsem cítil u závěrečného záběru - takhle naměkko jsem byl naposledy snad až někdy u VELKÉ NÁDHERY (chraňbůh, abych tyto snímky srovnával - jen konstatuji, že jsem se v jejich závěru cítil velmi podobně). Máte-li podobné filmy v oblibě, s klidným svědomím vám tento mohu doporučit. (02.06.2014)

Jo, Josh Boone prostě ví, jak pracovat s postavami, a navíc umí v první polovině vybudovat pohodovou atmosféru i z tématu, od něhož by to divák vůbec nečekal. Pravda, z hlediska charakterů má tentokrát trochu snadnější práci, jelikož sehranější dvojici už asi obsadit nemohl. Shailene Woodley je zase cute a Ansel Elgort aspiruje na sympaťáka roku. Škoda dosti přestřelené stopáže, která natahuje jednoduchou story až příliš a přidává tak řadu nehodících se kýčovitých momentů. I přesto ovšem již druhá Booneova trefa do černého. 70% (30.05.2014)

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

Veľmi pekný, veľmi dojemný film, v ktorom je "smrť", napriek hlavnej úlohe, na úplne vedľajšej koľaji. Taktiež ma teší spôsob humoru, akým dostáva na frak. Bohužiaľ, ako to už ale býva zvykom, nakoniec predsa vyhrala temnota, ktorá na nás všetkých, bez výnimky, čaká. Bol som po dlhej dobe emocionálne zasiahnutý, takže mi neostáva nič iné, ako udeliť to, čo udeľujem zriedka kedy. (27.10.2015)

Kýčovitá "reklama" na rakovinu? Ano. Těžko uvěřitelný příběh se zidealizovaným vztahem? Možná. To záleží na tom, zda bude člověk, který žije s tím, že může kdykoli zemřít, ztrácet svůj drahocenný čas malichernými hádkami. Přeslazená ztráta času? Tak to rozhodně NE. (Zbytek komentáře obsahuje větší / menší spoilery.) Kromě ty správné pocity vyvolávajícího soundtracku a srdceryvného příběhu o náctileté dívce trpící rakovinou, která v podpůrné skupině z rozmaru osudu potká svého vysněného prince na bílém koni (taktéž trpícího rakovinou), aby mohli prožít pár nechutně romantických chvilek a zase o sebe přijít, stojí "Hvězdy nám nepřály" především na ústřední dvojici. Shailene Woodley a Ansela Elgorta jsem bok po boku viděla už v "Divergenci" (pro změnu jako sourozence), ale zatímco ona předváděla poměrně uspokojivý výkon, on působil jako totální dřevo. O to větší bylo moje překvapení, když Shailene ve finále převálcoval. Já vám nevím, co na těch neodbytných, ukecaných, vtipných, inteligentních, sečtělých a romanticky smýšlejících sympaťácích sakra je.;-) Zajímavě působí také kombinace vážného a černohumorného pohledu na věc, díky níž se divák (pokud není cynik) nejen rozslzí, ale zároveň i (pokud není suchar) od srdce zasměje. Jedna scéna byla už ale vážně moc, a to polibek a následný potlesk v domě Anny Frankové. Nicméně! Líbilo se mi alespoň nenápadné "no problem", když Hazel dlouze odpočívala na schodech; být to v České republice, bude se místností rozléhat hlasité mlaskání, nehledě na protáčení panenek a občasné "tak co sem leze". Smutné. Ostatně stejně jako celý film, viz. reakce diváků (žen i mužů), jejichž popotahování, smrkání a občasné zavzlykání se ozývalo prakticky ze všech stran. Což o to, také bych se přidala, ale jelikož mi stud v kině nedovoluje brečet (to už musí být), tak si to jak se patří vykompenzuji, až si budu v klidu domova dávat repete.:-( P.S.: Neumím si představit, že by mi některý z mých hereckých / knižních idolů vzal iluze způsobem, jakým to udělal Peter Van Houten hlavní hrdince, a upřímně doufám, že to nikdy nezažiju... (06.06.2014)