Jak se budí princezny

Vorlíček bol na poli rozprávok doma. To je jasne vidieť v spracovaní, v práci s hercami... kostýmy, hudba atď. V tomto kúsku však nevhodne vybral Jana Hrušínského do roly chlapa, ktorý sa má uchádzať o srdce princezny, no absolútne som mu to neveril. Jeho nemastný-neslaný výraz i výkon by veru žiadnu ženskú neohúril. V celej snímke exceluje vo vedľajšej role Menšík, ktorý znamenite zabáva, akurát jeho prevteleniu za medveďa a súboju s princom som dôkladne neveril. To bola päsť na oko. (26.06.2019)

K úcte k Vorlíčkovi a jeho geniálnej tvorbe zo sedemdesiatych rokov by som dal aj za štyri, ale nebudem to preháňať. Táto rozprávka je v jeho "pohádkovej tvorbe" u mňa tak na treťom, štvrtom mieste. Príjemná vianočná rozprávka, kde chýba trochu tá pravá rozprávková atmosféra. V porovnaní s dnešnou Troškovou (a bohužial aj Vorlíčkovou) tvorbou je to samozrejme absolútne niekde inde. No a Sovák a Menšík zahladia vždy každý nedostatok. (13.08.2012)

Další klasická pohádka o tom, jaká neštěstí se mohou stát, když si zvolíte ke sňatku toho druhého sourozence. Ale díky postavám Matěje (vynikající Vladimír Menšík) a prince Jiřího (nádherně narcistický Jan Kraus) je velmi vtipná. Král Dalimil (Jiří Sovák) si místo mocichtivé Melanie (výborná Libuše Švormová) vzal za ženu její mladší sestru Elišku (Milena Dvorská). Prokletím to má odněst jejich dcerka Růženka (mladicky půvabná Marie Horáková s hlasem Nadi Konvalinkové). Tu když chtějí bezpečně schovat sňatkem se samolibým princem Jiřím, který byl v mládí tak sužován rýmičkama a kašlíčkem, jím pohrdne a zamiluje se do jeho bratra Jaroslava (Jan Hrušínský). Jaroslav trápí svého sluhu Matěje nejčastěji hladem, protože ho neustále nutí nonstop provádět nějaké nesmyslné úkoly. Nakonec se Jaroslav s Matějovou pomocí vydají Růženku a tím celé jejich království zachránit. Jaroslav se naučí sešplhávat po laně, plavat a pozná co je práce, neboť práce je možná víc než odvaha. Zkrátka velmi vtipná až ironizující klasická pohádka. (09.02.2010)

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)

Dříve jsme rozhodně měli v pohádkách krásnější princezny a pamětihodnější písničky, také jsme ale se ale napříč desetiletími dočkali množství tuctových témat, která se buďto zpracovala pořádně vtipně (S čerty nejsou žerty) nebo alespoň mile (Šíleně smutná princezna). Pak se ale objevila spousta pohádek, jež se staly kultovními zejména proto, že neměly ve své době téměř žádnou konkurenci. Nikoli díky tomu, jak si na nich dali tvůrci záležet. Česká variace na Šípkovou Růženku se bohužel ubrala právě tímto směrem. (06.12.2019)