Dobyvatelé ztracené archy

Jak udělat z pulpových příběhů, přežitých žánrů a klasické mytologie dobrodružný poklad. Dobyvatelé jsou jasně nejlepší a nejhutnější Indy - dvojka je možná svižnější a temnější a trojka o něco vtipnější, ale tenhle díl to v sobě spojuje všechno v té nejlepší harmonii. Už úvodní scéna a představení hrdiny na samostatné misi ve stylu špionážních filmů valí dějové a vizuální atrakce až exhibicionisticky. V podstatě každá scéna má naprosto charakteristický formální rukopis (hlavně tedy syté nasvícení a práce se siluetami) a nějaký dílčí vývoj, který drží pozornost (i kdyby jen I Love You na víčkách studentky). V průběhu se přechází mezi textuálními a žánrovými vzory opět naprosto hladce, od orientální tradice uctivé třeba ke Zloději z Bagdádu, jejž připomene i trochu groteskním aranžmá (vyvrcholené zastřelením protivníka s vizáží Sandokana), až po komiksy s nacistickými zloduchy. Archeologie a samotné artefakty jsou pouze záminka k takovému blbnutí a nakonec vyzní úžasně přirozeně, že Archa úmluvy, největší McGuffin filmu, se o všechno vlastně postará sama - s mýty se nemá zahrávat a nakonec se opět i se všemi kolem zakonzervují samy do sebe, před čím ostatně postavy zpočátku varují… Nemluvě o tom, jak nekompromisně Spielberg točí - posouváme se bez jakýchkoli vedlejších vodítek a napětí i akce jsou nevybíravě úderné. Probodnutí sadou kůlů, rozčtvrcení vrtulí a nebo ikonické roztavení obličeje. V jednu chvíli se skvěle bavíte u dynamiky a přehlednosti pohybu, v další si zakrýváte oči. Jako horská dráha, akční fucking rollercoaster. Dobyvatelé jsou nádherný klenot s nesmrtelnou hudbou a dokonalým Harrisonem Fordem. A Indy je nejlepší postava kinematografie. 100 % (31.01.2022)

Úvodní díl nejlepší dobrodružné filmové série. Indiana Jones je prostě parádní zálesák, kterého charakterizují: mírně ošoupaný klobouk, archeologické znalosti a dovednosti, důvtip, smysl pro humor a schopnost vymotat se z každého maléru. Zároveň ale není vykreslený jako nepřemožitelný hrdina, neboť i on na svých výpravách chybuje. Náramně si rozumí se svým přítelem, který se jmenuje pan Bič, na dobré čtyři metry by s ním trefil mouchu mezi oči. Strašně se mi líbí dobývání nejrůznějších míst plných nástrah a skrytých pastí a odhalování rozličných rébusů a hádanek, v téhle sérii je těchto momentů vrchovatě. Příběh o Arše úmluvy, která je obklopena hadími těly a uložena do Studny duší je dynamický, napínavý, ale současně protkaný vtipnými segmenty a hláškami, jimž jednoznačně vévodí legendární a improvizovaná: Jdi do hajzlu! Honičky, souboje, výbuchy, střídání všemožných lokací a skoro hororové finále. Indy a Harrison jsou borci a fandí jim úplně všichni. 18 miliónů dolarů(rozpočet)/384 miliónů dolarů(výdělek celosvětově)/174 miliónů dolarů(čistý zisk z kinoprojekcí) (20.05.2006)

Film, ktorý odštartoval najlepšiu sériu dobrodružných filmov svetovej kinematografie. Už úvodná scéna pri ktorej Indyho takmer rozdrtí valiacia sa kamenná guľa divákom ukáže, na čo sa v Indianu Jonesovi môžu tešiť. V Dobyvateľoch stratenej archy Indy pátra po tom najtajomnejšom, najnebezpečnejšom (ako sa na konci filmu aj ukáže) a myslím, že aj najlepšom artefakte. Tým je Archa zmluvy, truhla, ktorá pôvodne obsahovala kamenné dosky z Desatorom Božích prikázaní a neuveriteľnou silou. Sprevádzať ho bude jeho stará láska Marion Rawenvood a spolu zažívajú sled dobrodružstiev, akcie a napätia (nejde nepripomenúť scénu v ktorej Indy zastrelí šermiara alebo bitku na letisku). Záverečná naháňačka s nákladiakom je to najlepšie, čo môžme v tomto strhujúcom napínavom filme vidieť a netreba zabudnúť ani na dychberúce finále s Archou, za čo si film vyslúžil Oscara za vizuálne efekty. Ešte by som dodal, že hudobný a tak trochu aj desivý motív Archy, je vôbec jeden z tých najtajomnejších a najlepších motívov, aké som vo filmoch počul. Aj keď sú Dobyvatelia stratenej archy výborným a bezchybným filmom (paradoxne ako všetky Jonesovky), keby som sa mal rozhodnúť, ktorý film je u mňa najobľúbenejší, je to Posledná krížová výprava. (09.05.2009)

Dvě scény (byť by se našla řada dalších), které považuju za zásadní pro docenění "Dobyvatelů ztracené archy", jsou sekvence s letadlem a s ponorkou. První z nich je mastercalass v konstruování akce v prostoru a vyprávění ve smyslu vrstvení informací a detailů, které budou následně zužitkovány pro dramatický efekt a kauzální vývoj scény. Navíc i tato sekvence dokládá herecké přednosti Harrisona Forda, respektive to, jak dokáže prodávat své charisma a současně umocnit komickou podstatu scény svou mimikou a řečí těla. Druhá sekvence mi přijde esenciální pro pochopení celé série jonesovek a jejich sebevědomé práce s brakem. Dělí totiž diváky na dva tábory. Jedni budou zcela nesmyslně řešit, jak se mohl Indy dostat na ostrov s ponorkou. Druzí si užijí genialitu zdejší střihové elipsy, spočívající právě v tom, že na onu otázku vůbec neodpovídá, protože prostě nemusí. V návaznosti na to pak o několik dílů dále první skupina diváků bude ofrflávat scénu s lednicí či přítomnost mimozemšťanů (byť jim nevadí biblické nadpřirozeno prvního a třetího dílu), zatímco protilehlý tábor je ocení jako další projevy toho, jak tvůrci ctí kořeny ságy v brakových filmových seriálech a jejich přímočaré logice a pokleslých elementech. (14.07.2022)

(1001) Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů. (01.12.2014)